...a pozdravuji vlaštovky

Pri opakovanom sledovaní Vlaštovek som si kládol šebekovskú otázku: Komu to prospelo? Maruške Kudeříkovej? Jaromilovi Jirešovi? normalizátorom? divákom? Neviem. Verím tomu, že tento film bol potrebný, ale na to, aby naplnil očakávanie poslanie by musel byť nakrútený zaujímavo. A to nebol. Nezachránili ho herecké výkony, ani ďalšie atribúty filmu. Videl som viacero filmov s podobným námetom a ani v jednom sa odsúdené na smrť toľko nesmiali a toľko nespievali. Možno to bol zámer, ktorý som nepochopil. (24.08.2020)

Krásná mladá Magda Vašáryová je v ženským lágru a zbývá ji 99 dnů do konce života, byla odsouzena k trestu smrti za velezradu proti Říši. Mezitím se jí prolínají vzpomínky ze svého života od malička až do doby, kdy začala tisknout a pomáhat roznášet letáky, určené k nabádání proti fašizmu a punktování se s lidmi v odboji, které nikdy nezradila a fašounům nepráskla. Jaromil Jireš umí určitě točit lépe, tohle je takový nevyvážený, bez patřičné síly a atmosféry. Nejlepší a zároveň nejtragičtější je konec filmu, kdy už ta síla snímku trochu povyskočí. Luboš Fišer jako hudební skladatel se taky moc nerozjel a zůstal spíš při zdi s asi třemi dokola se opakujícími motivy. Určitě potěšili mlad´oučké herečky Dáša Bláhová a Hana Maciuchová. Jinak by to chtělo celé trošku přiokořenit. (18.03.2011)

Ťažko súdiť, ako by sa človek správal 99 dní pred popravou. Kým si sám nezažije. To si ale nik nelajsne. Reparát totiž neexistuje. Režisér to poňal ako introspektívnu baladu. Prestrihmi do minulosti si mladá odsúdená anti-nazi odbojárka bilancuje minulosť: detstvo a počínajúcu mladosť v lone a znamení idylickej prírody (včely, spevy, rodný dom), vzťahy (ne-odbojár nie je hoden jej lásky), odbojovú činnosť i mučivé gestapácke výsluchy. Paralelná rovina filmu zachytáva prežívanie zvyšných dní vo väzení. Tá je v znamení nepríjemných dozorkýň, občasných návštev rodiny a sledu kontaktov so spoluväzenkyňami. Hlavná hrdinka sa nepoddáva zádumčivej trpkosti. Naopak, rada spieva piesne, najmä ľudovky a kde len môže, zvonivo sa smeje. Jej správanie je zvláštnym mixom nezlomnej rebelky (obetovanie sa), katolíčky, upierajúcej si telesné potešenie ("až po vojně"), ateistky, odmietajúcej náboženskú útechu, puberťáčky, ktorej je všetko smiešne a stále do spevu, a filozofky, formulujúcej zádumčivé pravdy v listoch rodine. Čudesná zmes správania navodzuje u diváka tiesnivo nepríjemnú atmosféru tušenej exekúcie. Film nesúci sa v zadumane-tragickej línii česko-slovenskej kinematografie. (27.01.2021)

Bezpříkladné lhaní. Zatvrzelé mlčení. "Přijedete ještě?" O statečné Marii Kudeříkové jsem neměl potuchy (byť jsem byl soudružským školstvím ještě zlehka políben) a až teď po shlédnutí filmu pročítám její příběh. Chápu rozporuplné hodnocení vzhledem k jejímu komunistickému přesvědčení. Ale při vědomí toho, že "nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za své přátele" oceňuji, že to vzala na sebe. Ať už to měla s vírou jakkoli. Filmařsky vyčnívá samozřejmě Magda, vysoký standard drží Luboš Fišer. Potěšili i mladí Václav Helšus, Hana Maciuchová a další. Jirešova lyrika je i zde dobře patrná, nicméně nic filmařsky světoborného jsem nezaznamenal (když si jen vybavím jaké filmové obrazy s Magdou natočil Vláčil, Jirešova režijní poetika dost bledne). A tak opravdu dominuje příběh "based on true story", který zvedá film nad průměr. (30.03.2024)

Ojedinělý příklad přechodu do normalizačního filmu, kterým režisér nezradil sebe sama. Jireš s osvědčenými spolupracovníky Čuříkem a Fišerem využil scénáře vzniklého již v době největších výbojů nové vlny a dokázal vytvořit z potrétu legendarizované komunistické odbojářky poeticky laděný a jímavý příběh mladé dívky smiřující se se svým osudem v cele smrti. Retrospektivy spíše působí jako doklady její psychologického boje, jež je zajímavě ztvárněn v kontrapozici odhodlaných citací mimo obraz a velmi pozoruhodným neurotickým výkonem Magdy Vašáryové, jež v častých detailech tváře předvádí mimické mistrovství. Ideologický námět se dočkal výrazně neideologického a podmanivého ztvárnění (v němž jediným přímým odkazem na komunismus hrdinky je její nelibost vůči víru v Boha, která však na druhou stranu svědčí i o její schopnosti vést naplněný život a pouze v něj nedoufat, což je další důležitý argument pro pochopení jejího charakteru). Film navíc zaujme i významovou audiovizuální složkou tolik vzdálenou tvůrčí bezradnosti u obdobných látek. ...A pozdravuji vlaštovky nejsou žádným kompromisem, jde o plnohodnotné dílo s nímž se tvůrce dokázal plně ztotožnit a vytvořit tak velmi přesvědčivý portrét pozoruhodné osobnosti našich dějin, pro níž Jirešův film může být i obhajobou před současnými zavrhovači všeho, co jen trochu zavání slovem komunismus. Stačí jen pochopit situaci v níž se dívka k odboji přidává - první láska, hořkost z obsazení Země a nečinnosti starších, mladické nadšení a zarputilost pro věc, pod níž mizí i hrozba možných dopadů. To vše film zahrnuje a tudíž je zcela scestné, že se k němu například televize staví jako k tendenčnímu počinu, jenž nemá právo vstoupit na obrazovky. Mnoho diváků tak přichází o možnost spatřit vůbec poslední skutečné dílo nové vlny. (23.04.2007)