Touha

Ani se nechce věřit, že v roce 1958 se do kin dostala taková obžaloba násilné kolektivizace, jakou je povídka Anděla, která je pro mne nejlepší z celého cyklu. Velice mne překvapily výkony Věry Tichánkové a Václava Lohniského, které si našinec pamatoval z jiných filmů jen jako zajímavé figurky, zde je vidět, že spíše jen nedostali další šanci ukázat, co umí. Ani ostatní povídky však příliš nezaostávají, ale síly Anděliny nedosahují. Nutno pochválit též kameru, některé záběry jsou úchvatné. Celý film na mne působí velice čistým dojmem. (31.07.2010)

Kamerou Jaroslava Kučery prosvícená kolektivizační doba s vrcholnými obrazy venkova v době zásadních změn. Jasný pro mě osobně i přes respekt k době, v níž tvořil, naznačuje, že jeho osobnostní vyzrávání, které se projevuje právě v myšlenkově-výrazové nedotaženosti jeho filmů, probíhalo trochu pomaleji. Velký výkon především Věry Tichánkové plus Havelkova hudba, která je svým lyrickým a až osudově dramatickým vkladem pro výsledek určující. 3-4* (22.11.2012)

Poviedkové filmy vo všeobecnosti trpia na nevyváženosť úrovne jednotlivých fragmentov. V Jasného filme je už problémom aj nájsť časti, ktoré sú zaujímavé pre súčasného diváka. Mne na minimálny dobrý pocit postačovali dedinské reálie z päťdesiatych rokov, začínajúci herci a dobová odvaha v tretej poviedke. Ono tam pravdupovediac ani oveľa viac nebolo. (27.11.2014)

První dva krátké filmy jsou bez pointy, u toho druhého alespoň čiší romantická pohoda. Anděla se nese v duchu "klidně chcípnu, jen když mám majetek". Tento nepochopitelný životní postoj je však velmi dobře zahraný, jedná se zřejmě o životní roli Věry Tichánkové. Poslední povídka byla nejcitlivěji a nejcivilněji natočena. Možná jí prospěla absence známých hereckých tváří, Racek měl jen štěk. (22.12.2012)

Krásná věc. Odzbrojující svojí jednoduchostí a přímostí. Témata banální. Zrození, zrání, zmoudření, smrt. Jaro, léto, podzim, zima... Krásné 4 povídky rozprostřené po valašských kopcích do nichž se tisknou stařičké chaloupky pamatující leckdy ještě rakousko - uherské mocnářství. Jak moc jsem litoval, že film nebyl v barvě. Ta zeleň luk, zlato klasů a blankyt oblohy s těmi obrovskými hrady bílých oblaků by film rozehrály kouzelnými barvami, které divák mohl jen tušit. A to nemluvím o vlasech mladičké Jany Brejchové... :-). Některé obrazy byly fantastické a lecos mi bylo povědomé. V jednu chvilku jsem měl pocit že sleduji nebarevnou verzi filmu Až přijde kocour a také že ano... Samozřejmě bylo to Jaroslavem Kučerou a jeho neskutečnou kamerou. Ačkoliv konec filmu byl velmi smutný nemusíte se bát. Film je oslavou života. Života, který jede tiše od věků, jak čarodějné hodiny, jak neskutečný čarodějův orloj... Dávám za 4 bílá prostěradla vlající ve větru... * * * * (05.11.2020)