Režie:
Jan HřebejkScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Jan MalířHrají:
Miroslav Donutil, Jiří Kodet, Simona Stašová, Emília Vášáryová, Bolek Polívka, Jaroslav Dušek, Eva Holubová, Stella Zázvorková (více)Obsahy(1)
A je tu zpět jedna z nejúspěšnějších českých filmových komedií od renomovaných tvůrců - režiséra J. Hřebejka a scenáristy P. Jarchovského s řadou skvělých herců. Vraťme se tedy s oblíbenými postavami k rodinným rituálům, láskám a trapasům odehrávajícím se na sklonku šedesátých let minulého století v jedné pražské čtvrti. Jemná poetika a humorná nadsázka jsou charakteristické pro vyprávění životních osudů tří generací mužů a žen ve zvláštním období našich dějin v roce 1968… V jedné dvoupatrové vile tu žijí dvě rodiny - Šebkovi a Krausovi. Otec Šebek (M. Donutil), prostoduchý, ale dobrácký důstojník z povolání, je zastáncem panujícího režimu a stejně vehementně obhajuje i vlastní neomylnost v roli hlavy rodiny. Elegantní otec Kraus (J. Kodet), bývalý odbojář s trpkou válečnou zkušeností, je naopak zarytým opozičníkem. Také on je přesvědčený o tom, že má za všech okolností pravdu - není proto divu, že se tihle dva nemají zrovna v lásce. Jejich děti - gymnazista Michal (M. Beran) a jeho spolužačka Jindřiška (K. Nováková) - spolu vycházejí docela dobře. I když Michal by byl rád, kdyby ho jeho sousedka brala trochu víc na vědomí. Ta má ale oči pro jiného. Nezbývá mu tedy nic jiného, než aby smutně přihlížel, jak mu jeho první milostné body krade spolužák Elien (O. Brousek). U Šebků a Krausů se zatím střídají rodinné návštěvy, ve vší obřadnosti se tu slaví Vánoce, svatba i nečekaný, bolestný pohřeb. Do zabydlených domácností vtrhnou i některé novodobé vymoženosti v podobě umělohmotných lžiček, nerozbitných sklenic i podivných her pro statečné pionýry. Mládež zatím pokukuje po lákadlech světa kapitalismu a snaží se žít svůj vlastní, na rodičovských autoritách a "velké" historii nezávislý život. V soukromí rodinných pelíšků se tak čas od času odehrají malá dramata názorů a vztahů, která se v paměti jejich účastníků otisknou už nejspíš navždy… (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (1 912)
„Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!” –– Pro mě bezesporu nejlepší film české kinematografie vůbec. Už jenom ta skutečnost, že mě dokázal natolik chytit za srdce svým dokonalým kouzlem tehdejší doby, že jsem se do ní chtěl byť jen na krátkou chvíli podívat, mluví snad už za hodně. Pokud k tomu však přidáme životní roli Jiří Kodeta (čest jeho památce) a všeobecně skvělé herecké výkony, brilantní scénář perlící jednu glosu za druhou a výbornou Hřebejkovu režii, znamenají pro mě Pelíšky film, na nějž se můžu dívat stále dokola a dokola a stále jej budu obdivovat. A při scéně, kdy Kodet hraje českou hymnu, mi pokaždé naskočí husí kůže. ()
nejraději mám Gagarinova bratra:-) Centrofixa Masaříková z Píšťan, která má oblíbený seriál Divoký anděl a oblíbeného herce Boba Marleyho, s nadhledem a objektivností, vlastní jejímu věku a národnosti, vyplivla svůj názor: "odpad! Nudný film, trápny humor". Myslím, blbko, že trápná jsi ty. Některý humor je prostě pro starší a chytřejší, víš? Zkus třeba něco jednoduššího, Teletubbies nebo reklamy, to bys mohla dát:-)) ()
Kultovní tragikomedie, skládající se z řady volně na sebe navazujících scének ze života v naději nasáklém soumraku aniž by si to kdokoliv z účinkujících tak úplně uvědomoval. A tím se i do větší míry snad do poslední jedné zlidovělé momentky řídí. Až se skoro nenápadně hořkosladká komedie přehoupne do potemnělé a posmutnělé tragédie. Vůbec nejnepříjemnější mi ale bylo v chvílích, kdy jsem viděl v interakcích a chování postav této fresky současnost. Poškozená mentalita celé společnosti je stále více než viditelná. Spolu s Jiřím Kodetem by měl člověk chuť se pak znovu ptát: "Ty máš ve škole tu ruštinu. Jak se řekne rusky ´hajzlové´?" ()
"Na mě si s nějakým nokem nepříjdeš děvenko!" ___________ Aneb tragikomická multigenerační výpověď o životě v tý nejzábavnější podobě, nejlepší Vánoční pohádka, Svatý Grál českýho humoru, a zároveň nejmilovanější evergreen domácí kinematografie kterej si zamiluje jak květinová alternativa, tak boomeři. Jednoduše: co scéna to legenda, co hláška to perla. 116 minut český dokonalosti ryzích jak skleničky od soudruhů z NDR. Doporučuje 10 Gagarinových bratrů z 10. ()
Pro mě nejlepší a nejoblíbenější český film vůbec, který podle mě nemá žádnou chybu. Dokáže vás neskutečně rozesmát i rozplakat. Super sestava herců kteří podávají doslova oscarové výkony, ovšem Kodetův neurotický cvok září ze všech nejvíc. Prostě co postava to herecký klenot. Scénář je dokonalej- slavné scény jako s nerozbitnýma skleničkama, lžičkami z umělé hmoty nebo nok vs. knedlík jsou už legendární. A to teprve nemluvím o kultovních hláškách- ''Mě by jenom zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu? ‘‘… ‘‘stříleli za války do vzduchu''. ''Řekl jsem pět, myslel jsem deset''. ''A skláři nebudou mít co žrát''. "Bolševikovi dávám rok, maximálně dva''. ''Udělej tam značku!! ‘‘… ‘‘jak, mám udělat značku ty vole? ‘‘…’’ drápem, né ty vole''. ''Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!''. ''To není náhoda, taky ta polka Marie Sklodowska - sklo''. ''Hledáš někoho soudruhu? ''... '' cože? '' prask! ''Nešla by Jindra ven?’’… ''nikdy! nebo navždy!'' A s Pelíšky jedině navždy. ()
Galerie (31)
Zajímavosti (120)
- Těsně před scénou „Víš co Sašo, jdi do prdele“ projede vzadu v ulici bílá Škoda Favorit, vyráběná od roku 1988. (jis)
- Ve scéně, kdy při sledování filmu na ulici Jindřiška (Kristýna Nováková) říká, že Elien (Ondřej Brousek) vypadá jako Jean Marais, a zhrzený mladý Šebek (Michael Beran) kontruje, že Jean Marais je teplý a Elien taky, sedí po Jindřiščině pravé ruce coby komparzista mladý Matěj Hádek. (VN85)
-
Byť film vychází především z knihy Petra Šabacha "Hovno hoří", postavu otce Krause (Jiří Kodet) vymodeloval scenárista Petr Jarchovský především podle vlastního dědečka. Několik svých vzpomínek zapsal takto:
- To, že má děda v dílně schovaného Mausera, mi prozradila moje teta Jindřiška, dědova mladší dcera, která s ním bydlela a válčila. Dodala tehdy, že by se vůbec nedivila, kdyby měl děda v tom svém bordelu v dílně za almarou zastrčenou zaschlou kostru nějakého esesáka. To ovšem dodávat neměla, protože já si pak v noci představoval, jak se ten esesák, vlastně už jen kostlivec v plesnivé esesácké uniformě, plíží dědovým bytem, vrže parketami a sklání se nade mnou v posteli, a já se marně snažím uniknout jeho kostnatým pařátům a prázdným očním důlkům pod těžkou péřovou, chladivou zatuchlinou nevytápěné ložnice vonící duchnou.
- Tetu Jindřišku si děda pořídil po válce. Před válkou měl s babičkou moji maminku. Byl jí právě rok, když dědu Němci zavřeli, celých dlouhých šest let se neviděli, a když se děda vrátil, čekala na něj doma sedmiletá "cizí" holka. Proto si můj dědeček chtěl pořídit druhé děcko, konkrétně syna, konečně dědice trůnu. Výsledkem však byla zase jenom holka, která mu byla tak obludně ve všem včetně povahy podobná, že ji nejprve rozmazlil a pak s ní válčil. Z války světové do války soukromé. Cosi se stalo, a když moje teta Jindřiška dosáhla puberty, kolem zuřila válka generací, swingovala 60. léta a dědova představa jeho příkladné výchovy se zhroutila jako domeček z karet.
- A pak zbyl vnuk, který tu stonával. Lehával jsem v ložnici, v ohromné dřevěné posteli, pil čaj s havanským citronem a medem od belgických včel a potil se pod tou velkou modrobíle pruhovanou duchnou. U staré philipsky sedával o deváté děda, nešetrně mi u postele kouřil dutinky, které pěchoval Tarasem Bulbou zvláštním pěchovátkem, a na hranici slyšitelnosti šelestil Hlasem Ameriky. To byla má ukolébavka v časech mých častých nemocí... (NIRO)
Reklama