Večeře s Beatriz

Dobře. Takže za prvé, pokud je tohle komedie, tak hodně suchá. Za druhé je tady Salma hrozně sešlá a není vůbec sexy, což teda fakt nepochopím. Za třetí mě nejvíc pobavila scéna zabijácké léčitelky, která je dle hostitelky vegetariánka, ale dle dezertu veganka, která je natolik zarputilá, že by ráda pozabíjela všechny, kteří zabíjí zvířata a možná i ty, kteří je jí. A za čtvrté to má mít dle mého názoru poselství, že Země umírá a všichni se máme asi zabít. Amen. (24.08.2017)

Citlivý film, který se jako jeden z mála zastavuje a dumá nad problémy dnešní doby, sleduje situace, které se pro lidi staly přijatelné - lidští predátoři jsou dál predátory, komíny kouří, bohatí lidé se přiblble smějí, a je to vlastně už normální, narozdíl od jiných věcí, které nám zase přijdou hrozné. Mike White tne do živého, to živé, co je tak hodně povědomé. A je dobře, že se pomocí větších produkcí aspoň někdo na poli filmového průmyslu zamýšlí nad lidma i v hlubších vrstvách. Tady ale jenom posmutněle poukazuje na stav "tam těch" lidí, kteří převálcovávají ty, kteří naopak zase léčí. Celá situace dvou polarit během jedné večeře, dvou silných energií, které se střetnou, je dobře rozehrána, ale v klíčových momentech bere moc zkratky, aby se jednoduše sdělilo, kdo je jaký. Taková situace, takový střet vyžaduje nadhled a opatrně zvolená slova. Když jsou takhle ledabyle vyhrknutá, berou podstatnost a uvěřitelnost zprávy celého filmu. Podle životního vnímání Beatriz by tenhle střet u večeře mohl znamenat započínající dialog. Takhle to na konci vyznívá jako vzdání se tomu všemu, podlehnutí. Ona, jako nejdříve vyrovnaná hluboce lidská bytost na konci vypadá jako někdo, kdo prohrál v celoživotním boji. Boji, který se mi zdá spíš jako pragmatický. A i když to takovému člověku může lámat srdce, neznamená to konec, obzvlášť když ji čeká reinkarnace, ne? Jemný spirituální pocit, který filmem prostupuje je nakonec pryč, je tam jen ta smutná prohra. Tak silné vnímání by mohlo vést k nahlédnutí na nás, na lidi, ne na "tamty zlé", co neustále přinášejí svět do nerovnováhy, a na ty na druhé straně stojící léčitele, ty, co pomáhají, kteří se furt vlastně tak tak snaží misky vah vrátit do rovnováhy, ale pořád prohrávají. To bych řekl, že takhle to nikam nevede. Jedni pořád zůstanou zákeřní ve své bublině, a druzí se asi utrápí k smrti... K čemu to vlastně? (18.02.2023)

Aký je to pocit, keď si uvedomíte, že ľudia okolo vás – neznámi, ale aj tí, o ktorých ste si mysleli, že ich poznáte a máte ich radi – sú v hĺbke presne také existencie, ktoré neznesiete. Nie kvôli nejakému bloku, ktoré by vytváralo vo vašej hlave vaše ego, ale kvôli vedomosti, že tieto existencie, ich bezduchý pôžitkársky životný štýl, ovplyvňujú a ničia životy a planétu. Aký je to pocit, keď sa cítite tak sám v mase, s vedomosťou, že na tejto osamelosti nemáte vinu vy. Prečo je to tak, že tí dobrí odchádzajú a tí, čo by ani nemali existovať, sa smejú? (27.02.2019)

Snad je na vině fatálního zdejšího minutí se s tak ryzím a bezesporu silným, kvalitním a originálním snímkem jeho chybné zařazení pod žánr komedie? A není to ani konverzační drama u stolu, jak by se dalo čekat dle anotace a jak je to poslední dobou v módě, a tak je možná na vině dvojnásob zklamané očekávání? *** Přitom ten film je veskrze nádherný, když si to nenecháme zastřít očekáváním. Nejspíš ze všeho jde snad o poému, o klidné vnímání nanejvýš principiální, a zároveň nanejvýš civilní a realisticky povrchní srážky lidských nositelů dobra a zla, o poému, kde už se nic, žádné stanovisko nevysvětluje, neargumentuje, neobhajuje, kde filmem jen nepokrytě prochází náraz silného nesobeckého pokorného nevýslovného vědomí a silného sobeckého arogantního banálního a plytkého nevědomí, setkání ničitele a hojitele za přihlížení komparzu přitakávačů, o poému, kde už jen klidně, bez dramatu, zakoušíme a vstřebáváme neproblematizované setkání dvou klasických protipólů lidského dobra a zla na umírající planetě, nenápadné nositelky soucítění, sounáležitosti, hojení, a suverénního služebníka zla, svévolného a krátkozrakého ubližování, ničení, působení bolesti a zkázy, vztažených k přítomnosti, kdy Země podléhá bohapusté, ze všech limitů uvolněné a vzájemně se v různých oblastech lidského konání posilující destrukci a ty, kteří cítí její bolest, vidí a chápou tu zbytečnou jalovou a krutou zkázu, už opouštějí i poslední zbytky sil, protože toho, co potřebuje uzdravovat a hojit, je už příliš mnoho, a oni nepatrní, unavení, vědoucí a krásní, naplnění láskyplným smutkem a steskem po světě prostých věcí, smeteni odcházejí. (noční promítání na B12, v Praze, 2. 7. 2021) *~ (03.07.2021)

I love psychic stuff. Oh, I let this gypsy steal $2,000 from me once. It was so humiliating.... Bizarní zážitek s nečekanými následky: Střetnutí s filmem, který extrémně špatně formuluje řadu vašich vlastních názorů. Již začátek, kdy Salma Hayek oplakává své kozy, které jinak vypadají i přes košili v pořádku, nevěští nic dobrého. Ale je to horší nad očekávání: Režisér Miguel Arteta mě za krátkých osmdesát minut [dočasně, přechodně] naučil chápat libertariány; nevěřil, že by se to nikomu mohlo povést. Beatriz - masérka, léčitelka, aktivistka, terapeutka, whatever - se ocitá na snobském dostaveníčku developerů. Za jiných okolností by mé sympatie byly dané a parta neo-cons vykazuje všechna obvyklá klišé, včetně záliby prezentovat memorabilie ze střílení nosorožců. Jen jedna osoba je otravnější než ignorantští a nařvaní buržousti vůkol, jimž označení rakovina Země jinak sluší: Tou osobou je Beatriz, tvářící se střídavě nechápavě, zasaženě a povzneseně trochu jako Simple Jack Bena Stillera a otravující již tak zatuchlé ovzduší slizkým esoterickým žvaněním. V porovnání s její obludně špatně napsanou a zahranou postavou je "místní mogul" s tváří poprávu pozdně hojně obsazovaného Johna Lithgowa člověčí až k zulíbání. Beatriz at Dinner je skoro od základu špatný film, na němž lze respektovat snad jen záměr, tzn. poukázat na nenápadný půvab některých. Nejenže syžetem nelichotivě připomíná Blbce k večeři, ale navíc nenechává nakonec blbce zvítězit ani morálně. Situace opakovaně nedává smysl (Beatriz se po hysterickými výbuchy zakončovaných ideologických střetech, které by zákonitě neměly poskytovat prostor pro pokračování, neustále vrací na místo večeře, jakoby jí u východu vždy obrátil Anděl zkázy) a záminky pro další a další ideologické střety působí příšerně nepřirozeně. Napadá mě jediný způsob, který by mohl film obhájit: Celý tvůrčí tým je maskovaná parta konzervativců, kteří se rozhodli odvrátit liberály od jejich víry způsobem rafinovanějším než je šaškování s červenými kšiltovkami. He killed my goat. (05.11.2019)