Vtáčkovia, siroty a blázni

Velmi zajímavý a silně osobitý film režiséra Jakubiska. A také film který byl více než dvacet let zakázaný. Tento Slovensko-Francouzský film který byl vlastně prostřední částí volné trilogie z období let 1968-1970, jejichž součástí jsou snímky Zbehovia a pútnici (1968) a Dovidenia v pekle, priatelia (1970-1990). Mozaikovitě, karnevalově hravé podobenství se odehrává v blíže neurčeném časovém prostoru, i když je zřejmé situování na Slovensko do relativně svobodného, ale zdeformovaného období ,,mezichvíle", tak trochu snad po válce, ale především v roce 1968. Hrdiny jsou vlastně jak už je výše uvedeno tři malí sirotci, jejichž rodiče se navzájem ,,povraždily", tři opuštění blázni, kteří v šíleném a ošklivém světě přežívají jen díky svému programovému bláznovství (ale bláznovství jako droga, v tom pravém smyslu slova), díky principu hry, filozofii radosti v sobě a prožívání přítomného okamžiku. Imaginární (neskutečný, vymyšlený) syn M. R. Štefánika Yorick ,,všechny napřed poblázní a potom je zabije, aby je posléze zachránil před realitou". Vynikající a nadčasový film, a opravdu skvělý zážitek. (18.11.2006)

Živelná hříčka plná absurdna a bláznovství. Vtáčkovia, siroty a blázni jsou filmem půvabně groteskním i hořce vyznívajícím, je v nich patrná neobyčejná autorská ruka Juraje Jakubiska, v rovnováze s řídící ideou přinášejí zajímavé vizuální, výtvarné i herecké zpracování, a v závěru se skutečně dostavuje symbolický náznak existenciálního přesahu, byť jeho aktuálnost zůstává svázaná s kontextem doby 60. let. Hrdinové filmu se oprošťují od tradičního způsobu bytí, podnikají ztřeštěnou cestu plnou bláznivých situací a tím nacházejí skutečnou svobodu. V závěru je však - zcela v souladu s pravidly klasického dramatu - potkává tragédie. (13.03.2022)

A buďme jako děti, věčně nevinné, bezstarostné a bezchybné, nerozumějící složitosti světa, protože civilizace z nás dělá jenom monstra... Ale jako dobře, když pominu krátkozrakost a naivitu té myšlenky (kterou nemám náladu tady rozpitvávat, protože to dělám u každého filmu se stejným vyzněním) a budu to brát jen jako anarchistické pojetí carpe diem, tak se to celkem dá akceptovat. I s přihlédnutím na dobu vzniknu, kdy se toužilo po svobodě a Jakubisko toužil očividně po té absolutní, která nikde nemůže fungovat a kdyby se jí všichni řídili, civilizace se úplně rozpadne, ale budiž, už jsem psal, že tady to aspoň částečně dokážu pochopit. Stopáž to má dost příjemnou, ale popravdě mě ty Jakubiskovy surreální výjevy opět přišly dost kreativní, ale bavily mě jen někdy a místy jsem se u toho spíš nudil. Navíc jak to celou dobu sází na tu naprostou volnost, tak se to hodně dlouhou dobu nikam neposouvá a aby mě bavily jenom ty výjevy, na to to nebylo dostatečně... no prostě poutavé. Ale nakonec jsem z toho celkem spokojený, obával jsem se něčeho strašně samoúčelného ve stylu Sedmikrásek, ale tohle naštěstí chtělo něco říct a dokonce to i někam vedlo... Silné 3* (09.04.2022)

Tak túto čudnosť natočil Jakubisko asi len sám pre seba a pre svoje vlastné potreby. Vidno, že sa tu ešte len hľadal a poriadne nevedel, čo so sebou. Moc rozhárané, až prehnane útržkovité a afektované, silene hrané na kvázi umelecký dojem u diváka... niečo v klamlivom štýle čím väčšia podivnosť, tým lepší umelecký dojem... Obsahová stránka ponúka len akési frázy, ktoré na mňa pôsobili ako taký výkrik do tmy, bez zmyslu a bez ladu a skladu, sem-tam obohatené o prsia M. Vášáryovej. Jediná pozitívnejšia vec je samotný záver, no cesta k nemu bola pre mňa až príliš bolestivá a útrpná, s pocitom premárneného času nad blbosťou. Ešte šťastie, že autor stretol toho Felliniho. Hlboký, hlboký podpriemer. 30/100 (02.10.2017)

Absolutní surrealistická avantgarda aneb Juraj Jakubisko na LSD. Alespoň tři čtvrtiny filmu to tak vypadá. Naprosto šílená psycho jízda zabalená do podobenství, alegorie a hlavně svobody. Liškova hudba k tomu je taky pěkná psychedélie, o různých barevných filtrech na kameru ani nemluvě. Ovšem poslední čtvrtina filmu je neskutečný ZLO!!! I Liškův doprovod dostává jiný rozměr a vyvrcholení celého filmu evokuje totalitu a s ní hlavně srpen osmašedesátého roku, symbolika je přímo hmatatelná. Uf, takový závěr bych rozhodně nečekal. Juraj Jakubisko určil svůj jasně identifikovatelný styl a osobitý rukopis, který nikdo jiný už nikdy nenapodobil. Ústřední trojice Jiří Sýkora, Philippe Avron a překrásná Magda Vašáryová (která se nebojí odhalit své tělo a je zde naprosto okouzlující), prožívají různá dobrodružství a všechny tři k sobě pojí veliké přátelství. Až do chvíle, když jednoho z nich seberou policajti a on si odsedí rok ve vězení. Pak začíná nečekaný zvrat....Já jsem chvílemi fakt kolikrát nechápal, co se tam všechno děje a jak tohle mohl Juraj takhle natočit, tohle nemohlo dopadnout jinak, než že film byl samozřejmě uzamknut v trezoru až do roku 1990. Jedinou věc, co bych vytknul, jsou už klasicky dodrbané postsynchrony, ostatně jako ve více Jakubiskových snímcích, nechápu, že to takhle může nechat. I přes tenhle Jurajův nešvar musím říct, že film disponuje atmosférou, kterou v jiných filmech nenajdete. Velmi mě pobavila scéna, když naše hlavní trojice močí někde v poli a křičí do dálky : "Pozóóóóór, nová vlna!!" Výborné :). (08.03.2022)