Plážoví povaleči

Plážoví flákači v podstatě stojí na obsazení hlavního hrdiny v podání Harrise Dickinsona. Jeho osobě, činům a motivacím je věnována převážná část snímku. Vadilo mi však, že příběh se za celou dobu vlastně nikam příliš neposunul. Chyběla mi zde nějaká interakce s ostatními postavami. Zejména s kámoši z jeho party by to mohlo být docela zajímavé, kdyby se Eliza Hittman rozhodla zpracovat jeho vztah s kamarády. Mohl si něco začít s Nickem, jehož ztvárnil Frank Hakaj:) Ten potetovaný týpek byl fakt luxusní. I like him. Ale snímek je brán vlastně jako pohled do stereotypního života mladého kluka, jehož všední dny jsou vyplněny rutinou. Flákání po pláži, hulení s kamarády, párty a jednorázovky kdesi v parku s chlápkama z internetu. Pořád dokola. Nic se nezměnilo. Proto se Beach Rats ani nezabývaly nějakým hloubkovým rozborem postav z jeho party. Vše, co prožívají, je povrchní a vyprázdněné. Film je zpracován tak, aby ukázal, jak se takový člověk, který žije podobný život, může vyrovnávat se svou sexualitou. Tady nebyl prostor pro opravdové city, šlo zde jen o ukojení sexuálních potřeb. A Madeline Weinstein je rajcovní pusinka:) (31.03.2018)

So what's your idea of romance? To bys holčičko neuhádla. Už je tomu nějaký pátek, kdy mohly být intruze queer tématiky do kinematografie hlavního proudu považovány za vzrušující. Příběhy o zakázaných láskách osob stejného pohlaví se tehdy jevily jako dobrý způsob, jak vytěžit z na hlínu vydlabaného žánru poslední zbytky autentické romantiky. Třeba v Brokeback Mountain, na kterou nechává Eliza Hittman vzpomenout symbolem ohňostrojů, to alespoň pro mě fungovalo skvěle. Dnes to chce něco víc a Beach Rats mají toho něco navíc dost málo. Trumfem je Harris Dickinson, který podává nečitelnost kluka, který v tom zatím neumí chodit, ale rychle se učí, velmi věrohodně. Potěší civilní, pseudo-dokumentární kamera a smysl pro dobrý close up, stejně jako všeobjímající filmová střídmost v barvách i způsobu vyprávění. Zbytek je s těmi všemi záběry mužských těl snímaných od krku dolů pro valnou část filmové publika trochu náročný. Zaplesala by snad i Leni Riefenstahl, která by si přes nácky a Masaje dokázala najít potěšení ve maskulinních kvalitách pouličních flákačů. Když se začne v poslední čtvrtině schylovat k čemusi, co naruší v podstatě šmírovací pásmo, věděl jsem, že zůstanu neukojen. Divácky, samozřejmě. (07.05.2018)

Keby sa to volalo PLÁŽOVÍ GAYOVIA, mal by som s tým ako nič netušiaci divák menší problém, ale natočené by to bolo rovnako hrozne. Nemám vôbec problém zniesť občasný výlet do teplého sveta, aj keď som čakal skôr teplo na pláži... Dokážem pochopiť zvolenú formu - ak teda šlo o zámer a nie iba neschopnosť natočiť to lepšie - ale z tej okatej "nezávislosti" ma až hlava bolela, a celkovo to bola dosť rozvláčna nuda. Toto mohlo byť zaujímavé kedysi, ale dnes už máme na podobnú tému hromady lepších filmov. Nezabijem sa, že som to videl, ale mohol som sa tú hodinu a pol radšej povaľovať... - kdekoľvek. (05.04.2018)

Príjemný americký indie pocitový film, ktorý by sa hodil viac do sekcie Americké nezávislé léto, ktorá kedysi bežala na čt2 a je mi za ňou smutno, než do kina. Film je kombináciou módnej vlny LBGT filmov, teen drámy a spomínaného klasického pocitového nezáviláka. A celkom to funguje...pokiaľ vyslovene nepotrebujete ku šťastiu skutočný konflikt. Hodinu sa myslím k niečomu podobnému aj schyľuje, ale Hittman nič príliš nevyhrotí, zároveň ale tak ani nič extra nevyrieši. Proste filmík o "nehotovom" chalaňovi a jeho relatívne bežných, respektíve nie až tak ojedinelých problémoch. Choroba otca, otravná mladšia sestra, hľadanie vlastnej identity... (17.04.2018)

Eliza Hittman pokračuje v prozkoumání probouzející se teenagerské sexuality, se kterým začala ve svém debutu Skoro jako láska (2013), natočeném z pohledu dospívající dívky. Plážoví flákači mají konvenčnější strukturu, a pokud jste již viděli pár festivalových dramat tematizujících homosexualitu mladistvých, zřejmě vytušíte, jakým směrem se vyprávění bude ubírat. Také postavy příliš hladce zapadají do škatulek známých z amerických indie dramat. Film je nejpůsobivější, když nechává promlouvat mužská těla a tváře (v čemž má blízko ke tvorbě Claire Denis), snímaná lyricko-naturalistickou 16mm kamerou francouzské kameramanky Hélène Louvart (viz např. Zázraky Alice Rohrwacher). Jako studie mužských těl v pohybu je film podmanivější a inspirativnější než jako další komorní coming outové drama o potlačované sexuální touze. 70% (02.04.2018)