Čekají na Godota

Právě jen řemeslně mistrné, umělecky však zcela liché vystižení beznadějné bezmocnosti na prahu dvouleté vojenské služby. Jakubisko mistrně tmelí vyprázdněné novovlnné formy v jednu křečovitou asambláž, v níž nechybí zhola nic. I na mrtvá zvířata nakonec dojde. Přitom se celé líčení pohybuje vytrvale jen na povrchu. Obrazy se naivně přiřazují, vytvářejí se jednoznačné paralely – a vše se soustředěně, školácky rýmuje – od úvodní chůze na mejdan po odjezd vlaku. Veškeré kouzlo snímku spočívá v přirozenosti neherců, ale ani ta není do celku náležitě integrována – už proto, že není s čím ji jednotit. I tato Jakubiskova tříšť klišé poznovu demaskuje hnutí nové vlny jen jako matné lpění na naučené avantgardě, nemající již nic společného s experimentem (souběžně smysluplně kralujícím v literatuře, potažmo ve výtvarném umění) ani se životem. Živoření. (22.07.2017)

Film ma zaujal dvoma spôsobmi. Za prvé prechádzkami Prahou 60. rokov a za druhé Jakubiskovým prístupom. Ono totiž Čakanie na Godota je taký mix jeho vizionárstva a vplyvu jeho slávnych profesorov. Ešte je to samozrejme iba študentský film, ktorý vždy môže viac menej iba ukazovať potenciál tvorcu a plnohodnotným dielom je málokedy. Mám dojem, že pre mnohých, ktorí film uvidia, bude tento film príjemnejším zážitkom, ako Jakubiskove bezprostredné celovečerné experimenty. (08.05.2016)

To se panu Jakubiskovi povedlo. Ta nálada zmaru a marných nadějí před odchodem na dvouletou základní vojenskou službu (alias nejčestnější občanskou povinnost) vypadá zde zachycena velmi autenticky (až mi připomněla vlastní pocity ve stejné situaci). A k tomu ten souběžný příběh Petra a Heleny, kde se zdánlivě nic neděje, ale je tam mnohé. To je něco, co mnoha tvůrcům v šedesátých letech šlo velmi dobře. (25.06.2015)

po celovečernom debute Jakubiska "Kristove roky" asi jeho druhý najlepší film - táto jeho poloha sa mi páči viac: realita narúšaná bizarnými prvkami - a nie tá jeho klasická neskoršia: bizarný svet narúšaný prvkami reality. Prirodzený "herci", vtipné momentky a veľmi ľahko a spontánne rozpovedaný príbeh, ktorý má s Beckettovou hrou spoločný existenciálny nádych a tému absurdného čakania - pritom v skutočných (až krutých) reáliách (rukovanie na vojnu). na absolventský (študentský) film veľmi výborné (01.04.2008)

Jak silná může být lidská naděje, když chceme uniknout před osudem nám nepříznivým. Partička kluků, kteří zítra rukují, se sejde na mejdanu v bytě jednoho z nich, a zatímco zapíjejí svobodu, čekají, že ještě někdo přijde - někdo, kdo je vysvobodí. Naléhavost a význam tohoto okamžiku vyburcuje jednoho z nich, Petra, aby místo pouhého pasivního čekání jednal a vyhledal dívku, se kterou si byli blízcí v tanečních... kombinace existenciálních témat, alkoholového otupení, a sem tam vtipných hlášek. Dobré, bylo mi to v mnohém blízké. (29.07.2008)