Černobílá spravedlnost

„Toto je Detroit. Tu sa neblafuje.“ Nikdy som Kathryn Bigelow, česť výnimkám, nemusel. Jej filmy ma vždy nudili a nebavili. Inak tomu nie je ani v Detroite. Je prehnane dlhý. Po rozvláčnom začiatku príde zaujímavý „home invasion“ stred, ale jednak ani on nie je nijako extra dobrý a jednak ku koncu už je to opäť stará dobrá bigelowská nuda. Herci slabí (až na Willa Poultera – byť mocným hollywoodskym producentom, zasadím sa o to, aby dostal ultimátnu zápornú rolu). (13.01.2018)

Přešitá transka fušuje do řemesla chlapům už nějaký ten filmový pátek. Má Kateřina Bíglová nějaký záživný film?! Shrňme si její filmografii: Modrá ocel - fraška o policistce, špatné akční scény, Bod zlomu - nuda prokládaná špatnými akčními scénami, Stroj na smrt - trapas století, strašné, Zvláštní dny - zabitý potenciál, Smrt čeká všude - tato vojenská fraška, akční prd, porazila technicky náročného Avatara. Já padám, paní s šulínem mezi nohama. Nemáš Camerone píglovat tranďáky. A co Detroit? Propadák, první hodinu jsem málem uklidil, nakoupil a upekl cukroví nad svíčkou, druhou hodinu jsem málem počal masturbovat nad fotkou Marie Rosůlkové, zbývajících dvacet minut jsem objednal let do Detroitu. Mám tam nějakou práci. Udělat z Kateřiny zase holčičku. Vzal jsem si na to příborový nůž. Ty krávo, už nerežíruj! Na to by do kina nedostali ani důchodce v posmrtném stavu. Tyto typy filmů mě zabíjí. Když už je to (neprávem) v červených číslech, tak by to snad mohlo nabídnout něco zajímavého, úchvatného a tak nějak. Film se pitvá úmorných 140 minut(!) s něčím, co by se dalo smrsknout do standardní stopáže o 90 minutách, aby to mělo pohyb a gradaci. Ne, mělo to nejhorší z nejhorších, úděsné černochy v reáliích horších než české seriály. 0/10 (17.12.2017)

Postavy vzbuzující lhostejnost, přemrštěná stopáž, dramatizace přinášející až překvapivou netečnost. Střet nevinnosti a monster v typologickém gardu, co drží prst na tepu doby, po filmové stránce nijak neohromí a i ten druhý plán o udusání slibných kariér rasovou nesnášenlivostí nakonec vyšumí do ztracena. Nebudu vám dělat potíže, ale ani se před vámi neskloním. Ve větě vietnamského veterána Karla Greenea je možná cesta, ale co dělat, když je to nyní v zemi libující si v extrémech přesně naopak. Spojené státy vždycky byly kmenovým územím a nemají povahu na to, aby tomu bylo jinak.. Chápu, že „no justice, no peace“ komunitu to asi moc neuklidní, ale je pozoruhodné, jak dvojici policejních ostrostřelců dostihla spravedlnost v Asterových slavnostech slunovratu.. (27.07.2020)

V nejednom divákovi vplyvom rozmáhajúcich sa chápadiel politickej korektnosti asi vyvstáva otázka, prečo sa tragická noc v jednom zapadnutom michiganskom moteli, ktorá sa krvavým písmom zapísala do histórie presne pred polstoročím, dočkala svojho filmového spracovania práve teraz. Venovať týmto úvahám dlhší čas a priestor by však v tomto prípade bolo neúctivé nielen voči obetiam tohto incidentu (nech už boli jeho detaily akékoľvek, je neodškriepiteľným faktom, že v hoteli s bielymi mužmi a černošskými dievčatami by sa niečo podobné v tých časoch stalo len sotva), ale aj samotnej snímke. Detroit je totiž v prvom rade bez diskusie kvalitnou a poctivou filmárčinou. V prvej polhodine sa usiluje postupne priblížiť všeobecné dianie, čo mnohí ocenia, no iným, najmä menej trpezlivým prinesie tento obšírny úvod veľmi rýchlo prvotné rozčarovanie, ktoré má následne dopad na výsledný zážitok. Po nej však prichádza očakávaný vrchol celého diania, udalosti v moteli Algiers, ktorým vládnu nesmierne silné emócie a napätie by sa v niektorých okamihoch priam dalo krájať. Práve tu majú možnosť vyniknúť výkony väčšinou menej známych hereckých mien, ktorým vládne stvárnenie hlavného antagonistu v podaní Willa Poultera. Áno, presne toho istého Willa Poultera, ktorý sa pred rokmi objavil v dodnes poslednej Narnii ako neznesiteľný bratranec hlavných hrdinov a od ktorého by len málokto očakával, že s takou suverenitou dokáže zvládnuť úlohu, akú mu predostrel scenár tohto filmu. Záverečnú časť tvoria očakávané následky spomínanej epizódy, ktoré sú pravdepodobne hlavným dôvodom toho, prečo napokon nejdem s hodnotením ešte vyššie. Predovšetkým scény odohrávajúce sa na súde sú totiž odbavené príliš povrchne, bez výraznejšej snahy strhnúť diváka, čo mňa ako osobu, ktorá si častokrát na filmovom plátne užije viac slovné prestrelky za dverami súdnej siene než skutočné prestrelky v uliciach, muselo zákonite sklamať. Napriek tomu však snímam z hlavy pomyselný klobúk pred Kathryn Bigelow, ktorej doterajšiu tvorbu som dodnes s určitými predsudkami obchádzal. Detroit ma totiž presvedčil o tom, že by som to mal čím skôr napraviť. (80%) (07.12.2017)

Bigelow sice točí posledních pár let víceméně pořád to samé dokola, ale dělá to precizně a osobitě. Ať už si vybírá obecnou tématiku toho o čem vypráví, či jeden konkretní příběh (Zero Dark Thirty). Detroit je opět procedurálka jako řemen, ale zároveň nabízí oba dva pohledy. Prvních dvacet minut nám dá přičichnout nekompromisní vřavě a chaosu skrze těkavou kameru a zrnitý obraz, načež se z hrubých siluet začnou zhmoťnovat klíčové figury na dobré i zlé straně a nosná příběhová linka celého filmu. Umí stupňovat atmosféru, bravurně pracovat s prvkem násilí, ať už přímého, či nepřímého a velmi dobře emocionálně graduje. Není tu sice tolik hvězdných hereckých jmen jako v jiných, podobně zaměřených filmech, takže bude divákovi trochu déle trvat, než si najde "toho svého favorita", ale nakonec se to pravděpodobně povede většině, jelikož čím dál se prodíráme příběhem, tím osobnější a naléhavější výpovědní hodnotu ve finále má. Citlivé téma USA a Kathryn Bigelow jako obvykle tne do živého. (04.12.2017)