The Brown Bunny

Zaspoilerováno: Při druhém sledování filmu se mi vybavila problematika zmiňovaná v půvabné knize ...na okraji chaosu. Jsou postavy funkcí příběhu a kompozice nebo je příběh a kompozice funkcí postav? V tomto filmu je příběh zatlačen do pozadí na úkor kompozice. Ale co s postavami? Zlom, který postavu Buda Claye vyslal bloudit světem se odehrál předtím, než začaly být následující situace ukazovány ve filmu. Kompozičně je retrospektivní zobrazení tohoto zlomu postaveno na samý konec filmu. Předtím je divák seznámen s poutí hlavního hrdiny od jednoho nedůležitého úkolu k druhému. Je evidentní, že místo vedle Buda Claye je prázdné. Nezaplnitelné. Pnutí vzniká s nepřítomností postavy stejně důležité jako je Bud Clay. Kdo je to? Co se stalo? ptá se možná divák, který se nenechá odradit minimem zobrazeného děje. Kompozice zřetelně ukazuje svou nadvládu nad postavami (a vlastně i nad příběhem), když nechá Buda Claye, aby se setkal s doposud chybějící postavou (která je vlastně přítomná jen zdánlivě) a aby se divák dozvěděl něco málo o minulosti postav - to důležité málo, které oba uvrhlo do zobrazované přítomnosti. Kromě toho dojde v těch posledních vteřinách i ke zničení iluze, že zjevení Daisy na scéně přispěje k větší "objektivitě", "pravdivosti" vysloveného a zobrazeného. Bud Clay je po celou dobou nahlížen kamerou tak trochu jako oběť (chudák, zoufalec, nešťastník... dosaďte si), v momentě rozhovoru s Daisy se vyznění jeho postavy přelévá od oběti k mizerovi, od mizery k pitomci a tak různě, ale v onom momentu kdy se "Daisy" přizná ke svému způsobu existence, se zrelativizují všechny doposavadní charakteristiky postavy Buda Claye. Pro další ujasňování však není místo: Clay se vydává kamsi, opouští znepokojeného diváka a čas filmu končí. ~~~ Mám ráda filmy, ve kterých se můžu nimrat, a zbožňuji VG ňuňajícího koťátka a štěnátka. Po druhém spatření zvyšuji hodnocení na 5*. Jo a k té "problematice": Vykašlejme se na binární opozice ideálních stavů a berme v potaz přechodné stavy, osy, oscilace, přelévání... ;-) (03.10.2010)

nedám plné hodnotenie, aj keď som v drásavom pokušení tak učiniť... dva dni predtým, než som si pozrel hnedého zajačika som bol v kine na rivalov (rush) a myslím si, že to sú alfy a omegy môjho vkusu, zátvorky, ktroré ohraničujú podľa mňa to, čo je z môjho pohľadu dobrý film - v zmysle: dobrý = osobný, s výpoveďou, netradičný, zaujímavý (je jedno, čím - ale aspoň niečím)... brown bunny, samozrejme, nie je až taký super, ako ho hodnotím (rovnako, ako rush objektívne nie je taký mizerný, ako ho podhodnocujem), ale pre mňa leží na opačnej strane barikády, na opačnom konci bojového/hracieho poľa - a pre mňa dôležitý fakt: na tom mojom konci! ok, gallovi šibe, je tak trochu narcis a tlačí na pílu "umeleckosti" (artovosti), ale nejako mi to tu sedí, dáva mi to celé zmysel a, bohajeho, páči sa mi to... v istých chvíľach som mal pocit, že soffia coppola sa musela trošku hecnúť týmto filmom, keď chystala "somewhere"... a čo dodať ku krásnej chloe? dobre to robí! (26.10.2013)

Také skoro podobenstvo. Absencia deja by mi nevadila keby som aspoň počas sledovania trocha tušil o čom to asi bolo. Minúta po minúte ubiehala, hlavná postava motorkára (Vynikajúci Vincent Gallo) nachádzala a opúšťala ženy ako na bežiacom páse a ja som stále nechápal, čo sa s tým autor snaží celý čas povedať. Keď sa snímka dostala k domu jeho bývalej žene, ešte stále som bol v pomykove. No nič z toho ma nenasmerovalo k finálnym posledným 10 zdrvujúcim minútam. Do posledných sekúnd divák netušil čo sa to na obrazovke vlastne deje. Scénka z blowjobom a spätným flashbackom smrti ma úplne zničila. Parádny kúsok ktorý sa dostáva do hĺbky frustrovaného muža bez východiska, len miestami skutočne nezáživný, ani vizuálne ma to nejako neobohatilo, preto dávam 3*. (24.03.2016)

The Brown Bunny v podstatě nemá žádný děj. Jeho síla pro mě spočívá v jednotlivých scénách. Jedná se o obyčejnou, nezajímavou road movie, jejíž podstatná část děje spočívá v nezáživné jízdě autem napříč státy a v detailních záběrech kamery na Vincenta Galla. Ukazuje nám svůj ztrápený, plačící obličej, sledujeme, jak mu za jízdy vítr pročesává vlasy a díváme se do jeho modrých očí. Po chvíli začne být tato "dlouhá cesta" stereotypní a tak se může lehce stát, že se člověk pod její mlčenlivostí a volným průběhem poddá vlastním myšlenkám. Jakoby nechává diváka, aby se sám začal postupně unášet na jejích vlnách a zamyslet se nad vším, k čemu mu dá toto tempo prostor. A mezitím jistě všichni nedočkavě čekají na "ten" závěr, kvůli němuž se toto dílo stalo horlivým předmětem diskusí. Od chvíle, kdy se v pokoji objeví Chloë Sevigny, pro mě následovalo nejsilnějších zhruba deset minut celého filmu. Nečekaná pointa mě poněkud vytrhla ze zaujetí posledních scén. Příliš se mi zde nehodila a byla bych radši, kdyby vše skončilo "skutečně." Celkové vyznění snímku, a především závěr, na mě tak zvláštně zapůsobil, že nemohu hodnotit jako obyčejný průměr. (30.07.2011)

Zdánlivě vyprázdněný road trip s divným pavoukem za volantem bílé dodávky, který si cestou fouká na svou emocionální bolístku. Vincent Gallo znovu dokazuje, že pochází z jakési cizí dimenze a láduje do nás tuhle v dlouhých záběrech dávkovanou pocitovku. Rozpočet 10 milionů $? Pak minimálně devět jich musela "spolknout" Chloë Sevigny v její závěrečné miniroličce, jinak si nedokážu představit, kam ty prachy mohli ulít. Moc hezká hudba, v kombinaci obrázků z amerických silnic dokresluje příjemnou atmosféru. (21.11.2012)