Režie:
Jan HřebejkScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Jan MalířHrají:
Miroslav Donutil, Jiří Kodet, Simona Stašová, Emília Vášáryová, Bolek Polívka, Jaroslav Dušek, Eva Holubová, Stella Zázvorková (více)Obsahy(1)
A je tu zpět jedna z nejúspěšnějších českých filmových komedií od renomovaných tvůrců - režiséra J. Hřebejka a scenáristy P. Jarchovského s řadou skvělých herců. Vraťme se tedy s oblíbenými postavami k rodinným rituálům, láskám a trapasům odehrávajícím se na sklonku šedesátých let minulého století v jedné pražské čtvrti. Jemná poetika a humorná nadsázka jsou charakteristické pro vyprávění životních osudů tří generací mužů a žen ve zvláštním období našich dějin v roce 1968… V jedné dvoupatrové vile tu žijí dvě rodiny - Šebkovi a Krausovi. Otec Šebek (M. Donutil), prostoduchý, ale dobrácký důstojník z povolání, je zastáncem panujícího režimu a stejně vehementně obhajuje i vlastní neomylnost v roli hlavy rodiny. Elegantní otec Kraus (J. Kodet), bývalý odbojář s trpkou válečnou zkušeností, je naopak zarytým opozičníkem. Také on je přesvědčený o tom, že má za všech okolností pravdu - není proto divu, že se tihle dva nemají zrovna v lásce. Jejich děti - gymnazista Michal (M. Beran) a jeho spolužačka Jindřiška (K. Nováková) - spolu vycházejí docela dobře. I když Michal by byl rád, kdyby ho jeho sousedka brala trochu víc na vědomí. Ta má ale oči pro jiného. Nezbývá mu tedy nic jiného, než aby smutně přihlížel, jak mu jeho první milostné body krade spolužák Elien (O. Brousek). U Šebků a Krausů se zatím střídají rodinné návštěvy, ve vší obřadnosti se tu slaví Vánoce, svatba i nečekaný, bolestný pohřeb. Do zabydlených domácností vtrhnou i některé novodobé vymoženosti v podobě umělohmotných lžiček, nerozbitných sklenic i podivných her pro statečné pionýry. Mládež zatím pokukuje po lákadlech světa kapitalismu a snaží se žít svůj vlastní, na rodičovských autoritách a "velké" historii nezávislý život. V soukromí rodinných pelíšků se tak čas od času odehrají malá dramata názorů a vztahů, která se v paměti jejich účastníků otisknou už nejspíš navždy… (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (1 909)
Zdanlivá rodinná pohoda v zdanlivo obyčajnom českom filme, ktorý urobil z Jana Hřebejka režisérsku hviezdu a stal sa klasikou podstatne rýchlejšie, než je obvyklé. A rozhodne zaslúžene. Úplná klasika, nedostihnuteľný film dvojice Jarchovský - Hřebejk. Hlášky Kodeta, Polívku, Holubovej a ďalších naozaj zľudoveli, scenár je teda najsilnejšou stránkou. Ten film má ale samé silné stránky, vrátane tej tragikomickosti, tak typickej pre český film 90. rokov. ()
Myslím, že tenhle film není určen ani tak pro ty, co tehdejší dobu zažili, jako spíš pro ty, co zažili všechny ty svoje fotry komouše a antikomouše, jež dotyčná doba stvořila. Na každém sídlišti se hlavně v devadesátých letech "totalitní dědci" vyskytovali hojně a kdo to nezná, ten si bezmála geniální vtipy a narážky se svěřováním nástěnky, anarchistickým nokem a soudruhy z NDR patřičně neužije. I bez přítomnosti stínu socialismu však zůstávají Pelíšky výbornou komedií, která stojí na až neuvěřitelně povedeném obsazení - co postavička, to perla... ()
Co mě na Hřebejkovi opravdu fascinuje, že z tak vážného tématu dokaže udělat tak humornou záležitost a přitom mám celou dobu na mysli,jak vážné věci se na pozadí filmu odehravájí. Nepochybně i herecké výkony všech herců,ale zejména Jiřího Kodeta a jako vždy skvělý hudební doprovd tuto mou fascinaci ještě zvýrazńují. Já už bolševikovi nedávám ani rok natož dva. ()
Člověk to vidí popatnácté a pořád nachází nové momenty a detaily, které je třeba vyzdvihnout. Nešťastné lásky, hrozní rodiče, rozjívená mládež a zatraceně nelehká doba. Trio Jan Hřebejk, Petr Jarchovský a Petr Šabach se vytáhlo, tohle už nikdy nic nepřekoná, a není to jenom díky nerozbitným skleničkám, senzačním maminčiným nokům, chvilce na lůžku, měření medvěda, touze umřít, muži s koženou brašnou, Sašovi, který má jít do prdele nebo nástěnce. Šebkovi a Krausovi. S cynickou rozkoší si užíváme scénu za scénou, předháníme se v předříkávání hlášek, které z úst skvělých herců zazní stejně o mnoho lépe. Rok se s rokem sešel a v létě 1968 se toho změní víc, než si nejen naši hrdinové dokázali představit. Brzy pronikneme pod povrch věcí a komické skeče vyměníme za vážná témata, která předkládá zejména rodina cholerika Jiřího Kodeta. Sám zarytý odbojář se „dá pochopit“, ač místy hodně přestřeluje („Dcera je drzá a starý hypochondr tady neustále heká a heká!“). Má ostrý jazyk, ale mnohdy projeví i půvabnou zranitelnost, jeho nejbližší nicméně nehodlají zůstat jen pasivními pozorovateli jeho energických výjevů („Jak to myslíš, kyselý? Od profesora Rhona z Bubenče nemůžou být kyselé!”). Skvostný je i řvoun a chvástal Miroslav Donutil („Co se tady rozháníš, co se tady rozháníííš? Neříkal jsem ti, aby ses nechal na svátky ostříhat? Tatrmane... Zarostlej jako Ezop!“), který ovšem ani nedokáže zabít kapra. A tak bych mohl pokračovat s Holubovou, Stašovou, Vášáryovou, Duškem a dalšími. Hřebejk mísí kouzelně vtipné momenty s gesty, ze kterých mrazí. Tohle je filmová klasika, která má myšlenku i něhu. Velká poklona. A jednou provždy nehoří! ()
„Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!” –– Pro mě bezesporu nejlepší film české kinematografie vůbec. Už jenom ta skutečnost, že mě dokázal natolik chytit za srdce svým dokonalým kouzlem tehdejší doby, že jsem se do ní chtěl byť jen na krátkou chvíli podívat, mluví snad už za hodně. Pokud k tomu však přidáme životní roli Jiří Kodeta (čest jeho památce) a všeobecně skvělé herecké výkony, brilantní scénář perlící jednu glosu za druhou a výbornou Hřebejkovu režii, znamenají pro mě Pelíšky film, na nějž se můžu dívat stále dokola a dokola a stále jej budu obdivovat. A při scéně, kdy Kodet hraje českou hymnu, mi pokaždé naskočí husí kůže. ()
Galerie (31)
Zajímavosti (120)
- Film všichni předem těžce podceňovali, takže musel být natáčen na levnější šestnáctimilimetrový materiál. (raininface)
- Jan Hřebejk chtěl původně natočit další Šakalí léta (1993), hudební film o mladých lidech a jejich problémech dospívání, akorát posunuté v čase o 10 let dopředu. Jenže nakonec to nebyl ani hudební film, ani film o dospívání. Ústředními postavami se nestali děti, ale jejich rodiče. Tenhle posun poradil Janu Hřebejkovi doyen českého filmu Jiří Krejčík. (rublik05)
- Ve scéně, kdy je rodina Krausových u štědrovečerní večeře a modlí se, zní v rádiu skladba „Ach synku, synku“. (majky19)
Reklama