Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel
(festivalový název)-
Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles
(více)
Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles
Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles
Jeanne Dielman, 23 Commerce Quay, 1080 Brussels
Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles
Obsahy(1)
Film je kronikou tří dnů v životě protagonistky z názvu snímku, ovdovělé ženy v domácnosti, která si přivydělává příležitostnou prostitucí na pohodlnou existenci, kterou sdílí s dospívajícím synem. (Hans.)
Recenze (46)
Snímek, o kterém já osobně můžu říct : to jsem ještě neviděl / úplně jiná kinematografie / cesta k jinému filmu. Během prvních deseti minut je třeba přijmout jeho tempo, což pak vede k nabytí jisté zvýšené vnímavosti, citlivosti. Často na mě film působil vpravdě hmatově. Zásadní dílo světoznámé autorky, jejíž mistrovství u nás potkáváme spíše jen zprostředkovaně skrz její vliv na styl "mladších" tvůrců, např. Michaela Hanekeho. ()
Mám pocit, že je to snad jediný opravdu minimalistický narativní film. Převařené brambory byl vrchol filmu. _______ Delší článek o tom, proč si Jeanne Dielmanová plně zaslouží prvenství v anketě nejlepších filmů všech dob Sight & Sound, proč je to dobře pro naše ponětí o historickém kánonu a proč nejde u tohoto filmu oddělit estetiku od politiky. ()
"Jeanne Dielman" představuje kinematografický paradox, protože diváky nutí koukat na to, před čím obvykle k filmům utíkají. Strnulé kompozice zpřítomňují obyčejnou každodennost v celé její hrůzné nezajímavosti a ubíjející nicotnosti. Titulní žena, do jejíhož nitra nemáme sebemenší vhled, ukazuje, jak veškeré naše počínání, když je oproštěno od našich vnitřních hlasů a myšlenek, se zvenčí jeví jen trudnou bezduchou rutinou. Chantal Akerman zviditelňuje neviditelné a přehlížené úkony, které se váží k maximě starání se, aby vše bylo jak má - samozřejmě podle druhých a pro druhé. Brambory se samy neoloupou, nádobí se samo neumyje, postel z gauče sama nevyjede ustlaná, ráno nejsou boty naleštěné samy od sebe a i ten ztracený knoflík se na kabátu znovu neobjeví jen tak. Somnambulní vyprávění podněcuje touhu po vzpouře, vymanění se z diktátu genderově vnucené role. Jenže život jde dál a je každou vteřinu stejně neúprosný a bezvýchodný. Chtělo by se říct, že jsme už dávno jinde, že domácnost a vaření už jsou sdíleným polem mimo obstarožní genderový diktát, ba dokonce, že si to i umíme užívat - vždyť to může být lifestyle i základ hvězdné kariéry. Jenže stejně tak nám tato filmová exkurze na odvrácenou stranu Mimibazaru může ukázat, že v absolutním jádru se za padesát let změnilo pouze to, jak si ono starání se podmanil a pro své potřeby transformoval kapitalismus, nebo jak máme méně prostoru na přemýšlení o naší každodenní rutině. Děsivost předkládaného světa vychází především z totální absence rozptýlení a odevzdané apatičnosti. Ale vážně se to tolik liší od naší současnosti, která je sofistikovanější pouze v tom, jak nám konstantní rozptylování pomáhá nevidět skličující nicotnost naší existence a přijatých rolí? Ne náhodou nám reklamy říkají: "Až se ti promítne tvůj život, ať je na co koukat." Chantal Akerman nám naopak dovoluje koukat 202 minut zdánlivě na nic. Ale díky jejímu záznamu obyčejných domácích úkonů dostáváme šanci vymanit se z překotné snahy vstřebávat nové vjemy, hrát přivlastněné několikanásobné role a nechávat se naplňovat konzumem. Můžeme se dokonce přistihnout při tom, že paní Dielmanové vlastně závidíme její chvíle apatické nudy. Zatímco ona čeká na to, až se zazvoněním zvonku či lomozem klíčů v zámku bude moci naplnit svou vsugerovanou roli, my jen rozptylujeme naše myšlenky ve smogu médií a sociálních sítí. Navzdory cynickým a přemoudřelým očekáváním během těch tří dnů kondenzovaných do tří hodin filmu paní Dielmanová naplní jednu z podstat feminismu. Vyburcovaná viděnými i jen tušenými okolnostmi (Akerman mimo jiné drásavě formuluje hororový rozměr vřeštění nemluvněte i rozšiřuje Pantheon nelítostných filmových záporáků o bábu, co hrdince zasedla její obvyklé místo v kavárně) vykročí z ulity přijaté pasivity a začne jednat. Jenže katarze a osvobození zůstávají i tak jen chvilkovým rozptýlením. I další den budou za okny jezdit auta a ty řízky se samy neusmaží. No, tak zase zažeňme chmury nějakým šprochem a zpátky ke strojům aneb jak se říká na ČSFD: 87 % a hvězda navíc za ručník. () (méně) (více)
Minimalismus v té nejčistší podobě. Více než 3 hodinnový film, o jednom bytě a ženě, která vaří, pere, uklízí, souloží s různými muži a povídá si se svým synem. Asi existenciální dílo, kde si kdejaký cinefil může přihoňovat při dlouhých scénách obalování řízků a hledat absolutní umění ve sledování filmu, který je vlastně ztrátou času. ()
,,Tak jako písek v přesýpacích hodinách ubíhají dny našich životů..." Člověk má ve svém životě k dispozici asi 650 000 hodin. A více než tři z nich si od vás vezme Chantal Akerman, aby vám ukázala ženu, co vaří, pere, uklízí... a zanechá vás s myšlenkami typu ,,ach jo, co já jsem mohl za tu dobu všechno stihnout - souložit, jít na dobrou večeři a nebo si aspoň sám doma uklidit - to by mělo aspoň nějaký smysl!". Při důkladném sledování tohoto snímku jsem byl proto místy až naštvaný. Camus ve svém eseji Mýtus o Sisyfovi popisuje v jednom odstavci moderního člověka, který jede z práce domů tramvají a náhle si uvědomí, že život nemá žádný smysl. Akermanová na obdobné téma potřebuje 190 minut, což od ní působí skoro jako schválnost. Film mohl trvat hodinu, dvě, pět nebo třeba osmnáct hodin a troufnu si říct, že efekt by byl vždy podobný. Tak proč je to tak hrozně natažené? Je to snaha o jakousi hypnózu? ,,Takový film nikdo předtím nenatočil!" říkají o Jeanne Dielman mnozí filmoví fajnšmekři. Ano, ale nikdo nenatočil v reálném čase ani příběh člověka, co jede vlakem z Prahy do Brna a šťourá se přitom v nose. Znamená to, že ho musíme natočit? Uf. Poté, co jsem si tu vylil žluč, musím nicméně přiznat, že přeci jen v tomto snímku je cosi, co se mi líbilo, co mě provokovalo, jakási podivně tísnivá atmosféra, která může za to, že jsem na něj dlouho musel myslet a druhý den jsem o něm každému vyprávěl. Věci, které v "normálních" filmech nevidíte (čekání na výtah, fronta na poště, škrábání brambor) tady tvoří veškerý děj, což divákovi poskytne úplně jiný zážitek, než na jaký je v kině zvyklý. Stačí aby Jeanne upadl brambor a leknete se. Přeteče mléko a je vám z toho úzko. Film zajímavým způsobem zkoumá frustrace moderního člověka, ale například i voyeurismus (diváci x minut sedí a koukají na ženu, co sedí a kouká). Nicméně i přes tyto zajímavé zážitky, které mi snímek způsobil, si ho nejspíš už nikdy nepustím. Platí totiž to, že jde spíš o zajímavý experiment, než o srdeční záležitost. Není to ten druh filmu, kvůli kterým se z obyčejných lidí stávají cinefilové... ()
Galerie (20)
Zajímavosti (1)
Související novinky
100 nejlepších filmů všech dob podle kritiků
Britský měsíčník Sight and Sound po deseti letech opět požádal kritiky o aktualizovaný seznam nejlepších filmů všech dob, a díky obří anketě, v níž se zúčastnilo rekordních 1639 recenzentů, kinařů,… (více)
100 nejlepších filmů režírovaných ženami
Redakce BBC Culture nedávno požádala 368 filmových expertů z 84 různých zemí, aby jí pomohli vybrat 100 nejlepších snímků všech dob režírovaných exkluzivně ženami. Anketa probíhala tak, že každý… (více)
Reklama