Rodina k pronájmu

Tehdy 37 letá Virginie Efira - již lehce uvadající, byť stále přitažlivá milfka - je zde naprosto úžasná a především kvůli ní ten film stojí za vidění. Ona jako by si vyloženě vybírala role žen, které se zamilují do kuriózních protějšků (trpaslík, muž s Aspergerovým syndromem...), z nichž se podivínský milionář ještě jeví jako relativně nejvíc "normální" varianta (byť filmový Paul-André Delalande oplývá celou řadou skutečně výstředních rysů - nemá rád hezké počasí ani svou matku, je posedlý úklidem, a fascinuje ho představa konce světa). Její postava, Violette Mandini, je navíc v celém filmu asi nejvíc životná a uvěřitelná - kvůli zadluženosti neváhá krást v obchodě, otevřeně přiznává, že jí coby matce samoživitelce chybí sex, a ráda vykrajuje ze zeleniny roztomile kýčovité objekty. Postavy dětí zde jsou vykresleny vyloženě jen pár lehkými tahy, a pokud jde o hlavní postavu milionáře (v hereckém podání toho chlapíka s nezapamatovatelným jménem, kterého si pamatuji z diváckého hitu Zbrusu Nový zákon, natočeného ve stejném roce), s tím jsem měl největší problém, protože jeho postava je velmi nevěrohodná (a jen občas tam problesknou náznaky větší životnosti, jako když například označí Violettiny chudé příbuzné za "povaleče"), podobně jako celá ta nesmyslná zápletka o pronajaté rodině. Zdůvodnění jeho bohatství je zde podáno jednou větou (vyvíjel software, přesytil se a vše prodal, bez bližšího určení, co je tím "vše" míněno, kromě zmínky o jakémsi maskotovi), podobně jako vysvětlení jeho motivace pronajmout si cizí rodinu (neměl dosud čas založit si vlastní) - obzvlášť v tomto bodě mi ten scénář přijde hodně stupidní, protože i superbohatí a přepracovaní lidé "stíhají" vstoupit do manželství a mít děti - ty jsou v tomto filmu prezentovány jako největší štěstí a smysl života, proti kterému se staví nesmyslná kumulace drahých věcí (když Paul-André od pronajaté rodiny na čas odejde, jeho sluha mu navrhuje pro povyražení zakoupit si letadlo či balón). Když si však člověk odmyslí to, jak je celá ta výchozí situace nepravděpodobná, lze si ten film celkem bezproblémově užít, protože to ve výsledku není nic jiného, než klasický romantický příběh o tom, jak si k sobě dva rozdílné protějšky našly nakonec cestu, s morálním poselstvím o důležitosti rodiny navrch - potažmo lze na ten příběh i nahlížet jako na klasickou pohádku o tom, jak si chudá ženuška nabrnkla bohatého prince na bílém koni, byť oceňuji, že Violette zde není vylíčena jako zlatokopka, a scenárista si neusnadňuje práci tím, že by peníze Paula-Andrého řešily ve filmu všechny problémy, protože si to ve filmu výslovně zakáže, a tak například místo aby se všichni vozili v jeho limuzíně Maybach 62 [V240] s vlastním řidičem, usedá celá rodina do Violettina stařičkého Citroënu Visa - na podobných detailech je ostatně ve filmu vystavěna většina komiky a za mě to funguje, ti Francouzi tohle prostě umí a skvěle jsem se u toho pobavil. Konec je sice dokonale předvídatelný, ale přesto jsem za něj byl rád, protože jiný závěr by se ani k takovému filmu nehodil a zkazil by tu celkovou pohodovou atmosféru, kterou je ten film prostoupený. Když to šlo v kinech, nějak mě to minulo, ale o to víc jsem za objev toho filmu rád, a hodně mě potěšil. Pro frankofilní diváky či fandy Virginie Efiry je tato komedie sázkou na jistotu. (28.03.2020) (méně) (více)