Volyň

Nechal jsem se zlákat ohlasy a snad vůbec poprvé zaplul do Polska/ Ukrajiny, pak seděl ani nedutal ač mě za pár hodin čeká ranní vstávání. Od začátku chladný, zlověstný, buranský a vodkou nasáklý tón skvěle naladí na závěrečnou genocidální 1/4 stopáže, kde se strhne bouře hněvu, páchají zvěrstva (poměrně explicitně), dědiny mění v krajinu duchů a existence strádá na smyslu. Lituji, že na podobnou kadenci bych v zápaďácký kinematografii nenarazil a moc rád jsem viděl snímek kvalitně spravený, který tak vtáhne do sebe, ukazuje válku (lidskou povahu) i v účtování mimo fronty a zákopy, navíc hned u našich slovanských sousedů. Působivá podívaná. "Svět je nakažen nestřídmou oddaností k jedné otčině, jednomu národu. A to vše vedlo k nesmírné nenávisti k ostatním národům." (09.04.2017)

Poláci mají nejen levný máslo, ale taky umí točit filmy. Asi teda ne zrovinka filmy pro bakteriálně rozlezlou mainstreamovou populaci, protože tenhle obskurní naturalismus, proloženej místy nevkusnou sexualitou, místy hravou dávkou sadismu na dětech, asi nebude něco, co skousne kdejakej Łukasz Nowąk po šichtě ve šroubárně, to on raději nějakou Ordińącyji. Druhá světová válka asi nebyla žádná prdel, co si budeme povídat, a vsadím se, že ta první určitě taky stála za hovno, proto moc rád ze svého zabezpečeného ekobytu s vyhřívanou podlahou, recepcí a donáškou jídla až ke dveřím sleduju filmy právě z týhle doby. Z doby, kdy jste si nemohli pustit Lunetiky na vinylech ani v kavárně za dýňový latte zaplatit bitcoinama, z doby, kdy vaší běžnou starostí bylo, zdali vás sympatický ukrajinský nacionalista znásilní a pak zavraždí, nebo to udělá naopak, jako u vaší sestry i matky. Dal bych pět, protože dlouho jsem nikde neviděl tak věrohodně vyhřezlá střeva či školáka osobitě popraveného střelením do zad, ale dějově jsem to udržel asi jako moč po devíti nefiltrovaných dvanáctkách, čí hlava v kýblu je čí mi nedávalo smysl, která odporná Polka už byla zprzněna a kterou to teprve čeká taky ne, a vůbec by to celý nemuselo mít umorný dvě a půl hodiny. (29.11.2017)

Nepřipravený, historie málo znalý divák, navíc třeba naivní idealista blouznící o slovanské vzájemnosti, asi bude tuhle polskou naturalistickou drsárnu těžko vydýchávat. Ovšem pro cynika a pesimistu, nemalujícího si svět a lidskou čeládku růžovou barvou, se žádné velké překvapení nekoná. Primitivní ukrajinští venkovani se zkrátka velkou část filmu oddávají své oblíbené kratochvíli, která jim jde tak dobře už od časů hejtmana Chmelnyckého - poslechnout si kázání v kostele, potom si ožrat držku samohonkou, vzít sekery a vidle a jít na Židy. A když Židi dojdou, jde se na Poláky, sláva Ukrajině! Řádění chorvatských ustašovců má ihned zdatnou konkurenci a německá "civilizovaná" a odosobněná vraždící mašinérie se rázem jeví jako téměř humanistická a milosrdná záležitost. Výpovědní hodnota filmu je na plnotučných pět a naši severní bratranci si u mě získali ještě větší sympatii. Z formálního hlediska bych ale vytknul příliš dlouhý folklórní svatební úvod, místy (několikrát) dost nepochopitelný střih a taktéž často se třesoucí ruční kameru. / edit: Po zhlédnutí rádoby příbuzného nedomrlého Nabarveného ptáčete musím zvýšit na plný počet, protože tenhle film je ne o jednu, ale o dvě třídy (hvězdy) lepší. (02.12.2018)

Nejspíše jsem viděl nejnehumánnější film roku! ___ Po zhlédnutí dosti drsného, polského filmového fláku Volyň jsem utrpěl velkou a trošku i morální ujmu. Četl jsem o tom hodně, viděl aj autentické fotky, ale vidět to "reálně", na filmovém plátně, to je teprve citový a trpký teror. ___ Já osobně jsem nikdy neměl moc v lásce ukrajinskou, čím dál více se rozšiřující, prozatímní menšinu v krajině naší, v krajině české. Ovšem po zhlédnutí tohohle filmového psychoteroru mi jsou Ukrajinci ještě více "nesympatičtí". (PS: Pro rejpaly: "Ano, vím, že současní Ukrajinci s tou dávnou verbeží nemají nic společného. A ne, nejsem xenofob! :-D) ___ Celý průběh filmu mi svým zpracováním připomínal Nemesova Saulova syna, už jen z principu soustředění se na jednu postavu a hlavně její psychický, kulminující psychický nátlak. Zpočátku se může místy divák ztrácet v ději, ale postupem času, stoupajícím napětím a zároveň kompilací brutálních činů ukrajinských nacionalistů, divák zůstává v údivu a podléhá psychickému teroru (hlavně poslední půlhodinka). Dvě a půl hodiny dlouhý film pak uteče jako voda, aniž byste z nudy zjišťovali, kolik minut zbývá do konce filmu. Já udělal chybu, že jsem si Volyň pustil před spaním. Na ranní směnu jsem díky nočnímu bdění a zpracovávání myšlenek toho, jakých zvěrstev se mohli tehdy lidé dopouštět vstával dosti nevyspalý a s kruhy pod očima. Ale jsem rád, že jsem tenhle snímek viděl a rozhodně doporučuji všem zhlédnout tento válečný kousek, aby si lidé více vážili dnešní svobody. Ze stejného důvodu doporučuji i návštěvu Osvětimi. Peace (23.10.2017)

Jsem moc rád, že Atlásek se na polský filmy začíná pomalu ale jistě neplňovat až vyprodávat. Největší díl na téhle situaci nesou samotný polský filmečky, které jsou kvalitní, ale současně to není žádná intelektuální sebeonanie. Svůj podíl na téhle situaci mají ovšem i dva fešáci, kteří před časem zrealizovali středoevropský projekt 3Kino, ve kterým Polská kinematoška má svůj oprávněný podíl. Díky těmto faktorům jsem se včera nechal zcela pohltit a ke konci naprosto sejmout filmem Volyň. Ze začátku jsem si říkal, kurva není to zbytečně zdlouhavý, sledovat zvyky, tradice a společné soužití Poláků a Ukáček ? Jenže dočkej času jak husa klasu, všechno dříve viděné totiž má vliv na celkovou sílu a vyznění příběhu. Po jehož skončení si člověk říká, je tohle vůbec možný že se dělo ?? Musím říct, že proti syrovově realistické surovosti, které jsem byl ve finále svědkem je i film Jdi a dívej umírnější bratříček. Velmi nepříjemný, ale silně naturalistický zážitek, připravený v exceletní filmařině a s dokonalým hereckým výkonem Michaliny Labacz, která si za svůj životní výkon odnesla rovnou dvě nominačky na Orly. (31.05.2017)