Kouzelné dobrodružství

Mám litovat, že jsem neviděl Kachlíkovo Kouzelné dobrodružství jako chlapec? Jak by na mě zapůsobilo v těch letech, z nichž si uchovávám skličující obrazy maloměstského odcizení, jejichž krátká echa dočítám ještě dnes z rozpadajících se stránek ulic, když si to nedělními rány šněruji do kostela…? Troufám si říci, že by mě k ničemu neiniciovalo – nejvýše by mě vzrušila ta – neutralizovaná – magickorealistická obrazotvornost, nepříliš vzdálená od Panny a netvora či Devátého srdce. – Dnes jsem, přirozeně, někde jinde – a jistě i díky Alainu-Fournierovi, jehož román Le Grand Meaulnes jsem četl poprvé ve dvaceti a ve svazku z edice Symposion jsem si nejeden silný postřeh zaškrtl. Cítil jsem věci podobně. Nemohu tedy odhlédnout od předlohy a sleduji-li ten snímek, jen eviduji odlišnosti a všímám si především toho, jak svým podáním tlumí to, jak vyváženě tkal tento věčný jinoch své vyprávění. – Předně ve filmu chybí příběhu expozice. Gustav (Augustin) přichází mezi venkovské studentíky jako aristokratický Huckleberry Finn. Naprosto není jasné, jak se profiluje jeho osobnost mezi nimi, jaké vztahy tkají zdejší mikrosvět – na což pak osudově reaguje průběh původního příběhu (při retrospektivním odhalování pravdy). Přímočaré uvedení do slavnosti zcela popírá její snovost. Původní čtení chlapcových zápisků neuzavírá eventualitu, že se mu to vše zdálo, že si to vymyslel, a celý svět se tak rodí úplně jinak. Zde se vše osvětluje v tom nejtvrdším světle, které bohužel poškozuje i scénu: její lyrismus odhaluje jako vypočítavý, falešný. – Co následuje, je pouhé převyprávění v nudných, neurčitých rakouskouherských kulisách. Paříž, kde se skrývá osudová láska, ale nemůže Praha nahradit. Ani když bystrá kamera Kučerova klouže po prospektech z Vrtbovské zahrady jako štětec vyvrženého českoněmeckého blouda po převratu L. P. 1918. Kachlík tlumočí a tlumočí a veškerá závažnost původní prózy, která zasáhla svého času nejen Francii, ale celou Evropu, se stává nepochopitelnou. – Když dojde i na sexuálně vypjatý kontakt mezi Gustavem a opravdu zrůdně zahranou Valentinou, je již jasné, že režisér ani tentokrát nic nepochopil. Zkáze neujde nic z toho, co prodlužuje mládí až do dospělosti, ba to, čím mládí dospělost poráží. Tedy režisér kvapně zašlapává vše cudné, jemné a jeho zpracování připomíná přihlouplé sujety ze čtenářských deníků atletů-dorostenců. Tak snad je i na místě otázka, zda nechtěl ono iniciační dílo, které uvedlo na cestu věčného tázání tolik mladých duší, zabít… - Přiznávám, že ale o nikom vhodném, kdo by ho dokázal v té době věrně adaptovat, nevím. Snad nejvíc k tomu byl – o patnáct let dříve – disponován Jiří Hanibal. V době, kdy ale už jen sloužil seberozvoji pionýrů- budoucích milicionářů, by možná vytvořil spolu s obludným kameramanem Pávkem ještě něco horšího. – Čím vším smysluplným a silným ještě Kouzelné dobrodružství v Kachlíkově režii je, je dílem Kučerovým… - A nakonec: jak mi kdysi Le Grand Meaulnes zněl? Nějak takto: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/le-grand-meaulnes (26.12.2022) (méně) (více)