11'09''01

Nevím co na tom všichni vidí když pouhé tři a kousek povídky za něco stálo. A to ta první (uplně nejlepší z celého filmu) s těma hyperroztomilejma dětma těm nešlo odolat. Dále ta s těma africkejma klukama jak chytali Bin Ládina. To totiž mělo nápad a bylo to podané velice zábavnou formou. Japonská povídka o chlápkovi co si myslí že je had byla též působivá no a pak stojí za zmínku ještě povídka Seana Penna hlavně díky hereckému výkonu Ernesta Borgnineho. No a ostatní povídky mě fakt nudily a byly extrémě prvoplánové. Nejhorší byla určitě ta co režíroval Alejandro González Ińárritu. To byla fakt hypersračka, která se snad snažila šokovat nebo já nevim co no prostě něco tak debilního jsem dlouho neviděl. A Alejnadro opět potvrdil že krátkometrážní film není jeho parketa. Celkově je 11'09''01 spíše zbytečný a špatný film s několika opravdu brilantnímy a nápaditými místy. (16.09.2005)

11'09''01 je almanachem reflexí na den, jenž v tzv. západní civilizaci (a vlastně nejen v ní) mnohé na životě změnil. Filmový almanach má stylovou formu zpracování (těch jedenáct minut, devět vteřin a k tomu jedno okénko), některé dílky se blíží pietě, další upozorňují na skutečnost, že ten, kdo seje vítr, potom sklízí bouři, jiné jsou hříčkou nekonformity, útočí se na předsudky a lidskou omezenost. Peršanka Samira Machmalbaf ukazuje dětskou nevinnost a lidskou chudobu i víru ve vzdělání jako nutnost pokroku lidství. Zaujme neúnavná učitelka v uprchlickém táboře (Marjam Karimi). Francouz Claude Lelouch využívá událost jen ke kulise u niterné nejistoty v mileneckém vztahu hluchoněmé fotografky (Emmanuelle Laborit) a turistického průvodce (Jérôme Horry). Egypťan Júsuf Šahín (ve filmu ho představuje Nour El-Šerif) přispěl niterným rozjímáním s upozorněním na začarovaný kruh ideologií a vražd. Danis Tanović z Bosny a Angličan Ken Loach připomínají tragédie, jež patří mezi ostudy západní civilizace. První prostřednictvím Selmy (Dzana Pinjo) srebrenický masakr, druhý zase skrze chilského exulanta (Vladimir Vega) tu nechvalně známou roli Spokojených států amerických u puče v jihoamerické zemi. Burkiňan Idrissa Ouedraogo přihodil hříčku o dětských nadějích chudé africké země. Zaujme Adama (Lionel Zizréel Guire), hledající způsob k zaplacení léčby své nemocné maminky, i jeho kamarádi (René Aimé Bassinga, Lionel Gaël Folikoue, Rodrigue André Idani a Alex Martial Traoré). Mexičan Alejandro González Iñárritu upomíná na vnímání události a ohromení z televizního sledování, a je v tom nesmlouvavý. Izraelec Amos Gitai trochu uštěpačně konstatuje tu běžnější izraelskou realitu a také novinářskou (Keren Mor) zuřivost, jež zdatně ke všeobecné hysterii přispívá. Indka Mira Nair přes bolesti pákistánské matky (Tanvi Azmi) pláče z honu na čarodějnice. Američan Sean Penn využívá stín události k meditaci o životě, smrti a osamělosti a ke konfrontaci veřejného a soukromého. Jde o koncert pro jednoho starce (Ernest Borgnine).  Almanach uzavírá Japonec Šóhei Imamura s černohumornou hříčkou o psychických dopadech všech "svatých" válek. Zaujme jak "had" Jukiči (Tomorowo Taguči), tak jeho mladá žena Sae (Kumiko Asó) a jeho rozezlená maminka (Micuko Baišó). 11'09''01 je filmovým almanachem, má ukazovat pestrost a různorodost k jednomu motivu, slova o nevyváženosti spíše vypovídají o subjektivních pocitech vkusu či samotné schopnosti k otevřenému přijímání. Výsledek je poměrně (a snad dokonce překvapivě) kritický a nepatetický. (03.03.2024)

Až na 3. povídku, která je naprosto směšná a dementní a na poslední povídku, což byl docela obstojný úlet (ale známe Japonce...) to bylo fajn a byla docela zábava sledovat, jak se s daným tématem vyrovná ten který režisér. Potěšil zejména Sean Penn, toho pána si vážím čím dál víc... 7/10 (30.07.2008)

Reagovat filmem na události z 11. září 2001 je nápad s velkým potenciálem. Nicméně samotné provedení už začně pokulhávalo. Z jedenácti docela průměrných příspěvků bych vyzvedla snad jenom ten z Burkini Faso režisérky Idrissy Quedraogo. Ta celou atmosféru odlehčila vtipným příběhem o chlapcích snažících se dopadnout Bin Ládína. Lepším snímkem přispěl ještě Sean Penn či Claude Lelouch. (24.01.2006)

Jedenáct krátkých příběhů od jedenácti režisérů z celého světa, jejichž kvalita značně kolísá. Nebudu hodnotit všechny povídky, protože už si některé z nich nedovedu vybavit - a to právě vypovídá o jejich kvalitě. Určitě mě pobavil úvodní íránský příběh, který situaci značně nadlehčil (v žádném případě ji neznevážil). Dětský argument "Bůh to neudělal, protože nemá letadla" byl naprosto geniální. Dětský pohled použil ještě režisér z Burkiny Faso. Japonská povídka byla obecně o zlu války a k tématu se tedy dostala velkou oklikou, chilská zase využila možnosti a zobrazovala především tragédii vlastního lidu, kterou ale zapříčinili velkým dílem Spojené státy... Absolutně jsem nevěděla, co se děje, když jsem sledovala Ińarritův příspěvek, závěrečná myšlenka vše trochu napravila, ale přesto si myslím, že se mohl "předvést" mnohem víc než jedenáctiminutovou černou, šumící obrazovkou... Největší zážitek ve mně zanechaly povídky dvě - Pennova (USA) a Lelouchova (Francie). Obě vypráví o lásce, obě jsou značně patetické a obě vlastně končí dobře a režiséři v nich předvedli to nejlepší z celého cyklu. Ublížím Pennovi i jiným, ale mnohým zase hodně pomůžu... 3 a ½ * (30.09.2005)