Musíme si pomáhat

Scénář: Petr Jarchovský, Jan Hřebejk .. Jednoznačně nejlepší a můj nejoblíbenější film od tvůrčího dua Jarchovský - Hřebejk. Perla i mezi filmy z dílny polistopadové České republiky. Vykreslení mentality postav, stejně tak jako celé příběhové linie je bezchybné a koření českého filmu, herecké výkony, dávají snímku nezapomenutelný šmrnc. Komorní krutosti druhé světové války pěkně počesku. Lahůdka na 100%. (01.10.2006)

Patrně nejlepší Hřebejkův film, což sice vzhledem k jeho klasicky českému "laskavému stylu" není žádná výhra, ale Musíme si pomáhat mezi jeho filmografií vyčnívá jako jednooký mezi slepými. Líbí se mi tu ale hlavně tři věci. Jedním z nich je nečernobílé vykreslení Čechů a Němců: ne všichni Němci jsou parchanti a ne všichni Češi oběti, bylo to daleko složitější a nakonec se Češi chovali jako stejnej dobytek. Kvůli tomu překousnu i fakt, že si nakonec "všichni pomáhají". Osobně takovou vírou v dobré lidstvo netrpím. Zadruhé mě nečekaně dostalo při prvním sledování napětí, jež mě většinu stopáže příjemně znervózňovalo: jak to bude s židovským klukem? Dozví se o něm Horst Prohaska dřív, nebo později? Co bude dál? Nějak jsem tomu uvěřil. A to bylo fajn. A za třetí mě bavili herci. Přestože - a to musím zdůraznit - přestože dost přehrávali, a to jak Jaroslav Dušek, tak Anička Šišková. Joo, tady byla ještě fajn milfka. Letos v létě jsem s ní dělal rozhovor pro Instinkt a ejhle. Věk nezastavíš, no. Oba jsou ve filmu výrazní, oba jsou přesvědčiví, ale zároveň je v jejich hraní obrovská porce ironie, kvůli které bych Českého lva Šiškové ten rok nedal... Což neplatí o Polívkovi, který je každým rokem lepší a vyzrálejší jako pravá valašská slivovice. I v jeho hraní ta ironie byla cítit, ale mnohem lidštěji než u zmiňovaných druhých. Naopak jestli bych něco vedle klišé a té hřejivé lidskosti (brr) vytkl, tak podivnou roztřesenou kameru (asi umělecký záměr, který jsem ovšem nepochopil), strašně nesympatického Kassaie, zbytečně dlouhou stopáž a takovou tu "českost". Ovšem jsou to vlastně maličkosti. (01.10.2018)

Poměrně velký skok Jana Hřebejka, z odlehčenějšího žánru, k hořkému dramatu. Tímhle skokem ale opět potvrdil, že je jedním z nejlepších českých tvůrců současnosti. Jeho film je vážnější a smutnější, přestože jde ještě svým způsobem o komediální žánr, i v něm se najde místo pro úsměv, ale spíše mrazivý. Bolek Polívka i Jaroslav Dušek dokazují, že jsou nejen skvělými komiky, ale skutečně výbornými charakterními herci. (08.03.2003)

Tento film je FILM! A když jsem jej objevila v jedné americké DVD půjčovně, srdce se mi zatetelilo radostí a (světe, div se) hrdostí! Bolek Polívka je ve vážných rolích jedinečný a Csongor Kassai má herecké i divadelní kvality světového formátu. Zpátky k filmu: vynikající kamera, střih, hudba, scénář, působivé herecké výkony v hlavních i vedlejších rolích... celkově bezchybné. :-) (21.01.2011)

Jeden z prvních, ne-li vůbec první český film, který přesně dokázal postihnout celou škálu okupační atmosféry, aniž by se jakkoli zpronevěřil základním ideovým konstantám doby. Paradoxně jakoby po padesáti letech navazoval na Weissovu ULOUPENOU HRANICI nebo v tomto ohledu nedoceňované SYNY A DCERY JAKUBA SKLÁŘE. Je těžké posoudit míru jeho možné zahraniční úspěšnosti; jisté je, že jeho výpověď meze národní kinematografie přerůstá. Pohled zezdola, pohled těch, kteří jsou lidmi, byť lidmi mnohdy až nadmíru chybujícími, je pohledem zvláště cenným. Takto - v různých posunech -prožíval válku normální český smrtelník, takto, a ne jinak, vypadalo zblízka nedoceňované proslulé benešovské české rozvážné hrdinství. Srovnání tohoto filmu s obdobnou produkcí italskou (HORALKA), francouzskou (NÁHLÁ ZRADA), ruskou (OSUD ČLOVĚKA, JEŘÁBI TÁHNOU), britskou (FOSSEYOVA VÁLKA) jen zdůrazňuje nápaditý námět, zdařilý scénář a to vše završující autorsky silnou režii. V tomto prostoru nemohou nevyniknout představitelé jak klíčových (Polívka, Šišková, Dušek), tak i vedlejších rolí (Pecha, Kodet, Huba, Stašová). Závěrečná "kočárková" scéna smíření, symbolizovaná pomyslným setkáním zavražděných a padlých, vyznívá jako zvláště účinné odsouzení války, fanatismu, extrémismu. Organické vloučení německočeského prvku v celku jeho lidské složitosti a protiřečivosti - aniž by tím byla jakkoli znehodnocena úloha a váha českého odboje, fragmentárně rovněž v díle zastoupeného - tuto souzvučnou symfonii hudby, režie, hereckých výkonů, výpravy klade ještě o stupínek výš schopností zaznamenat i pozitivní momenty také na straně "těch druhých", Aniž by výrazně utrpěl určující tragický ráz filmu, podařilo se autorům vtělit přirozeně, organicky i scény bezděčně humorné, jichž je více, než by bylo lze se nadát. V kontextu devadesátých let a polistopadové éry vůbec jde o dílo ojedinělé a mimořádné, podle mého názoru i divácky vděčné a katarzi vyvolávající i působící. (02.03.2008)