Cosy Dens
Pelíšky
Česko,
1999, 116 min
Režie:
Jan HřebejkScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Jan MalířHrají:
Miroslav Donutil, Jiří Kodet, Simona Stašová, Emília Vášáryová, Bolek Polívka, Jaroslav Dušek, Eva Holubová, Stella Zázvorková (více)Obsahy(1)
A je tu zpět jedna z nejúspěšnějších českých filmových komedií od renomovaných tvůrců - režiséra J. Hřebejka a scenáristy P. Jarchovského s řadou skvělých herců. Vraťme se tedy s oblíbenými postavami k rodinným rituálům, láskám a trapasům odehrávajícím se na sklonku šedesátých let minulého století v jedné pražské čtvrti. Jemná poetika a humorná nadsázka jsou charakteristické pro vyprávění životních osudů tří generací mužů a žen ve zvláštním období našich dějin v roce 1968… V jedné dvoupatrové vile tu žijí dvě rodiny - Šebkovi a Krausovi. Otec Šebek (M. Donutil), prostoduchý, ale dobrácký důstojník z povolání, je zastáncem panujícího režimu a stejně vehementně obhajuje i vlastní neomylnost v roli hlavy rodiny. Elegantní otec Kraus (J. Kodet), bývalý odbojář s trpkou válečnou zkušeností, je naopak zarytým opozičníkem. Také on je přesvědčený o tom, že má za všech okolností pravdu - není proto divu, že se tihle dva nemají zrovna v lásce. Jejich děti - gymnazista Michal (M. Beran) a jeho spolužačka Jindřiška (K. Nováková) - spolu vycházejí docela dobře. I když Michal by byl rád, kdyby ho jeho sousedka brala trochu víc na vědomí. Ta má ale oči pro jiného. Nezbývá mu tedy nic jiného, než aby smutně přihlížel, jak mu jeho první milostné body krade spolužák Elien (O. Brousek). U Šebků a Krausů se zatím střídají rodinné návštěvy, ve vší obřadnosti se tu slaví Vánoce, svatba i nečekaný, bolestný pohřeb. Do zabydlených domácností vtrhnou i některé novodobé vymoženosti v podobě umělohmotných lžiček, nerozbitných sklenic i podivných her pro statečné pionýry. Mládež zatím pokukuje po lákadlech světa kapitalismu a snaží se žít svůj vlastní, na rodičovských autoritách a "velké" historii nezávislý život. V soukromí rodinných pelíšků se tak čas od času odehrají malá dramata názorů a vztahů, která se v paměti jejich účastníků otisknou už nejspíš navždy… (Česká televize)
(více)Zajímavosti (120)
- Jiří Kodet (otec Kraus) se podělil o své osobní vzpomínky na den okupace, 21. srpen 1968: "Především musím říct, že jsem se snažil ve filmu co nejlépe přiblížit tehdejší atmosféru. Ten naprosto nečekaný šok, který nás 21. srpna čekal. I když to nejsem ve filmu pochopitelně já, dával jsem do té postavy hodně ze sebe. Cítil jsem vnitřní potřebu se s celou tou dobou, tím myslím, od roku 1948, nějak osobně vyrovnat. S Činoherním klubem jsme tehdy měli hostovat s představením Revizora v Moskvě, tak jsme se 20. srpna sešli a řešili, jestli pod vlivem posledních událostí pojedeme nebo ne. Dohodli jsme se, že pojedeme, ale pak jsme se tam nějak zdrželi a společensky se unavili. Když jsem přišel v noci domů, slyšel jsem v polospánku nějaký hukot, ale dost dobře jsem nevěděl, jestli se mi to zdá nebo ne. Ráno se dívám z okna a na refýži stojí nějaký člověk s vlajkou. Blesklo mi hlavou, jestli se zase nehraje nějaký fotbal, ale to jsem okamžitě zavrhl, protože bylo teprve devět hodin ráno. Tak jsem vyšel před dům, ptám se ho, co tady vyvádí s tím praporem a on mi říká: 'Vždyť jsme okupovaný Rusákama!' Okamžitě jsem se sebral a utíkal do divadla. Byla to naprosto přízračná cesta mezi tanky a zmámenými lidmi, připadal jsem si jako v nejhorším snu, ze kterého se musím každou chvíli probudit. V divadle už se zakládala odbojová buňka a hlavně Jirka Hrzán vymýšlel nejrůznější formy odboje. Mě z toho všeho ale natolik rozbolela hlava, že se všichni místo o odboj museli starat o ni." (NIRO)
- Obsazení režiséra Jiřího Krejčíka (doktor Stárek) Jan Hřebejk v čase premiéry snímku komentoval: "To vyplývalo ze žánru filmu. Krejčík je jeden z nejlepších poválečných režisérů u nás, takže pokud chce být člověk první ligou a konfrontovat se s těmi nejlepšími, musí začít u Krejčíka a studovat jeho filmy. Nikoliv je kopírovat, což stejně dost dobře nejde, ale studovat je. Na jeho tvorbě obdivuji žánrový rozptyl, neznám zřejmě lepší drama než Vyšší princip a zábavnější film než Svatbu jako řemen. A právě Svatba jako řemen je jedním z filmů mého srdce, navíc docela blízký Pelíškům. I když pochopitelně já jsem úplně jiný než Krejčík, jak autorsky, tak režijně. Původně jsem si vymyslel, že Krejčíka obsadíme do malé roličky vrátného, čímž ho nenápadně přitáhneme k filmu a já s ním o tom budu moci mluvit. Pomocný režisér Láďa Ondráček se ale od něho vrátil absolutně nadšený s tím, že Krejčík má na to zahrát mnohem víc, než jen nějakého vrátného. A měl pravdu. Pan Krejčík je vzdor svému věku v neuvěřitelné psychické i fyzické kondici, a když přijel na Barrandov, tak na něho sice nejdřív padl lehký smutek a nostalgie, protože ve stejném atelieru někdy před patnácti lety točil svůj poslední film pro kina, Prodavače humoru, ale jinak v tomhle prostředí naprosto neuvěřitelně ožíval a musím říct, že nám opravdu strašně moc pomohl." (NIRO)
- Režisér Jan Hřebejk vzpomínal, že "když jsme točili vánoční scénu s Evou Holubovou a Jardou Duškem, říkali jsme si, že syn Péťa by měl dostat k Vánocům něco konkrétního, neměl by se jen hrabat v balíčcích. 'To je jasný,' řekl Jarchoň, 'stavebnici Merkur, tehdy jsme přece všichni chtěli Merkur!' Na tom se vzácně shodlo několik generačně odlišných spolupracovníků. Začalo se řešit, kdo má doma Merkur nejzachovalejší. Udělala se pauza a rekvizitáři se rozjeli po Praze. Do hodiny přijeli se třemi Merkury." (NIRO)
-
Byť film vychází především z knihy Petra Šabacha "Hovno hoří", postavu otce Krause (Jiří Kodet) vymodeloval scenárista Petr Jarchovský především podle vlastního dědečka. Několik svých vzpomínek zapsal takto:
- To, že má děda v dílně schovaného Mausera, mi prozradila moje teta Jindřiška, dědova mladší dcera, která s ním bydlela a válčila. Dodala tehdy, že by se vůbec nedivila, kdyby měl děda v tom svém bordelu v dílně za almarou zastrčenou zaschlou kostru nějakého esesáka. To ovšem dodávat neměla, protože já si pak v noci představoval, jak se ten esesák, vlastně už jen kostlivec v plesnivé esesácké uniformě, plíží dědovým bytem, vrže parketami a sklání se nade mnou v posteli, a já se marně snažím uniknout jeho kostnatým pařátům a prázdným očním důlkům pod těžkou péřovou, chladivou zatuchlinou nevytápěné ložnice vonící duchnou.
- Tetu Jindřišku si děda pořídil po válce. Před válkou měl s babičkou moji maminku. Byl jí právě rok, když dědu Němci zavřeli, celých dlouhých šest let se neviděli, a když se děda vrátil, čekala na něj doma sedmiletá "cizí" holka. Proto si můj dědeček chtěl pořídit druhé děcko, konkrétně syna, konečně dědice trůnu. Výsledkem však byla zase jenom holka, která mu byla tak obludně ve všem včetně povahy podobná, že ji nejprve rozmazlil a pak s ní válčil. Z války světové do války soukromé. Cosi se stalo, a když moje teta Jindřiška dosáhla puberty, kolem zuřila válka generací, swingovala 60. léta a dědova představa jeho příkladné výchovy se zhroutila jako domeček z karet.
- A pak zbyl vnuk, který tu stonával. Lehával jsem v ložnici, v ohromné dřevěné posteli, pil čaj s havanským citronem a medem od belgických včel a potil se pod tou velkou modrobíle pruhovanou duchnou. U staré philipsky sedával o deváté děda, nešetrně mi u postele kouřil dutinky, které pěchoval Tarasem Bulbou zvláštním pěchovátkem, a na hranici slyšitelnosti šelestil Hlasem Ameriky. To byla má ukolébavka v časech mých častých nemocí... (NIRO)
- Na téma téměř modelového střetu dvou rodin Petr Jarchovský vzpomínal: "Na Hanspaulce to bylo takhle sestěhovaný často. Pamatuju si na jednu vilu, kde nahoře žila vdova po generálu Eliášovi a dole nějaký náměstek ministra vnitra. Pro nás tohle vynucené spolužití růzých společenských garnitur bylo komediální východisko." K vyústění pak dodal: "Ten lampasák bojuje donkichotsky o výdobytky socialismu, ale má to prohraný, stejně jako svoje velení v rodině. A na konci se mu jeho svět zhroutí. To je výsledek okupace. Smíření je možná v tom, že se na konci vezmou dva lidi z různých rodin. Půlka jedné rodiny jinak ale skončí v emigraci, někdo si sáhne na život, i když je to ukázáno nadneseně. A největší svině filmu se stane ředitelem školy. To je výhled do sedmdesátých let. Ten film nemá happy end." (NIRO)
- Jan Hřebejk s Petrem Jarchovským měli původně vymyšlený vtip, během kterého měla k Evě (Eva Holubová) přijít na oběd trojice nápadníků během jedné neděle. (Hřebejk: "... odejde jeden, vyndá další knedlíky, odejde druhej, vyndá další knedlíky..."). Nakonec ale dospěli k lepší variantě - Jarchovský: "Řekli jsme si, že radši tenhle fór obětujeme, protože když namlouvací obědy rozprostřeme v čase, když bude ženichy hledat celý film, až skončí u otce Krause, povine se nám to filmem jako červená nit a na diváka to bude působit dojmem příběhu, jakési pevné story. Ovšem odhalit tenhle banální trik, který dává pocit kontinuálního souvislého příběhu, nám trvalo osm nebo devět verzí scénáře." (NIRO)
- Když si Uzlinka (Sylvie Koblížková) s Péťou (Marek Morvai-Javorský) pouští gramofonovou desku „Karel Gott – Trezor“ a tančí na ni, můžeme ve scéně slyšet střihy ve skladbě tak, jak byly finálně sestříhané záběry, deska tedy byla skutečně puštěna při natáčení. (Nick321)
- V 59. minutě filmu lze vidět, že Krausovi mají v bytě klavír značky August Förster. (Anglicankaaa)
- Legendární nerozbitné skleničky z Polska se ve skutečnosti vyráběly v bývalé NDR. Za vynálezem stojí tým z východního Saska a vidět je můžeme v muzeu ve městě Weißwasser. O vynález nikdo nejeví zájem. I když patent nikomu nepatří a může se tak využívat zadarmo. Podle šéfa muzejního sdružení Horsta Fasolda by přitom nápad mohl i zabodovat. (sator)
- Elien (Ondřej Brousek) byla původně přezdívka Hřebejkova souputníka z gymnázia, válečného fotografa Jana Mihalička. (Olík)
- Přezdívku Uzlinka pro postavu hranou Sylvií Koblížkovou si štáb vypůjčil od Petry Špalkové. V době, kdy chodila s Radkem Holubem, se jim mezi kamarády říkalo Křemil a Uzlinka. (Olík)
- Když se bratři Šebkové dohadují o výšce medvěda kodiaka a řeknou, kolik kdo z nich dvou měří, herci řeknou své skutečné výšky v době natáčení. Bolek Polívka (Václav) měřil 185 cm a Miroslav Donutil (Šebek) 183 cm. (Nick321)
- Scéna: „Hledáš někoho, soudruhu?“ nebyla původně ve scénáři, vznikla z nápadu Miroslava Donutila (Šebek) a Boleslava Polívky (Václav), kteří byli s divadlem Husa na provázku na zájezdu v Estonsku a jejich tlumočník se rusky zeptal zdejšího starce, zda neví, kde je tu divadlo, ale do otázky právě vložil slovo soudruh, načež ho stařec praštil holí. (Kubeska)
- Jan Hřebejk použil do filmu vzpomínku Emílie Vášáryové na rozloučení se svou zemřelou maminkou. Jedná se o scénu, kdy si filmová dcera Emílie Vášáryové (Kristýna Badinková Nováková) sedne do skříně a tiše truchlí. (Komiks)
- Pro natočení scény, kdy si maminka Krausová prohlíží v posteli staré fotografie za přítomnosti dcery Jindřišky (Kristýna Badinková Nováková), poprosil Jan Hřebejk Emílii Vášáryovou, aby přinesla vlastní věci z konce 60. let. Přivezla právě především fotografie své rodiny. A tak, když ukazuje Jindřišce fotku svého manžela, jedná se o tělo tatínka Emílie Vášáryové s hlavou Jiřího Kodeta. Do filmu se už nedostal detail fotografie maminky Emílie Vášáryové, nicméně kostymérky podle jejího skořicového kostýmu na obrázku vytvořily šaty, které Emília Vášáryová ve snímku nosí. (Komiks)
- Saša Mašlaň (Jaroslav Dušek) je faktická postava ze života scenáristy Petra Šabacha. (sator)
- Jan Hřebejk chtěl původně natočit další Šakalí léta (1993), hudební film o mladých lidech a jejich problémech dospívání, akorát posunuté v čase o 10 let dopředu. Jenže nakonec to nebyl ani hudební film, ani film o dospívání. Ústředními postavami se nestali děti, ale jejich rodiče. Tenhle posun poradil Janu Hřebejkovi doyen českého filmu Jiří Krejčík. (rublik05)
- Ve scéně, kdy při sledování filmu na ulici Jindřiška (Kristýna Nováková) říká, že Elien (Ondřej Brousek) vypadá jako Jean Marais, a zhrzený mladý Šebek (Michael Beran) kontruje, že Jean Marais je teplý a Elien taky, sedí po Jindřiščině pravé ruce coby komparzista mladý Matěj Hádek. (VN85)
- Eva Holubová o natáčení postelové scény s Jaroslavem Duškem prohlásila: „Došli jsme ke scéně, kdy Saša s učitelkou Evou vypijí láhev, tančí, odeberou se do ložnice a pár teček… Ptala jsem se, co znamená pár teček. Zajímalo mě, kam chtějí zajít. Hřebejk říkal: ‚Kam až nás pustíš.‘ A Dušek na to: ‚Neboj, já půjdu jen na krajíček.‘ To bylo strašný. Když přišel den D, vzala jsem si dvoje spoďáry, protože mi bylo jasný, čeho je Dušek schopný. A taky jsem si ještě půjčila od Simonky Stašové stahovačky. Nechápu, jak jsem to na sebe nandala, protože pak je ze mě museli odstřihávat.“ (Komiks)
- K natáčení scény z rodičovské schůzky Eva Holubová prozradila: „Nebyla jsem schopná před kamerou vyslovit slovo prcat. Jarda Dušek mi radil, abych si dokola opakovala mrcat, mrcat, mrcat a prdat, prdat, prdat a pak bych to vyměnila. Ale mně to stejně nešlo. A tak mě napadlo, že na to půjdu od lesa a že to napíšu na tabuli. Hřebejkovi se to líbilo, chtěl, abych to napsala, podtrhla a navíc řekla. A to vytvořilo další pointu, když do třídy vešel Jirka Kodet, viděl to tam napsané a já jsem se to snažila zakrývat.“ (Komiks)
Související novinky
Na Anděla Páně 2 už přišel milion diváků
12.01.2017
Na prvního Anděla Páně vyrazilo do kin 188 138 diváků, takže Jiří Strach rozhodně nečekal, že jeho pokračování rychle zaútočí na milion. Právě tahle cifra ale padla v šestém týdnu promítání, čímž se… (více)
Kánon filmu 2011
13.02.2012
V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)