Golden Eighties

Zatím jsem neviděl tolik filmů belgické režisérky Chantal Akermanové, abych mohl posoudit, zda jsou tyhle Zlaté osmdesátky pro ní netypickým počinem. Vzhledem k její pověsti i filmu, který jsem od ní viděl jako první, mě ovšem dost překvapilo, že natočila i takto svěží, zábavnou, pestře barevnou, prakticky oddechovou muzikálovou komedii, kterou bych stylově pasoval spíše na Jacquese Demyho, režiséra šedesátkových klasik žánru Paraplíčka ze Cherbourgu a Slečinky z Rochefortu... a vzpomněl jsem si tu zejména ve scénách naznačujících studentské protesty a následnou anarchii roku 1968 i na italskou Tančírnu, akorát oproti ní se lehce divadelně laděné „Zlaté osmdesátky“ odehrávají na půdě módního salónu a s lehkonohým tanečním krokem připomínající svobodný závan oné dekády se věnují výhradně 60. létům. Název odkazující na 80. léta tedy příliš nepobírám, jediný drobný prvek doby 80. let, kdy film vznikl, je snad cítit v mírně syntetičtějších hudebních aranžmá, jež se však kupodivu vhodně snoubila s rytmem v retro stylu. A jak film plynul, byl mi s přibývajícím časem stále sympatičtější. Nedostalo mě to zdaleka tolik jako jiný snímek ze stejného roku Kolem půlnoci, který rovněž poctil hranou účastí americký hudebník John Berry, ale jinak jsem si opět potvrdil, proč se rád dívám na hudební filmy i proč mě fascinují různá umělecká zpracování vybraných okamžiků novodobých dějin ve filmu. Také mě hodně potěšila účast skvělého herce Charlese Dennera v snad nejzábavnější postavičce zdejší sešlosti. [80%] (12.11.2023)

Má první dokoukaná Akerman. Z komentářů tu a z několikerého pokusu o Jeanne Dielman jsem měl obavu, že Akermanové kino nebude pro mě, že půjde trochu o vznešenou nudu. V případě Golden Eighties to tak ale není. Je to příjemná limonádka s příjemně inteligentním uhýbáním dramaturgickým klišé, zjevně inspirovaná Demym (a to nejenom Paraplíčky a Slečinkami, ale i Jedním pokojem ve městě), Rivettovými zápletkami (a proti Haut-bas fragile je o třídu výš), ale Akerman podle mě viděla i Dámu na kolejích - alespoň scény z kadeřnictví tomu odpovídají. Moc mě bavila práce s ansámbly - a že jich bylo! Jemná ironie v pohledu na zaprděné měšťáky a vzápětí za ní taky ironizace revolt proti ní - většinou jsme všichni zbabělci, když jde o to něco změnit. Jen vraiment amour nás na chvíli vytrhává... Nejslabší na tom všem je hudba - je tam sem tam dobrý song a Seyrig zpívat viděti je mazec. Ale osmdesátková aranžmá nejdou zkousnout dodnes a písničky by stačilo utnout po druhé sloce. Delphine Seyrig tu má pár opravdu silných scén. Nejsem si zdaleka jistý, zda byla opravdu dobrá herečka - rejstřík jejích gest je omezený a úsměv se mění snadno v grimasu. Má v sobě ale něco s příslibem, jakousi intencionalitu: bez dechu sleduji, co udělá v další sekundě. (28.04.2016)