poster

Můj strýček

  • Francie

    Mon oncle

  • Itálie

    Mio zio

    (Itálie)
  • slovenský

    Môj strýko

  • anglický

    My Uncle

Komedie

Francie / Itálie, 1958, 110 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Enšpígl
    *****

    Nádhera. Živě si představuji, jak Jacques Tati seděl někde u kávičky v nějaké staré lidové čtvrti a prostě jen pozoroval cvkrot, pak pozoroval snobáčky a jejich chování, všimal si těch sic moderních, ale zoufale chladných novostaveb a pak to všechno secvrkal dohormady a vznik Můj strýček, dokonalost obrazovýho humoru. Například ryba s vodotryskem pořádně protáhla mou ústní fasádu. Nostalgicky vtipná satira, která je až do nejmenších detailů příjemně geniální.(2.1.2010)

  • Pohrobek
    *****

    Pro zážitek z tohoto filmu jsou slova jako kouzelná nostalgie či barevné krasosmutnění příliš slabá.(14.6.2005)

  • Snorlax
    *****

    Svět dětskýma očima, přímočarý a naivní pohled na nepochopitelné móresy maloměšťáků.(8.10.2011)

  • RHK
    ***

    Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Od Tatiho jsem viděl nádherné černobílé "Prázdniny pana Hulota", kde byl humor groteskních gagů všudypřítomný a vyvolával ve mně časté záchvaty smíchu. Bohužel však ve filmu "Můj strýček" se pan Hulot nějak vytratil do pozadí. Místo něj nastoupila všudypřítomná odcizená futuristická technika a kritika snobské smetánky. Už mi s tímto filmem přes osobitý styl a poetiku zdaleka nebylo tak dobře a místo zábavy se postupně dostavila nuda. Jak tohle mohlo dostat Oskara za nejlepší zahraniční film, netuším. Ukázky: http://www.youtube.com/watch?v=gkvtE1AS6Qo a http://www.youtube.com/watch?v=podx8Zt7Sck&NR=1 nebo http://www.youtube.com/watch?v=nmTnJFLZJtA&NR=1 či http://www.youtube.com/watch?v=LE9t98Gox60&NR=1(27.2.2009)

  • Lavran
    *****

    Jedním z ústředních témat Tatiho „kinematografu“, jehož kouzlo je z větší části založeno na ostrých kontrastech, je rozpor mezi klasickým a moderním. Mezi přirozeností, původností a organičností na straně jedné a mechaničností, chladem a neosobností na straně druhé. Konflikt mezi těmito rozdílnými světy se uskutečňuje ve dvou rovinách: atributy „starého a nového“ jsou spojeny buďto s lidmi a zvířaty nebo s prostředím. Ze srážek jednotlivých protikladů plyne nejvíce komických situací. Zároveň představují umírněnou kritiku poměrů v technokratické společnosti; její pomýlené cesty do prázdna, kterou charakterizuje zavrhnutí tradic a přirozeného, upřímného života a příklon k diktátu technologie, automatizace a potlačování emocí. Katalyzátorem, který tyto třenice obvykle uvádí do chodu, je postava prkenného pana Hulota, člověka pevně spjatého s pozicí původního a spontánního. Právě on je úběžníkem vyprávění i fikčního světa, třebaže mnohdy na dlouhou dobu mizí ze scény, stojí v pozadí či je odsunut na okraj pozornosti. Věkem sice spadá mezi dospělé, ale duší je blíže dětem. A právě s těmi si (podobně jako se zvířaty) rozumí mnohem lépe než se svými vrstevníky. Proto ztroskotávají všechny pokusy ze strany manželů Arpelových „uvést“ jej do světa dospělých – ať už jde o snahu dát jej dohromady s jejich sousedkou či zaměstnat v továrně na plasty. Kolem Hulota, který je více karikaturou a symbolem než živoucí osobou, se neustále vznáší aura hravosti, která dokáže prosvětlit i místa nejtužší civilizační absurdity. Z interakcí mezi ním (jeho neohrabaností) a komplikovanými přístroji v továrně či poloautomatickém domě Arpelových vyvstává nejvíce komických situací, neboť k technologiím přistupuje s dětskou naivitou a rozjíveností, která popírá účel, k němuž byly vytvořeny. Pro Henri Bergsona bylo vtipné především to, co je mechanické, pro Jacquese Tatiho je to všechno, co může být pro svou mechaničnost zesměšněno.(6.6.2011)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace