Sladké sny

Příliš roztahaný film na to, aby mě dovedl skutečně bavit. Mám podobná vyprávění, která se vracejí do minulosti postav, něco odhalují, vysvětlují příčiny, rád, ale tady to prostě je tak dlouhé a s tolik hluchými místy, že to pro mě prostě nepředstavovalo skvělý zážitek, spíše zážitek lehce podprůměrný. (20.07.2017)

Znám tu bolest která nikdy nezmizí a pochopitelně to ani nejde. Nechci si záměrně připomínat to co je nezvratné a stále tolik živé. Ovšem jsou situace, kdy se tomu nelze vyhnout a to je jedna z nich. Sladké sny jsou filmem velmi dojemným a niterným, filmem o životě, mateřské lásce, smrti a smíření. Neubránila jsem se slzám a věřím, že ta moje už je na místě, kde slova bolest a trápení neznají. "Maminko mám Tě v srdci." (21.01.2023)

těžko si představit že je na světě někdo kdo by si čtyřicet let kladl stále stejnou otázku.To už se rovná sebemrskačství....ale filmaři si to vzali jako námět tak s ním i popracovali..Po italsku = rozpitvali hlavní postavu až na kost.Film kde není žádná výrazná postava všichni jsou za ousajdra..Hlavně skřípala role otce.Herec se zkrátka do postavy starce "nevešel".Ani maskováním ani ztvárněním.Škoda. (07.10.2017)

Taká priemerná talianska psychologická dráma opisujúca traumatizujúci pohľad na stratu matky zo strany dieťaťa a jeho následný vplyv na ďalší život. Keby to nebolo tak zbytočne stopážne rozvetvené, tak by to možno malo väčší úspech, takto to obsahovalo strašne veľa hluchých miest a otravných scén. Každopádne Berenice Bejo je nádherná herečka a určite potešila. 55 % (29.07.2018)

Hodně málo přehledný film. Než člověk unesl prolínání časových rovin a pochopil, že od jisté chvíle jde o vzpomínky novináře Massima na krušné chvíle svého dětství, uplynula půlka filmu. A když se objevil čtyřicetiletý Massimo, podivil jsem se, proč jeho otce hraje najednou někdo jiný. Titulky upozorňující na místo děje a rok byly tak nenápadné, že také chvíli trvalo, že už nejsme v Torině 1969, ale v Římě 1992 a podobně. Největší otřes mi způsobilo setkání Massima s otcem po třiceti či kolika letech, kde otec vypadal prakticky stejně starý jako Massimo. Filozofování učitele katechismu bylo sice přemoudřelé, ale člověk se nestačil nad významem jeho slov zamyslet. A tak snad až závěr, kd se Massimo sblížil v Římě s lékařkou a po smrti otce (o níž jsme se však nedozvěděli) vyklízel byt, aby se od své kmotřičky dozvěděl, že jeho matka v duševním pohnutí skočila z pátého patra, bylo trochu zajímavější. Výlet do válčícího Sarajeva snad měl přiblížit Massimovo zaměstnání (obrázek dítěte, který si v šoku hraje počítačovou hru a ve dvoře leží jeho zabitá matka), ale připadal mi úplně zbytečný, protože se pak dál nerozvíjel. Scénáristicky i težisérsky dost nedotažené. (01.10.2017)