Normální autistický film

Tento počin filmového tvůrce je velmi brilantní pro moji maličkost. Přeji panu režisérovi tu možnost, kterou měl, a to pracovat s tak váženými osobnostmi, jako byli ti mladí lidé a děti. Slečna básnířka byla neskutečně okouzlující ve svém pojetí ztracenosti. Klučina zabývající se vesmírem byl úplně vesmírný. Mladík hrající na piano - poprvé v životě se mi líbilo poslouchat zvuk tohoto nástroje. Moc mu za to děkuji. A 12-ti letá slečinka byla luxusní ve svém způsobu vyjadřování a upřímném vyjádření o vtipech. Chvála všem rodičům. A moc mi byla sympatická maminka a kamarád toho "nejchytřejšího" chlapíka. Sebereflexe mu zřejmě chybí díky díky aspergenu, což zas tak nevadí, protože má lidi, kteří mu rozumí. Ale v globálu velikánský sympaťák - což dokazuje i přátelství s mladíkem ze třídy, či školy. Velmi silné osobnosti, všichni zúčastnění! Hodně sil všem do budoucna, která se dá ovlivnit. Pac a pusu. (11.10.2017)

„Neberme autismus jako lékařskou diagnózu. Pokusme se mu porozumět jako fascinujícímu, byť často jen obtížně rozluštitelnému způsobu myšlení. Neboť kdo má určit, co je normální: žít ve spěchu a stresu a přehlížet absurdity moderní doby, nebo spíš ve světě toužebně hledat řád, ticho a klid, tedy podmínky, které kdysi bývaly normou?“ Miroslav Janek o autistech a svém filmu. (11.10.2017)

Připouštím, že jsem se bavil nad jednotlivými scénami, to ale nevyváží pocit, že celý film je jen slepenec scének a hlášek. Líbí se mi ten free přístup, bez diagnostických promluv doktorů. Zároveň bych ale čekal alespoň zdánlivou koncepci. Při všem respektu k autorovi, Normální autistický film na mě působí tak, že režisér prostě na pár dní zašel ke každému protagonistovi a tak jako nějak ho natáčel. To celé pak nějak sestříhal a slepil a bylo hotovo. 6/10 (08.02.2017)

Na Normální film je tenhle snímek dost nenormální a sama okolnost specifičnosti AS oproti jiným typům autismu tak trochu jde proti logice názvu i celé dokumentární koncepci. Nepotřebuju psychologickou analýzu, ale nějaký sociální kontext by se hodil (spolužáci, rodič, učitel). Takhle to, bohužel pro autisty, opět vyzní jako apel na bezpodmínečné přijetí exotičnosti, která normalitu schválně devalvuje. Umělecký záměr bych v tomto případě raději upozadila. Čekala jsem víc, nechtěla jsem sledovat sestřih excentrismu, chtěla jsem lépe pochopit vnitřní svět člověka. Škoda, PR opět předčilo výsledný dojem z filmu. Zůstávám u normy, tedy průměr, dobře, za 3. (19.04.2017)

Na vítězný snímek české sekce festivalu v Jihlavě jsem byl zvědavý. Definice normality jsou různé- například subjektivní pojetí (normální je to, co za normální považuji já), sociální pojetí (normální je to, co vyznává okolí „Takto se má člověk oblékat“- většina lidí se chce lišit stejně), statistické pojetí (za normální se považuje to, co je nejčastější, běžné), pragmatické (normální je to, co vede k vysněnému cíli) apod. V dokumentu musíme uvažovat, co je normální zde. Přitom nemáme k výpovědím pěti dětí žádný komentář. Promluvy jsou tedy jaksi neuzemněny. Měl jsem pak pocit, že představa o autistech se mi ještě více vzdálila a zároveň, že bych si obtížně představil s nimi žít. Tento pocit posilovalo to, že nevidíme, jak autisty přijímá jejich okolí. Známe jen matku jednoho z nich. Zároveň jsem si začal uvědomovat, že v některých věcech mohu být také autista. Co mě také hned zarazilo, byl vyspělý filosofický slovník dětí. Vzpomněl jsem si na Martina Heidegera, který v stati Evropa a Německá filosofie řekl: „Filosofie je takové hledání a tázání, kterému se služky vysmívají“. (11.10.2017)