poster

Můj strýček

  • Francie

    Mon oncle

  • Itálie

    Mio zio

  • anglický

    Mon Oncle

  • Slovensko

    Môj strýko

  • USA

    My Uncle

Komedie

Francie / Itálie, 1958, 110 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Lavran
    *****

    Jedním z ústředních témat Tatiho „kinematografu“, jehož kouzlo je z větší části založeno na ostrých kontrastech, je rozpor mezi klasickým a moderním. Mezi přirozeností, původností a organičností na straně jedné a mechaničností, chladem a neosobností na straně druhé. Konflikt mezi těmito rozdílnými světy se uskutečňuje ve dvou rovinách: atributy „starého a nového“ jsou spojeny buďto s lidmi a zvířaty nebo s prostředím. Ze srážek jednotlivých protikladů plyne nejvíce komických situací. Zároveň představují umírněnou kritiku poměrů v technokratické společnosti; její pomýlené cesty do prázdna, kterou charakterizuje zavrhnutí tradic a přirozeného, upřímného života a příklon k diktátu technologie, automatizace a potlačování emocí. Katalyzátorem, který tyto třenice obvykle uvádí do chodu, je postava prkenného pana Hulota, člověka pevně spjatého s pozicí původního a spontánního. Právě on je úběžníkem vyprávění i fikčního světa, třebaže mnohdy na dlouhou dobu mizí ze scény, stojí v pozadí či je odsunut na okraj pozornosti. Věkem sice spadá mezi dospělé, ale duší je blíže dětem. A právě s těmi si (podobně jako se zvířaty) rozumí mnohem lépe než se svými vrstevníky. Proto ztroskotávají všechny pokusy ze strany manželů Arpelových „uvést“ jej do světa dospělých – ať už jde o snahu dát jej dohromady s jejich sousedkou či zaměstnat v továrně na plasty. Kolem Hulota, který je více karikaturou a symbolem než živoucí osobou, se neustále vznáší aura hravosti, která dokáže prosvětlit i místa nejtužší civilizační absurdity. Z interakcí mezi ním (jeho neohrabaností) a komplikovanými přístroji v továrně či poloautomatickém domě Arpelových vyvstává nejvíce komických situací, neboť k technologiím přistupuje s dětskou naivitou a rozjíveností, která popírá účel, k němuž byly vytvořeny. Pro Henri Bergsona bylo vtipné především to, co je mechanické, pro Jacquese Tatiho je to všechno, co může být pro svou mechaničnost zesměšněno.(6.6.2011)

  • igi B.
    *****

    Tati poprvé (nu dobře - podruhé, leč poprvé doopravdy napoprvé - viz jeho celovečerní prvotina...) barevný, tentokráte více satirický, škodolibě společenskokritický, lehce dokonce i sci-fi... ;-) . . . Méně je zde sice pana Hulota, který uměřeně ustupuje dalším více či méně angažovaným postavám a pár pejskům, stále ovšem jde o nadprůměrné dílko, naplněné nenápadnými, leč skvělými gagy (mezi nejlepšími např. hvízdání na chodce, parkování >ameriky< za pomocí šouravého dědečka atd... etc... :o) a navíc obdařené i jakýmsi morálním poselstvím, hluboce lidským náhledem s nadhledem na ty věci rodinné, kdy nakonec i chladný a odměřený švagr páně Hulota pochopí, že všechna ta hypermoderní technika a snobizmus jeho blízkého okolí nevyrovnají se láskyplně a bezprostředně podané ruce vlastního syna... - - - - - (Poprvé viděno 10.6.2008 na ČT2, komentář zde jako třináctý - 10.6.2008)(10.6.2008)

  • HenryS.
    *****

    Nejlepší Tati.(6.1.2007)

  • Xeelee
    ***

    Odcizení člověka v přetechnizovaném světe je dobrý námět na komedii, ale u Mého strýčka jsem se dost nudil. Film je dlouhý skoro dvě hodiny a já měl dojem, jako by se tam většina scén v lehce pozměněné podobě opakovala aspoň pětkrát. Co se opravdu povedlo byly futuristické kulisy, na kterých se pořádně vyřádil šílený designér / architekt. Kdyby byla stopáž 70 minut, tak bych hvězdičku přidal. V novinách se nic nedočtete. Pořád píší o pokroku. – Jak se to projevuje? – Vše se mění k horšímu.(12.6.2008)

  • Snorlax
    *****

    Svět dětskýma očima, přímočarý a naivní pohled na nepochopitelné móresy maloměšťáků.(8.10.2011)

  • - Souběžně byla s francouzskou verzí natočena i anglická, která byla kratší o 9 minut. (Epistemolog)

  • - Ceny: MFF Cannes 1958: Zvláštní cena poroty, Oscar 1959: Nejlepší neanglicky mluvený film. [LFŠ 2010] (Jeremy.jk)

  • - V souvislosti s natáčením je známo, že si režisér Jacques Tati vypůjčil z útulku mnoho psů, které potřeboval do záběrů. Protože je nechtěl vracet zpátky do anonymní péče, všechny čtyřnožce pomocí inzerátu daroval lidem. (Epistemolog)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace