Ostré předměty

Flashbacky, mžitky před očima, úmorné léto na maloměstě, rozverné holčiny na bruslích, fleky od potu na šatech, mnohoznačné zneklidňující pohledy.Vtahující postavy. Režie a střih. Předloha je velice slabá, ale režisér kouzí, s čím to jde. Seriál zajímavý do té míry, do jaké se ponoříte do jeho nedějové atmosféry. (29.08.2018)

sooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo fucking fucked up (22.05.2020)

Mrazivá exkurze do jihoamerického vidlákova (jemněji řečeno zapadákova), ve které je směr policejního vyšetřování tak trochu podřizován společenské atmosféře a “světonázoru“ obyvatel tamějšího maloměsta. Při sledování jsem si uvědomil důležitou věc. V poslední době se u nás mluví o tom, jak moc je naše společnost rozdělená. U komunity ve Wind Gap je tomu ale přesně naopak, protože je ve své urputné zatvrzelosti tak semknutá, až z toho skutečně mrazí. Přijde mi, že samotná kriminální zápletka je pro Gillian Flynn až druhořadá, protože stejně jako ve Zmizelé zde vystupuje do popředí zejména manifestace společenských poměrů. Všudypřítomný cynický tón vyprávění (který je v knižní předloze ještě intenzivnější) výtečně podtrhuje tragičnost a absurditu celého příběhu. Tragický je příběh proto, že v něm dochází k vraždám mladých dívek. Absurdní je s ohledem na prezentovanou paletu charakterů (alespoň teda pro mě), protože síla společenského diskurzu je zde až nepředstavitelná a pojem maloměšťáctví získává na americkém Jihu zcela jiný rozměr. Někdy je prostě mnohem důležitější fakt, zdali máte k něčemu “obecné předpoklady“. Jestli jste se něčím skutečně provinili či nikoliv, je v určitém prostředí naprosto irelevantní. Ostré předměty vám v samotném závěru dají ještě dvě pořádné facky a jejich rozuzlení rozhodně není předvídatelné. Přesto je jejich seriálové zpracování v některých pasážích zbytečně rozvleklé a zkrácení alespoň o jeden díl by určitě prospělo. (05.01.2019)

Příběh o stigmatech v nás (už to že každý název dílu má hrdinka vyrytý na svém těle...). -- Seriál vás povodí po světě zvrhlých manipulací, touhy vymanit se z pokřivených pseudokřesťanských konvencí, ničivém světě neschopnosti vyrovnat se sami se sebou. A když už se ke konci dobereme jakože katarze je nám v posledních dvou minutách dost hnusně připomenuto , o čem že to taky bylo. O zabíjení. (pro mě seriál roku) (02.03.2019)

Neustálé flashbacky skvěle navozují znepokojivý pocit při sledování. Vallée má tento svůj trademark skutečně dotažený do dokonalosti. Amy Adams si životem omlácenou krásku uhraje s přehledem a Clarkson je jako zrůdná matka také hodně přesvědčivá. Po letech navíc přichází twist, který je jako ranou palicí po hlavě a člověku pak není vůbec dobře. S1: 85% (06.02.2019)