...a pozdravuji vlaštovky

Ťažko súdiť, ako by sa človek správal 99 dní pred popravou. Kým si sám nezažije. To si ale nik nelajsne. Reparát totiž neexistuje. Režisér to poňal ako introspektívnu baladu. Prestrihmi do minulosti si mladá odsúdená anti-nazi odbojárka bilancuje minulosť: detstvo a počínajúcu mladosť v lone a znamení idylickej prírody (včely, spevy, rodný dom), vzťahy (ne-odbojár nie je hoden jej lásky), odbojovú činnosť i mučivé gestapácke výsluchy. Paralelná rovina filmu zachytáva prežívanie zvyšných dní vo väzení. Tá je v znamení nepríjemných dozorkýň, občasných návštev rodiny a sledu kontaktov so spoluväzenkyňami. Hlavná hrdinka sa nepoddáva zádumčivej trpkosti. Naopak, rada spieva piesne, najmä ľudovky a kde len môže, zvonivo sa smeje. Jej správanie je zvláštnym mixom nezlomnej rebelky (obetovanie sa), katolíčky, upierajúcej si telesné potešenie ("až po vojně"), ateistky, odmietajúcej náboženskú útechu, puberťáčky, ktorej je všetko smiešne a stále do spevu, a filozofky, formulujúcej zádumčivé pravdy v listoch rodine. Čudesná zmes správania navodzuje u diváka tiesnivo nepríjemnú atmosféru tušenej exekúcie. Film nesúci sa v zadumane-tragickej línii česko-slovenskej kinematografie. (27.01.2021)

Posledních 99 dní odsouzené Marušky, která čeká v cele smrti na popravu. Takto lze popsat v jedné větě toto komorní drama, které drtí diváka silnými dialogy a filozofickými myšlenkami. O smrti, lásce, životě a jeho krásách.. o slovech, tak děsivých, protože byly vyřčeny tak mladou dívkou na její poslední cestě. Nebudu zmiňovat komunistický vliv, který je v tomto filmu patrný. Jen hlupák si hledá výmluvy, aby zavrhl skutečně hodnotné drama jen pro rok vzniku a politické přesvědčení, které tehdy panovalo. Pravdou je, že je to opravdu mistrovské dílo, které si zaslouží uznání, a ač je velmi pomalé svým vyprávěním, o to víc chytne člověka za srdce. Nepojednává totiž o ničem jiném, než o vůli žít, o samotné nezdolnosti lidské vůle, když je boj o život marný, nebo ztracen, a též o mnohých životech, které byly zmařeny zbytečně v nejkrutějších chvílích moderních světových dějin. Rozhodně doporučuji a smekám před tvůrci této perly. 90% (18.01.2013)

Bezpříkladné lhaní. Zatvrzelé mlčení. "Přijedete ještě?" O statečné Marii Kudeříkové jsem neměl potuchy (byť jsem byl soudružským školstvím ještě zlehka políben) a až teď po shlédnutí filmu pročítám její příběh. Chápu rozporuplné hodnocení vzhledem k jejímu komunistickému přesvědčení. Ale při vědomí toho, že "nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za své přátele" oceňuji, že to vzala na sebe. Ať už to měla s vírou jakkoli. Filmařsky vyčnívá samozřejmě Magda, vysoký standard drží Luboš Fišer. Potěšili i mladí Václav Helšus, Hana Maciuchová a další. Jirešova lyrika je i zde dobře patrná, nicméně nic filmařsky světoborného jsem nezaznamenal (když si jen vybavím jaké filmové obrazy s Magdou natočil Vláčil, Jirešova režijní poetika dost bledne). A tak opravdu dominuje příběh "based on true story", který zvedá film nad průměr. (30.03.2024)

Maruška tráví posledních 99 dnů života v cele smrti a Jaromil Jireš nám poetickým způsobem přibližuje nejen nesnesitelné čekání na onen pátek, během něhož se popravuje... ale v četných flashbacích také důvody, proč a za co bude vlastně popravena. Je film tendenční? Proč..? Že byl natočen v prvních letech normalizace a hlavní hrdinkou je komunistka? Komunisté byli součástí druhého československého odboje a autor si prostě konkrétně tuto hlavní postavu vybral z pochopitelných důvodů... o zahraničním odboji Československého národního výboru by asi v 70. letech točil těžko... Ve filmu šlo především o čekání na popravu, o atmosféru blížící se smrti mladé dívky... ne o politiku a o to, který odboj byl "lepší"... (14.10.2007)

V druhém odboji, v čase černobílých dějin, nebyl čas na rozlišování podle politické konfese. Rozhodovalo jedno: buď s národem, nebo s jeho vrahy, buď činně, nebo alespoň pasivně, buď pro demokracii, nebo s totalitou. VLAŠTOVKY vedle ŽERTU přiřazují Jireše jednoznačně do filmové vlny šedesátých let. Je to i zdařilou volbou tématu. Marie - Maruška - Kudeříková je svým dosahem evropsky významnou postavou protinacistické rezistence. Literárně nadaná dívka, ušlechtilá komsomolka z odbojové křesťanské rodiny (její otec byl ve Vnorovech, odkud Maruška pocházela, předsedou MNV za lidovce až do své smrti r. 1947), se svým skrovným literárním odkazem víc než rovnocenně přiřazuje po bok Anne Frankové i Sophie Schollové a je jednou z legitimací hloubky, významu i legitimity světového rozměru našeho druhého odboje. Významu postavy odpovídá i režisérova metoda retrospektiv, která nejlépe zrcadlí dívčino rychlé vyspívání k plnohodnotnému ženství. Potěší střídmá a výstižná kresba jak gestapáků, tak prostředí vratislavské ženské věznice i dozorkyň a ostatních lidí německého personálu. Jireš se tu s úspěchem vyhnul levným ideologizacím a démonizacím a zjevně se snažil držet doložitelných písemných pramenů i vzpomínek. VLAŠTOVKY - spatřuji v tom jejich další velkou přednost - jsou také filmem česko-slovenské vzájemnosti. Magda Vášáryová tu samozřejmě přesvědčuje o vyzrálosti svého herectví (v době natáčení filmu jí bylo zhruba 22-23 let) , v ničem však v prostoru svých rolí za ní nezaostávají další slovenští velikáni Július Vašek a velká slovenská herečka Viera Strnisková. Svou poslední fimovou roli tu prožil otec pozdějšího českého premiéra Vladimíra Špidly Václav Špidla (1922-1979). Z českých herců asi nejvíce vyniknou představitelky ženských rolí; z nich zřejmě nejvýrazněji tu působí tehdy také mladá generační souvěkovkyně Vášáryové Hana Maciuchová. Jirešovi se tak podařilo pod nánosem komunistické režimní propagandy archeologií ducha doslova vydolovat démant skutečné nevšední osobnosti ženy práce, osudu, který za jiné reprezentuje zneužitou a o sny a ideály takřka oloupenou nadějnou mladou generaci. Generaci Pražského jara, Předvoje, ale také Rady tří a Rady svobodného Československa. Nepohodlný film, který vždy všem překážel svou poctivostí právě proto, že nechtěl být výrazem konkukturálního posluhování a poníženosti, by si zasloužil - podobně jako Kudeříková sama - svou plnou a samozřejmou rehabilitaci. Dlužíme ji sami sobě už až příliš dlouho. (09.07.2008)