Velmi úspěšná okupační komedie je dalším společným dílem autorské dvojice scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka. Tvůrci se dívají na tragické období českých dějin s odstupem, s komediální nadsázkou i s porozuměním pro lidskou slabost. V místy až překvapivě napínavém příběhu vycházejí ze skutečných epizod, jež se odehrály během protektorátu. Smutným hrdinou vyprávění je maloměstský penzionovaný úředník Josef Čížek, který pod tlakem okolností schová ve svém bytě mladého židovského uprchlíka. Situaci mu značně komplikuje zejména čechoněmecký kolaborant Prohaska, který nadbíhá jeho půvabné ženě ... (zobrazit celý text)
Poměrně velký skok Jana Hřebejka, z odlehčenějšího žánru, k hořkému dramatu. Tímhle skokem ale opět potvrdil, že je jedním z nejlepších českých tvůrců současnosti. Jeho film je vážnější a smutnější, přestože jde ještě svým způsobem o komediální žánr, i v něm se najde místo pro úsměv, ale spíše mrazivý. Bolek Polívka i Jaroslav Dušek dokazují, že jsou nejen skvělými komiky, ale skutečně výbornými charakterními herci.
Oscar 1 nominace: Cizojazyčný film, Český Lev 5 : Nejlepší film, Režie, Herec HR - Bolek Polívka, Herečka HR - Anna Šišková, Scénář + 1 nominace: Herec VR - Jaroslav Dušek
Výtečná směsice války, beznaděje, ale i trochy legrace (i když legrace je možná moc silné slovo), soucítění a vzpomínek. To vše pod skvělou taktovkou pana Hřebejka se skvělými hereckými výkony (obzvláště pan Dušek v pro něj trochu netradiční záproné roli, Bolek Polívka, ale i třeba tradičně skvělý Jiří Kodet).
Snímek v drobných kresbách charakterů věrně vystihuje mentalitu malého českého člověka. Nemyslím to teď nijak zle, vše dobré se zde umocňuje. Umíme podat pomocnou ruku v stiuacích okamžiků, které se umocňují na druhou. Z mého pohledu nejvíc zaujali Anna Šišková a Csongor Kassai. Pravidvý příběh o lidských duších s nádhernou kamerou, zajímavou hudbou. Nejlepší scéna? Plivanec na dveře.Jeden pohyb jednoho herce rukou má nesčetně významů.
TO JSTE ČEŠI???
Jan Hřebejk tímhle filmem definitivně stvrdil, že česká kinematografie nemá jen Jan Svěráka a Filipa Renče, případně Petra Zelenku, ba naopak, že on sám v poslední době tvoří absolutní špičku českého filmu, a že dokáže natáčet opravdu bravurním způsobem nejen lehčí žánry, ale i hluboké lidské příběhy. Za to se mu klaním až k zemi.
Scénář: Petr Jarchovský, Jan Hřebejk ..
Jednoznačně nejlepší a můj nejoblíbenější film od tvůrčího dua Jarchovský - Hřebejk. Perla i mezi filmy z dílny polistopadové České republiky. Vykreslení mentality postav, stejně tak jako celé příběhové linie je bezchybné a koření českého filmu, herecké výkony, dávají snímku nezapomenutelný šmrnc. Komorní krutosti druhé světové války pěkně počesku. Lahůdka na 100%.
Nejlepší Hřebejkův film a jeden z nejlepších českých filmů poslední doby. Vynikající herecké výkony především Polívky a Duška. Ale skvělé výkony podali i další členové štábu - moc se mi líbila ta rozmazaná kamera (např. mistrovská scéna, kdy Polívku zastaví esesáci s rozbitým autem) a dost dobrá (na české poměry) je i hudba Aleše Březiny. Navíc skvělý Jarchovského scénář - především se mi líbí ta nejednoznačnost postav, pojem hrdina či zločinec postrádají v tomto filmu (i ve skutečnosti) jednoznačnost.
Pro mě zní slogan "Musíme si pomáhat" tou nejlidštější větou, kterou kdy člověk jinému může pronést. A když se tak nazývá pro mě nejlepší český film od roku 1989, nemohu jinak, než dát plný počet. Jan Hřebejk sice dokázal že umí, a stále se snaží točit momentálně nejúspěšnější filmy, ale tenhle on sám nikdy nepřekoná. Spolu s Jarchovským, jako výkonné tvůrčí duo, totiž dokázal vymyslet tu nejpřirozenější, nejnormálnější a přitom nejlidštější tak trochu černou komedii, kterou kdy divák mohl v českých luzích a hájích vidět. Je zvláštní sledovat vážné tváře herců, kteří nenápadně z dost temné atmosféry dělají chvílemi humornou záležitost, i když se to zdá nemožné. Bolek Polívka zde předvádí ultimátní výkon a tváří se tak prostě, jako kdyby ho on sám prožíval. Škoda jen, že tak emotivně silné a přesto jednoduché filmy nevznikají častěji. Film, který šplhal na Oskara, Musíme si pomáhat, je filmem, kterým se naše země rozhodně může chlubit, má v čem. Znázorňuje přesně do puntíku to, co by člověk, pokud to prožil, nejradši zapomněl, ale díky humorným vsuvkám, vzniká naprosto jiná dimenze, která koncem přeci jenom potěší. --- Teď! Teď vůbec nevím, co si myslíš. - Já taky ne.
Nejlepší Hřebejkův film, který dost možná dojel na očekavání "to budou zase nějaké Pelíšky". Jenže nejsou. Je to precizně natočená studie charakterů lidí v ohrožení života. Studie sounáležitosti a ochoty pomoci bližnímu, i když nasazuji vlastní krk. Figurky páně Jarchovského jsou napsané velmi plasticky a takový Horst Prohaszka v nezapomenutelně slizkém balení Jaroslava Duška náleží do Valhally slavných postav českého filmu. Skvělý výkon předvádí i "podělaný vlastenec" Jiří Pecha, který navzdory poměrně malému prostoru představuje jednu ze stěžejních postav. Ale absolutorium zaslouží "slušní" manželé v podání Polívky a Šiškové a samozřejmě také jejich židovský "schovanec" ztvárněný Csongorem Kassiem. Trocha humoru v tomhle filmu je, ale mnohem více je v něm tragiky, dramatičnosti a empatie, která charakterizovala i Pelíšky. Není to jen válečný film, je v něm něco univerzálního a nadčasového, co už zkrátka v dobrých filmech bývá...
Dokonale udělanej snímek s naprosto mimořádným výkonem Boleslava Polívky.Zde opravdu není moc co k smíchu, přesto Jan Hřebejk i tuto odu na film dokazal proložit humorem.Velmi uvěřitelné různorodé chovaní jednotlivých postav.
Jestliže měl tvůrčí tandem Hřebejk-Jarchovský tendence idealizovat v Pelíškách dobu komunismu a šedesátá léta, pak léta nacistické okupace a zvláště osvobození vidí naopak bez adorujícího patosu, v celé té cyničnosti mezního období... Musíme si pomáhat - krásný Hřebejkův film o síle i hlubinách lidskosti... Podobné filmy: Všichni moji blízcí, Síla lidskosti - Nicholas Winton, Romeo, Julie a tma, Pianista, Schindlerův seznam, Poslední vlak, Árijský pár
9 / 10 Ani vo sne by ma nenapadlo, že kedysi ľudia takto žili - pod neustálim tlakom kontrol, prehliadok, pod drobnohľadom svojich susedov, ktorých sa báli pozvať už aj na kávu... To čo ma nenaučili hodiny dejepisu za osem rokov, to ma za dve hodiny oveľa zábavnejšou formou naučil tento krásny film - ešte by mohol Hřebejk natočiť niečo o Norimbergskom procese a Milánskom edikte, nech dobehnem, čo som v mládí preflákal...
„Copak je to otázka chtění?“ Ľudský film o strašnej dobe. Jana Hřebejka (PELÍŠKY, PUPENDO) si vážim a mám rád, ale nie extra rád. Vždy mi sedeli jeho komediálne scény i vážne scény, ale nikdy mi nesedeli zmiešané dohromady v jednom filme. MUSÍME SI POMÁHAŤ nie je výnimkou. Výborne zrežírované komediálne scény (lojálny výraz, tri ruky v posteli) sa na môj vkus až príliš bezstarostne striedajú s mrazivými a infarktovými („kľúč štrnástka“). Napriek tomu to funguje síce nie na jednotku, ale na lepšiu dvojku určite (za ďalší mínus by som označil nadmieru používané rušivé spomalené zábery), na čom majú podiel chytľavé dialógy („Ja vím, co je buřt.“) a skvelé herecké obsadenie (Kassai, Polívka, Dušek, Huba, Šišková, Stašová, Kodet).
