Let's Spend the Night Together
Obsahy(1)
Název snímku předčasně zemřelého režiséra Hala Ashbyho Rolling Stones - LET'S SPEND THE NIGHT TOGETHER je odvozen z titulu slavného hitu této skupiny a zároveň je i výzvou filmovým divákům: Buďme spolu tuto noc. Když se film připravoval do distribuce, nikoho nemohlo napadnout, že by diváci měli možnost vidět u nás něco jiného než právě jen filmový dokument o jedné z nejslavnějších světových skupin. Stalo se však nemožné a 18. srpna 1990 vystoupili Rolling Stones na jediném koncertu na Strahovském stadiónu (výtěžek byl věnován na dobročinné účely). Mimořádné akci byla věnována i mimořádná publicita. Americký snímek z roku 1982 připomene zúčastněným atmosféru nezapomenutelného večera nezúčastněným alespoň přiblíží, jak koncerty Rolling Stones vypadají. Hal Ashby natáčel s početným štábem spolupracovníků koncerty z amerického turné skupiny v roce 1981. Na otevřeném stadiónu Sun Devil Stadium v Tempe, Arizona, pracoval se čtrnácti kamerami, v uzavřené Meadowlands' Brendan Byrne Arena v East Rutherfordu, New Jersey, dokonce s dvaceti kamerami. Dílo vzniklo perfektním sestřihem tří koncertů. Na rozdíl od většiny podobných dokumentů je skutečně záznamem vystoupení s minimem pohledů do zákulisí použitých dokumentů a fotografií, ilustrujících bodově vývoj skupiny. „Hlavním hrdinou“ je zpěvák a kytarista Mick Jagger, jehož neuvěřitelný výkon sledují kamery skutečně zblízka. Koncerty Rolling Stones se vyznačují také důrazem na vizuální stránku a i ta se ve filmu uplatní. Umocňují ji i záběry z vrtulníku na osvětlené stadióny. Samozřejmostí je i kvalitní zvuková stopa. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (16)
Hernajs, pamatoval jsem si to jako větší nářez. Každopádně zajímavá připomínka doby, kdy špičková rokenrolová kapela ještě na vyprodání stadiónu nepotřebovala laserovou show, desetimetrové nafukovací panáky a profesionální choreografii a vystačila si s nejlepšíma písničkama na světě a klukovskou drzostí. Jenže tady to právě začíná haprovat – Jaggerovi už táhne na čtyřicítku a z jeho projevu je přece jen cítit, že si malinko hraje na něco, co z něj dřív šlo samo, ještě si nenašel tu svoji pozdější polohu blazeovaného starého kočičího samce. Hlavně to ale klukům (pánům) kazí zpracování samotného filmu. Zvuk má do dokonalosti daleko, chybí mi v něm bigbítová nabušenost, v mixu je občas chaos. Kamery na dynamice nepřidávají, většinu času ve velkých statických celcích sledují, jak pánové pobíhají po pódiu, což vytváří zbytečný (málem ironický) nadhled až studený odstup, ještě posilovaný tím, jak je celý film sestříhaný z více vystoupení, mávnutím kouzelného proutku se mění scéna, kostýmy i obsazení kapely a spolehlivě se vytrácí pocit bezprostřední přítomnosti na koncertě. Do toho tu pár vestřižených záběrů z šatny před koncertem, tam po reggiovsku zrychlené záběry z přípravy pódia (dobře, tenkrát to nebyl tak okoukaný trik jako dneska, ale proč to musí běžet pod celou jednou skladbou?), onde zase pár retrospektivních prostřihů na kapelu mladší a ještě mladší (kde jinde než v Time Is on My Side) – všechna ta poskákaná dramaturgie jistě měla dodat filmu na zajímavosti, ale místo toho mu dodává na roztříštěnosti, úspěšně pohřbívá tah a náladu. Když jsem Stouny o dekádu později viděl poprvé naživo na Strahově, mělo to větší koule, a to byli o devět let starší, tak proč to nešlo zachytit tady? Je příliš ordinérní chtít vidět aspoň jeden záběr na saxofonistu, když má saxofon zrovna sólo? No a tak. Jenže – jsou to Stouni. Člověka začnou svrbět prsty, dostane chuť zas jednou vytáhnout svého věrného indického „stratocastera“, zapnout kombo a zkusit vyloudit pár těch klasických riffů... Takže nakonec z toho vyjde mírný nadprůměr. Jo a ještě zajímavůstka nakonec – v titulcích jsem mezi kameramany zahlédl jméno Caleba Deschanela, pozdějšího režiséra několika dílů seriálu Twin Peaks. Svět je malý. ()
Skladby: 1.Under My Thumb 2.Let's Spend The Night Together 3.Shattered 4.Neighbours 5.Black Limousine 6.Just My Imagination 7.Twenty Flight Rock 8.Let Me Go 9.Time Is On My Side 10.Beast of Burden 11.Waiting On A Friend 12.Going To A Go-Go 13.You Can't Always Get What You Want 14.Little T&A 15.Tumbling Dice 16.She Is So Cold 17.All Down The Line 18.Hang Fire 19.Miss You 20.Let It Bleed 21.Start Me Up 22.Honky Tonk Women 23.Brow Sugar 24.Jumping Jack Flash 25.Satisfaction ()
Ok songy, povedený film, s jednou výhradou, Mick Jagger tam poskakuje, jak kdyby ho do zadku píchla vzteklá včela. Přišel mi v tomto filmu jaksi out. Takový stadion rock, show ala Ramones to tedy opravdu není, snad až ke konci, v pár momentech. Záběry na vyprodaný stadion, kde je snad 100 tis. lidí jsou silné. Stouny jsem nikdy neposlouchal, na film nemám potřebu se dívat podruhé, možná někdy, pro informaci ok, ale když tak si radši pustím jejich klipy z You Tube. ()
'Stouny' zrovna nemusím, ale někdy si něco poslechnu. Přesto jsem se na tenhle dokumentární počin Hala Ashbyho dosti těšil - ne vždy člověk dostane možnost něco takového vidět v sedmdesátkovém formátu. Jenže ejhle - ono to dokumentární moc nebylo (rozuměj: vůbec) a nefanouška (rozuměj: nenosím trička s vypláznutým jazykem) to po chvíli začne trochu nudit. Ne, že by to nešlo přežít - Mick tam poskakuje naprosto šíleně, Keith s Ronem se po něm šibalsky usmívají a Charlie - mno, ten nedělá nic. :D ()
Je až dojemný vidět toho chlapa Richardsů, jak prochází s tím svým šibalským úsměvem všema nástrahama sexu, drog a rocknrollu :-). A Ronnie je fakt dobrej, myslim, že si výborně rozuměli. Wyman v teplákovej soupravě bez komentáře, stejně tak Charlie, navždy schovanej za činelama. No a Michal Jágr? Start him up! ()
Reklama