The Nun's Night
Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Jan NovákHrají:
Jana Brejchová, Mnislav Hofmann, Gustáv Valach, Josef Kemr, Josef Elsner, Čestmír Řanda st., Jaroslav Moučka, Josef Větrovec, Valerie Kaplanová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Podzim a zima 1950: Do Týnce se po sebevraždě statkáře Konvalinky vrací jeho dcera, bývalá jeptiška. Zjitřené náboženské cítění a odpor proti násilné kolektivizaci vedou k tragickým událostem, které vyvrcholí během štědrovečerní noci... Tato syrová balada je jedním z nejpůsobivějších filmů autorské dvojice Karla Kachyni a Jana Procházky. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (104)
Naprosto věrné a strhující podchycení atmosféry a událostí té doby. Druhá půlka šedesátách let to je jeden silnej film vedle druhýho. Karel Kachyňa umí vytřískat z herců, ale i z prostředí maximum, napříkald taková Jana Brejchová tady nezabírá většinovej prostor, ale její výkon je nezapomentulený. Jan Procházka kterýmu život sám napsal hodně výživnej "filmovej" scénář je talent od boha. ()
Neuvěřitelné, jaké se točily snímky v těch několika málo letech tvůrčí svobody, maličkém ostrůvku mezi schematismem 50. a první půle 60. let a osudově se blížící normalizací let sedmdesátých. K jednomu z nejzásadnějších a nejtraumatičtějších témat novodobé české (a obecně československé) historie, totiž k násilné kolektivizaci českého venkova počátkem 50. let, se ale stačilo vyjádřit jen nepatrné množství filmů (mimo Noci nevěsty ještě fenomenální Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného a Smuteční slavnost Zdeňka Sirového...) a po sametové revoluci se jejich počet hrubě nerozšiřoval (snad jen Tichá bolest Martina Hollého byla důstojným pokračovatelem této bolestné reflexe, přičemž silných literárních námětů se nabízelo hned několik, kupříkladu mne napadá působivý soubor povídek Čas kopřiv od Josefa Knapa...), takže tvůrčí plod osvědčeného uměleckého tandemu Karel Kachyňa (režie, spolupráce na scénáři) - Jan Procházka (námět - próza Svatá noc, scénář) je společensky navýsost potřebným a nedocenitelným projektem. Syrový černobílý baladický příběh, který je ozvláštněn ještě snahou obou tvůrců pojmenovat a demaskovat nejen fanatismus pohůnků totalitní moci represivního komunistického režimu (sedlák Picin a jeho metafyzický ,,trest", motiv autobusu plného ozbrojených milicionářů je však velmi mrazivý a dané anuluje...), ale zároveň také další totalitu náboženského fanatismu. Obé dohromady pak vyznívá naprosto katastrofálně, motiv rozvratu starého řádu vykresluje nadějeprostý obraz vesnice, kdy komunismus selhal, ale rovněž již zmizela pokora a tradiční víra v Boha, která předtím tvořila rámec tamních životů. Co zůstalo? Neodčinitelná vina a neexistence katarze... Největším kladem Noci nevěsty, mimo nesporné umělecké kvality, je pak fakt, že tvůrci jednoznačně pojmenovali věci pravými jmény, tedy 50. léta 20. století v ČSR jako dobu morální i hmotné devastace... ()
Striktně vzato se jedná pouze i ilustraci Procházkovy předlohy Svatá noc, ale nutno dodat, že je to ilustrace výtečná. Narozdíl od "Kočáru do Vídně", další Kachyňovy spolupráce s Procházkou, se zdejší vyprávění striktně drží předlohy a soustředí se na její funkční převedení za pomoci výrazových prostředků filmu odpovídajících dobovému modernímu stylu. Filmová adaptace se soustředí především na impresivní vyjádření atmosféry, k čemuž vedle kontrastu černé a bílé využívá občasné symbolistní prostřihy ozřejmující myšlenky a dojmy postav. Nicméně právě v těchto záběrech dostává film svou sílu a díky nim se mu daří nepolopaticky vyjádřit podstatu knihy - srovnání náboženského a komunistického fanatismu, jejich moci, ale také snadného úpadku. ()
Vizuální nádhera, ale dovolím si být stejně pyšná jako Slečna, když prohlásím, že od setmění je snad skoro všechno ne úplně špatně, ale určitě ne dobře. ()
V komentáři ke Všem dobrým rodákům jsem kdysi poznamenal, že jde patrně o nejlepší film věnovaný združstevňování československé vesnice. Po zhlédnutí Noci nevěsty si už tím nejsem jistý. Určitě platí, že Rodáci jsou divácky přístupnější a tak nějak sympatičtější než tenhle snímek. Kachyňova poetika tady nějak ztemněla, je to syrovější a navíc díky nájezdům kamery a dynamickému střihu působí snímek zpočátku zmateně. Na druhou stranu tak špičková kamera ve spojení s působivým černobílým obrazem se v československé kinematografii vidí jen výjimečně a Kachyňa podle mého snese plné srovnání se světoznámými klasiky své éry. Scénář nikomu nestraní, jednoduše zachycuje střet protikladných myšlenkových světů a různých zájmových skupin a hodnotových žebříčků. Na jedné straně je to svět po generace budovaných gruntů, náboženství, tradic a pověr, na straně druhé svět těch, co se rozhodli stůj co stůj vybudovat novou společnost i za cenu toho, že bezohledně rozbijí tu starou. Noc nevěsty je odvážný a provokativní film nejen v kontextu své doby. Postavu zahořklého a mstivého předsedy družstva soudruzi Procházkovi skutečně odpustit nemohli a z kdysi prominentního autora se stal symbol odporu proti režimu. Na druhou stranu bývalá jeptiška a její vztah k místnímu prosťáčkovi, který má zřetelně sadomasochistický rozměr, bude pro některé nestravitelný i dnes. Noc nevěsty považuju v každém ohledu za mimořádný snímek, bohužel docela opomíjený. Celkový dojem: 95 %. ()
Odpor, nebo naopak úslužnost při procesu kolektivizace, postavy na vesnici si navzájem dobře známé, dříve malí, pak díky Straně velcí soudruzi a dvě verze křesťanského přístupu. Popravdě řečeno, je to jen můj osobní problém, ale těžko se mi skousává to náboženství jako stmelující prvek vzdoru, přijde mi to jako přechod od jednoho fanatismu k druhému, proto pouze solidní 4* pro tento snímek trefně popisující svoji dobu a poměry. ()
Vedle SMUTEČNÍ SLAVNOSTI či VŠECH DOBRÝCH RODÁKŮ je NOC dalším skvostem kolektivizačního tématu ve filmové vlně šedesátých let. O precízní práci režie i kamery tu bylo ztraceno již dost dobrých a výstižných slov. Atmosféra Havlíčkova rodišrě, zvoleného pro exteriéry, měla ve své době příchuť protistátní demonstrace stejně jako větší část obsahu tohoto díla. Větrovec či Moučka tehdy byli daleci svých normalizačních figur a v rolích borovských sedláíků minimálně obstojí. Velkým a milým překvapením je výkon Jany Brejchové, svůj standard odvádí jako vždy vynikající Slovák Gustáv Valach, zajímavé obohacení představuje i výborný Mnislav Hofmann. Zhruba ve čtyřech pětinách se však film láme, hlavní dějové linie nejsou uzavírány - i to už tu bylo řečeno - a kvalita díla je tím poněkud srážena. V kontextu své doby však NOC i tak patří k fílmům nadprůměrným a nevšedním. V Kachyňově početné filmografii pak nepochybně k těm nejlepším. ()
Vhled do mystického spiritualismu 50. let je tedy něco úžasného, ale svou šíří a hloubkou film až dusí. Vědomím převrácených znamének z praktik dokumentů typu Neobyčejná léta (1952) Kachyňa pro změnu vysloveně dojímá. Na druhou stranu na toto téma měl Taussig na DVD snad jedinou nosnou myšlenku svého života, totiž postřeh o tom, že ten, kdo věděl, jaká byla pravda, to věděl už v 50. letech a nemusel čekat až do druhé poloviny 60. let, kdy mu procitnou i filmaři. Když mladší generace byla zase už myšlenkami někde zcela jinde. A proto si jen smutním, že jediní účastníci natáčení, kteří se dnes k Nevěstě vrátili, byli Kraus a Havelková. To je děsné. ()
Po Uchu další Kachyňův nekompromisní zářez na pažbě normalizačního blahobytu. Události okolo kolektivizace začátkem padesátých let vykreslené poněkud jinak než v těch nadšených budovatelských filmech z té doby pochopitelně předurčily cestu do trezoru pro nejen tento, ale i další podobné kousky hned jak naši zemi osvobodila Sovětská armáda. Škoda tenhle film je dalším důkazem, že v šedesátkách se tu přervala násilně ta nová vlna ČS filmu která mohla přinést ještě spoustu podařených věcí, ale to už se žel nedozvíme...85% ()
"My dáme do kolchozu dobytek a co dáš ty kromě svý velký huby?..." Film Noc nevěsty skvelo ukazuje ako sa v bývalom Československu vo veľkom znárodňovalo. Podobne "ochotne" odovzdávali svoj dobytok vo väčšine dedín jk v Čechách tak i na Morave a Slovensku. Čiernobiely film má skvelú atmosféru, ale mňa okrem mena režiséra Kachyňu prilákalo meno Gustáv Valach. Ten sa z častých rolí tvrdých a rozvážnych chlapov zrazu objaví v roli miestneho blázna a to ma lákalo. Zahral na výbornú, všetka česť. Prvú polovicu filmu sa zdá, že jeho postava bude mať ešte v závere silné slovo, ale napokon sa tak nestalo. Po príchode mníšky sa dej postupne sústreďuje hlavne na ňu a postava blázna je postupne vytlačená na okraj. To je jediné, čo by som filmu vytkol, inak super a navyše je tu presvedčivo obsadený komunistický hajzlík. 80%. ()
Spolupráce Kachyňa - Procházka dala v 60.letech jedny z nejlepších filmů naší kinematografie. Osobně mám nejraději Kočár do Vídně, Ucho a pak Noc nevěsty. Pravda, příběh není tak temný, jako třeba Sirového Smuteční slavnost, je však velmi zneklidňující. Střet dvou světů zdá se nemá vítěze, ať již jde o fanatickou víru, a nebo o komunistickou ideologii. Jestliže Jasného Všichni dobří rodáci jsou kronikou, pak Noc nevěsty se zaměřuje na krátký časový úsek vrcholící střetnutím o Svaté noci. Mistrně nasnímané černobílé obrazy ( Josef Illík), mrazivá zimní krajina, bezchybná kompozice i pečlivá práce na kostýmech, dekoracích, detailech. Příběhu kralují vynikající herecké výkony. Kachyňa později přiznal, že scénář byl šit na míru Janě Brejchové. Ledová tvář, ledová cesta a v ní stopy bosých chodidel. Ne každé sebeobětování je mučednictvím. Chybí-li pokora, skromnost a soucit, nelze být vyvoleným. Obraz kolektivizace tak, jak se soudruhům nemohl líbit. Znovu se film dostává do kin až během roku 1989... ()
Příšerná krutá strohá pravda, z které Vám zatrne.. jak naši dědečkové a babičky měnily řád. ()
Působivě natočené a chytlavé drama, které skvěle odráží události 50. let. ()
Škoda, že tuhle vrcholnou éru naší kinematografie již za rok v srpnu rozdrtily pásy ruských tanků.... Kolik mohlo vzniknout takto skvělých filmů? Národ i umělci se po letech diktatury jedné strany pomalu začal nadechovat a rovnat shrbená záda. Ledy tály a i do kinematografie pronikly myšlenky a témata dříve naprosto nerealizovatelná. Noc nevěsty je film o šílených padesátých létech a kolektivizaci na venkově. Neumím si vůbec představit, že bych byl sedlákem s dobytkem a statkem, který se o svůj rodový grunt stará řádně tak jako otcové před mnoha sty lety a pak přijde bolševik ať vstoupím do družstva. Buď vše dám družstvu dobrovolně a nebo mi to vezmou násilím. Což se také dělo. V řadě vesnic pak toho největšího statkáře (a logicky také rebela, protože coby majetný sedlák míval ve vsi vliv) zavřeli nebo přemístili jinam. Ostatní pak často na vlastních statcích se starali o své dříve vlastní krávy a dobytek... Paradoxní na tom je, že ačkoliv všechno bylo všech a všichni se měli mít lépe, již brzy byl všeho nedostatek a výnosy byly v národním hospodářství mnohem nižší než když na tom svém pracovali sedláci... Samozřejmě padesátá léta jsou i obdobím války ideologie s církvemi, které zvláště na venkově měly ještě veliký vliv. Noc nevěsty v sobě snoubí všechna tato témata. Film je navíc neskutečně řemeslně zpracován, každý ze záběrů je skvostný i reálie venkovské vesnice a jejího okolí. Opravdu skvostný film. 4 svíce * * * * ()
Priam mystická atmosféra na pozadí boja dvoch ideológií. To museli byť pre sedliakov veru kruté časy. Si predstavte, že si niečo dopestujete a dochováte a potom príde nejaký Picín a časť z toho vám zoberie, v tom lepšom prípade. Odmenou je vám účasť v slávnostnom pochode... Tiež sú tu pekne načrtnuté jednotlivé charaktery, zaujal ma hlavne kňaz (Josef Kemr). Ťažká situácia pre všetkých, v súčasnosti ťažko predstaviteľná. Treba dúfať, že sa niečo podobné už nikdy nevráti. Slušný nadpriemer. 80/100 ()
Podstata a poselství filmu je jasný. Jsem na tom ale jako uživatel Sarkastic. I mě se těžce zkousávalo to náboženství jako stmelující prvek vzdoru. Je to jenom přechod od jednoho fanatismu k druhému aneb z deště od okap. ()
Zřídka se vidí v komentářích k jednomu filmu taková hustota výskytu jednoho slova, jakou má u Noci nevěsty „fanatismus“ (komunistický a náboženský). Jediný Báďa místo toho mluví o pýše, což je lepší trefa. Fanatismus? Kde? Jaký? Co to je? Maže se to na chleba? Picin je Picin („odhlasovalo se s kšírama“). A Slečna je především erotický idol každého cudného masochisty – dokonalejší si lze jen těžko představit. (Už proto nelze stran obsazení Brejchové souhlasit s jitrnicem, jehož komentář je přesto asi prvním akceptovatelným z řad čsfd „kritik“ nové vlny - NinadeL promine, té se to samozřejmě netýká.) Vlastní erotismus Slečny však směřuje jinam – od začátku působí divně podezřele, že nikdy neřekne „Ježíš“ nebo „Pán“, ale vždy mluví o „Něm“ – o svém nebeském ženichovi. Nastává noc Jeho narození a Nevěsta ho musí náležitě uvítat. Tohle je i na velebníčka příliš (byť jde o zcela legitimní segment katolické zbožnosti, vyhrazený arci blahoslaveným mystičkám; Slečna však jako každý kacíř přespříliš zveličuje jeden prvek na úkor ostatních a filmu jen prospívá, že si těchto náležitostí tvůrci zřejmě nebyli vědomi). Kdepak, tomuto faráři se kříž v kostele jistě nepohne. Svíčkové baby jsou však impozantní světicí nadšeny. Jejich manželé a synové pohrdají jak náboženstvím, tak politickou ideologií, podrobují se ale silnější ruce vždy, vyjma momenty, v nichž zavětří její ochabnutí. Kachyňův film skýtá velmi odlišný zážitek, vnímám-li ho zcela separátně nebo v kontextu dějin československého filmu za čtyřicetileté vlády KSČ. Příliš vyznívá jako účelová korekce vlastních minulých postojů, což lze vztáhnout na autory, na celý kontext tehdejší naší kinematografie i na diváctvo. (A herecké obsazení obzvlášť vtipně dokumentuje, jak naši umělci vždy bezvadně plnili tvůrčí záměry aktuální Pětiletky.) Sotva ale lze mít čs. filmu z roku 67 za zlé, že slouží autorstvu i diváctvu za aktuální příkrý komentář vlastní nedávné minulosti. Dobově účelová schématičnost, jejíž kořen bychom mohli nazvat třeba „kohoutovským mindrákem“, navíc postihuje jen základní koncepci, je konec konců pravdivá, aktuálně přínosná i nadčasová a hlavně není tak docela jednoznačná. Scéna, v níž se bývalí sedláci domáhají v kostele svých předních míst, jako by patřila do filmů nejméně o deset let starších (což asi, na rozdíl od zřetelně parodických vsuvek, nebylo záměrem). Morální kritika prohnilé sedlácké obce, provedená na pozadí apokalyptických poměrů, v nichž se zdá být nasnadě pantátům spíše fandit, spojuje Noc nevěsty s polistopadovým Je třeba zabít Sekala (s přihmouřenýma očima by pak bylo možno dvojici Sekal – kovář evangelík srovnat s dvojicí Picin – Slečna – právě vztah sedláctva k nim k tomu nabádá). Dobově se dá Kachyňův příspěvek zařadit někam mezi symbolisticko-realistickou Sirového Smuteční slavnost a freskovitě fraškovitý Schormův Farářův konec. Je však jiný a starší než oba jmenované. V Noci nevěsty se snoubí velkolepá magičnost s jasnou fenomenografičností. Nejsilnější dojem a nejdůležitější sdělení tohoto filmu (o to cennější, že asi nezáměrné), čímž se vymyká i ze všech šedesátkových vypořádávání se s padesátkami, je toto: kořenem všeho zla dvacátého století je vláda lidu - demokracie. Autoři sledují věčné zažívání lidu v době střídající se nadvlády dvou nesmiřitelných ideologií, což vysvětluje i nerealistickou Picinovu osamocenost, mírně korigovanou až v závěru – tato postava má být asi stejně zástupná jako postava Slečny. Sedláci posmívající se chvilkově oslabenému Picinovi se nijak neliší od svých dětí, posmívajících se svatému Ambrožovi. Proto chvalme svíčkové báby („Která to byla?“ „Ta, kterou poslal.“) a malá děvčátka („Ambroži, dneska se narodí Ježíšek.“). A protože pohanský konec světa selhal, cituji nejhezčí Nevěstinu hlášku: „Ježíši blesku věčného světla.“ (Jako od Pavla Zajíčka, co říkáte, osvícenci? Parádních hlášek různého druhu je ale v tomto filmu plno.) Možná je to taky jediný film té doby, který prorocky objasňuje netušenou, leč blízkou budoucnost: snadnost husákovské normalizace. Co se zpracování týká: film je převelice pěkný, kamerózně nádherný, jen jsem měl pořád dojem něčeho nepůvodního, v čemž možná křivdím, ale možná taky ne, přihodím-li k tomu ten úvodní rádoby vančurózní text s přebytkem interpunkce. A Kachyňa přece jen není Vláčil. Něco mi v jeho filmu brání, abych se jím prostě nekriticky kochal - což nejednou lze i u mnohem slabších snímků. Nicméně disponuje krom kontinuální estetické síly i několika momenty, které "tě seberou" (následují SPOILERY: pro mne byla nejsilnějším takovým náhlá kulometná palba po sporadických furiantsých flintových výstřelech; nebo viz gesto, jímž Slečna odmítá pomoc Ambrože a kyne mladému, ideově lhostejnému ctitelovi - celé její aranžmá cesty k jesličkám je navenek grandiózní směsí spektáklu a pragmatičnosti, uvnitř však bytostně horoucí a náležité). Je zde také mnohé, co je radost vidět, např. celá sekvence s hrobníkovou ženou, končící dialogem: "Co jsem dlužnej?" "Dáš mi to až s hrobem." Slabou složkou je hudba: nikoli nepěkná, ale většinou netrefná, výraz filmu na mnohých místech oslabuje. Herecké podání všech zůčastněných dobré až vynikající, krásný je zvláště Ambrož. Cenným exponátem je vedle jeptišky Brejchové Kemrův farář, raritou jsou soudruzi Moučka, Řanda, Větrovec jako protisocialistické živly. S většinou musím souhlasit v tom, že závěr vyznívá jaksi zbořeně, nevidím však důvod, proč by neměl být jako takový akceptován coby dílotvorný: Dojem zboření děje vyvstal v povážlivém momentě, kdy Slečna sahá po kalichu (a zůstal až do konce). Ale kdo trochu ví, o co v kostelích jde, ten uzná, že teprve tento nanejvýš vzpurný akt je opravdu skandál - není tedy divu, že okamžitě po něm se dění bortí do trapného splasknutí. Onen akt je natolik význačný, že právě odtud lze definovat průběh celého děje (dotud a poté), odtud lze také počínat metaforické spekulace: kdo sahá po nejsvětější svátosti? Až dosud vše postupovalo v kontinuální působivé eskalaci, pak jediný moment a krach. Připomínám, že je to film o komunistické kolektivisaci. Následuje Picin s flintou. Jedno vykládá druhé. Baví mě, že jsem dost těžko rozpoznával, kdo to tam leží a v jednu chvíli jsem si skoro myslel, že jsem tam viděl Slečnu i Picina vedle sebe. Takže jsem na tom asi jako Romadoor. Hvězdičkově čtyři a půl. Doporučená četba: NinadeL („vhled do mystického spiritualismu 50. let“), Marthos, JFL, Radek99. Kdežto Mortak, jehož komentář je vedle mého jediný ideově na výši, je blbec i se svým Comtem – a jestli má pravdu, tak i s Kachyňou a Procházkou. (PS: z nových komentářů musím doporučit Karnifexův, jakkoli se s ním nemohu zcela ztotožnit. Stručné, ale cenné osobní srovnání s předlohou podává ferdisek. Vančura cituje znalecké posouzení Žalmanovo, jehož kritiku ovšem nepovažuji za zcela trefnou či spravedlivou.) () (méně) (více)
Jan Žalman volí pro Noc nevěsty ve své knize "Umlčený film" velmi výstižná slova, cituji to nejzajímavější: ... "Bláto a sníh, olověná tíha mračen, ustrašená nerozhodnost vesničanů a pomstychtivá zloba sedláků, číhavá ostražitost Picinova a chladná zášť, s níž se Slečna připravuje strhnout vesnici na svou stranu - to vše napomáhá dotvářet chmurnou atmosféru příběhu, jenž svým viděním hroutícího se řádu i svým nezvyklým konfliktem s konečnou platností odzvání konvenci vesnických dramat, jak si ji vytvořila česká literatura a divadlo od Mrštíků až po Čepa... Závěr Noci nevěsty nemohl za vylíčených okolností ústit jinam než do tragédie... Italský filmový teoretik Luigi Chiarini razil svého času termín "kult záběru pro záběr" a v Kachynově Noci nevěsty bychom pro to nalezli nejeden příklad. Výtvarná fantazie, pracující se zlověstným šerosvitem, až přízračná kresba atmosféry a snaha vyjadřovat se v krásných větách posunuly těžiště filmu do té míry směrem k výrazové stránce, že malebnost podání se nejednou octla výše než vlastní ideový obsah. Noc nevěsty byla chmurná balada na politicky palčivé téma, vyprávěná obrazy, v nichž jiskřilo Illíkovo kameramanské umění, nicméně obrazy se právě touto vypjatou poetizací hrozily dostat do rozporu s vlastním smyslem filmu. Staticky zaklety do své ponuré krásy retardovaly děj, zatlačovaly do pozadí hodnotu historického svědectví a dosazovaly na jeho místo hodnotu sugestivní podívané v krásně vyřezávaném rámu..." (s.93-94). V tom je podle mě obsaženo vše podstatné, co lze o tomto filmu říci - těžko mu lze něco vytknout po výtvarné stránce, ale ostatní složky bohužel hodnotím jako nepřesvědčivé, a co je nejhorší - za sebe nemám problém napsat, že jsem tento film shledal nesnesitelně nudný. Co naplat - vyloženě mi nesedl, byť si opravdu myslím, že to je v podstatě velmi dobrý film. ()
Mistr Kachyňa řeže přímo do rudého, a přitom navozuje výbornou, mystickou atmosféru. Úvodní kolektivizace vesnice, s pěknými písněmi a se vší parádou, teda až na ty kšíry, se mění v nekompromisní službu pro našeho Pána, před kterým jsou si rovni hrdí pantátové i tajtrlíkující agitátoři, slibující rozkvetlé zítřky, i když Ti právě prší na hlavu. Snímek, který je plný nedobrovolnosti a nutnosti, světské i duchovní, ale také dobrovolného trestu a oběti, a to i té největší. Je jasné, že ta rudá nutnost, nemůže té druhé konkurovat. Tisícileté tradice a zásadně se neusmívající Slečna (Janička tohle prostě umí), která sama sebe prohlašuje za spojení mezi nebem a zemí, je natolik silné spojení, že není možné to ignorovat, a to ani pro Picina, který je také jen člověk, a jako takového ho stíhají osobní tragedie. Ovšem "jen" člověk je i Slečna. Prostě, všichni máme své chvilky, kdy se neudržíme. Jan Novák s hudbou mile překvapil a pan Kachyňa se drží svého, děti, fantazijní realita i skvělý výběr herců. Vynikající Valach by si určitě zasloužil více i v závěru filmu, který je od kolegů popsán dostatečně trefně. Ale i přesto je snímek natolik výjimečný, že po druhém zhlédnutí zvyšuji na plný počet. ()
Související novinky
Filmová ocenění benátského festivalu
Nejstarší filmový festival a jeho ocenění je nyní už i na ČSFD. Festival v Benátkách patří mezi tzv. "Velkou trojku", kterou tvoří festivaly v Benátkách, Cannes a Berlíně. Založen byl už v roce 1932… (více)
"Jsou věci v knihách a věci mimo knihy. Jsem přítomna v Něm a On je přítomen ve mně." Podobně jako ve filmu Tri dcery stojí i v Noci nevěsty proti sobě dvě ideologie. Zatím co Štefan Uher postavil proti sobě dva kolektivy, Kachyňa vykresluje zrůdnst obou závislostí na jednotlivci. Picin stojí v čele jako protipól slečny. Chlapi si z něj utahují právě tak jako z Ambrože. Místní blázen proti jinému bláznovi, oba jsou znevažovaní. Ke slečně vzhlíží Ambrož, stařenky před ní klekají do sněhu a líbají ruce. Většina vesničanů je vylíčena velice barvitě, všechny neduhy a poťouchlosti jsou vystaveny na odiv. Jedličková (Libuše Pavelková) krásně ukazujei různé poholy, nekritickou až fanatickou úctu ke slečně, utahování si a svádění Ambrože, jinou, když jde uvědomněle donášet soudruhům nebo se stará, zda jí vrátí krávu. Příjezd slečny do vesnice znamená jakýsi přílib. Ona sama zakouší respekt, který je z části dán jejím pobytem v klášteře a zřejmě stejnou měrou skutečností, že je sedlákova dcera. Chová se autoritativně, poroučí, nepředpokládá odpor, při trestání pacholka jsou patrné sklony k sadismu. Procesí na půlnoční se stává manifestací vesničanů proti Picinovi. Teatrální průvod za zpěvu zástupů nenechává na pochybách, zatímco v klášteře byla jednou z mnohých, zde se slečna stává vůdčí postavou. Tykání knězi, kterému se vždy od věřících dostávalo úcty a byl vnímán jako autorita společenství, vstupování do obřadu, vlastní výklad jeho slov, to vše naznačuje, kdo na sebe stahuje všechno pozornost. Zajímavá je překvapivá jednota věřících (záměrná), se kterou toto chování přijímají, nikdo slečnu nenapomíná, nikdo neprotestuje, nikdo nepodpoří autoritu kněze. V průběhu bohoslužby umírá Picinova žena. Kontrast smrti a narození, vykoupení z utrpení a příchod nového života. Na konci filmu dochází ke zvratu. Picin truchlí nad svou ženou, kněz se ujímá opět své autority a napomíná slečnu. Dochází ke střetu Picina s Hajným. Kdo je za co ochoten položit svůj život? Příznačný je i název filmu. Noc je v duchovních sférách vnímána vždy jako cosi temného symbolizující ďábelské síly, pokušení. Naproti tomu nevěsta Kristova (řeholnice) je chápána jako obraz pokory a čistoty. Noc patřící nevěstě, noc, která ji svedla na scestí. Krásnou symolikou je i skutečnost, že hlavní postava je bezejmenná, od začátku příběhu až do konce není odhaleno jméno slečny. Noc nevěsty je geniální výpovědí nejen o kolektivizaci. Ukazuje zcela výmluvým způsobem, že se žádný čolvěk nedá donutit k ničemu násillí. Buď svůj život raději dobrovolně ukoncí (otec slečny) nebo otevřeně vzdoruje a vstupuje do konfliktu (Hajný), zatvrdí se (Skovajs) stává se bezpáteřním (Jedličková). Zajímavé komentáře: fragre, karnifex () (méně) (více)