Kočár do Vídně

Desatero praví nezabiješ? Strhující procházkovsko-kachyňovská anabáze na téma věčného pokoření lidských citů navzdory hrůzám všedního dne. Násilí plodí násilí. A když je násilí utlumeno rozvahou, opět je na to odpovězeno jen dalšími násilnostmi. Iva Janžurová v Kočáru do Vídně prokázala, že její herecké umění se zdaleka neomezuje jen na role komediální. Kachyňa byl režisér s nesmírným zájmem o psychologické vedení herců - v tomto případě nejen Janžurová, ale i mladíci Hanzlík s Munzarem rozvíjí díky pozorné režii neuvěřitelný profil emocí a nálad. (04.02.2024)

Vskutku minimalistické, ovšem velmi silné Kachyňovo drama z období konce druhé světové války, které v sobě nese jasné poselství. Výborné herecké výkony předvádí oba hlavní protagonisté Iva Janžurová i Jaromír Hanzlík, kteří toho sice mnoho nenamluví, o to více však vynikne jejich herectví. A rozhodně nemohu zapomenout pochválit krásný hudební doprovod, který výborně dokresluje atmosféru celého snímku! (22.05.2014)

Opět jeden z výborných filmu Karla Kachyni. Brilantní výkony všech herců - nelze upřít vynikající předlohu Jana Procházky. Trezorový film, který odkrývá chování v reálu některých našich rádoby partyzánů, kteří byli "papežtější než sám papež ", aby si pro sebe zajistili po válce ziskové body, jedno za jakou cenu. (25.03.2009)

Škoda toho německého předabování, na druhou stranu po chvíli si na něj člověk přece jenom zvykne a napomáhá to autenticitě. První cca půlka filmu je solidně rozjetá, po mstě toužící Janžurová si připravuje "půdu" pro akt nenávisti (trpělivé odzbrojování a vyčkávání na příhodný okamžik) a divák je v tom lese s ní a doufá, že jí to vyjde, na druhé straně stojí zase mladé ucho Hanzlík (pokukování po ženě, kouření), ke kterému však těžko nelze necítit jisté sympatie, sem tam vyvolá i lehký úsměv („Posero!“ – Děkuju!“). Jenže od chvíle prozření vojáku se něco zlomí a příběh začne ztrácet na důvěryhodnosti a postavy (hlavně žena) se chovají min. prazvláštně (pomsta je jedna věc, ale ztráta pudu sebezáchovy, nebo co to mělo být, je už těžko uvěřitelná, o milostném vzplanutí nemluvě). Stejně tak milostivé gesto odboje vůči de facto kolaborantce se mi moc nezdálo (stejně jako přímá obžaloba partyzánů), nijaký konec to ani nemohl spravit. Jsem mírně zklamán a hodnotím pouze lepším průměrem. (28.06.2011)

Kočár do Vídně bol pre mňa v čase premiéry veľmi príjemným prekvapením. O čo menej v ňom bolo hercov, dialógov i scén, o to viac námetov poskytoval na zamyslenie sa. Aj knižnú predlohu Jana Procházku som si v roku 1967 kúpil (za 8.- Kčs), aby som sa presvedčil, že by ju v tej dobe nikto lepšie nenakrútil ako Karel Kachyňa. Majestátna organová hudba, nekončiaci jednotvárny les (ako pohybujúce sa rákosie v Onibabe) so zlovestným oparom, traja ľudia a dva kone vytvárali ťaživú atmosféru, ktorá pri Kristinom sledovaní pohybu voza prechádzala až do hororového ladenia. Tentoraz som si už všimol aj drobné nedostatky, ktoré o niečo znižujú pôvodný veľkolepý dojem. I tak považujem Kočár do Vídně za jeden z najvýznamnejších československých filmov druhej polovice 20. storočia. (17.10.2011)