Smrt krásných srnců

Původní Pavlovy povídky jsem nečetla, ale nejen z hodin českého jazyka na gymnáziu si na ně samozřejmě pamatuji. U Kachyňovy adaptace oceňuji především to, že dokázal povídky přetavit v jeden celek, který má hlavu a patu a postupně gradující příběh. Líbil se mi kontrast mezi první, idyličtější polovinou a tou druhou, v níž všechno potemnělo a mířilo k nenávratnu. Celý snímek má kouzelnou atmosféru dávných časů, délka je tak akorát, přesto musím přiznat, že ne vždy mě bavil. (02.07.2013)

K Pavlovi mě kdysi dávno dostal svým přednesem jeho povídek Petr Haničinec. A tenhle film je úplně stejně magický. Kouzelný svou atmosférou, humorem, dojemnými momenty i dokonalým prolnutím úsměvné komedie a mrazivého dramatu. A stejně jako u toho Haničiince to není dáno jen výtečnou předlohou, ale také podáním, tentokrát zejména díky Kachyňovi s Heřmánkem. (10.07.2011)

S tímhle filmem mám prostě problém. Kdo viděl Zlaté úhoře a zná tu prosluněnou poetiku Pavlových povídek, bude na tom možná podobně. Tenhle film totiž není poetický, ale dryáčnický. Kachyňa jej přisprostil, žel však směrem, který dává poetice na zadek, a asi jako jeden z prvních použil rozkomíhanou kameru, která štve lidi dnes více, než kdy jindy, protože je všude. Vadí mi i podivné skoky charakteru postavy či ve scénáři, nevyužité možnosti momentů zamyšlení (Co je, co vidíš? - Rybník, klidná hladina. - tato scéna je rovněž vychrlená rychlostí formule, bez oné chvilky ke klidu, bez předělu.) Také ty filtry u kamery, co nejvíc ze všeho připomínají objektiv namazaný sádlem, tady moc nesedí. I herecké projevy mi přijdou hysterické, ačkoliv je hezké vidět jednu z Kamélií. (11.03.2013)

Pozoruhodný byl způsob, kterým Ota Pavel dospěl ze sportovního novináře slibných reportážních próz (DUKLA MEZI MRAKODRAPY) nejprve k beletrizaci životních osudů vrcholových sportovců (SYN CELEROVÉHO KRÁLE) a posléze i vlastního života. To však bohužel v době, kdy se začal uzavírat tragický příběh jeho života mezi lékařskou ordinací a občanskou existencí. Poetické vidění světa, vlastní tomuto mistru pera, beze zbytku - nikoliv poprvé ani naposled ve své skvělé filmografii - ztvárnil Karel Kachyňa. Totéž platí i v tomto případě také o Kachyňovi scénáristovi. Poetický obraz prvorepublikové reality popisovaný na životních osudech rodiny, jejíž postavy nemají daleko k hrabalovským hrdinům, dotváří skvěllé postižení genia loci Poberounčí dnes nazývaného Krajem Oty Pavla. Silné a původní je i vidění protektorátní reality, v němž se kombinuje dětský pohled "zdola" s tím věcným, oproštěným. Kombinace hrůz a zoufalého vzepětí sil u těch, které nepostihla péče nacistického "nového řádu", je dalším rozměrem skvělého díla. Mimořádné jsou i kreace Heřmánkova, Hrušínského a jak se zdá, i přehlížené Marty Vančurové. Myslící divák je tímto obrazem moudré, soudné pošetilosti nadšen a Pavel dnes na pomyslných nebesích desáté Múzy podává ruku svému autorskému druhu. A to přesto, že od premiéry uplynulo "pouze" dvacet let a fous. (01.01.2008)

Ze dvou třetin lehce poetická a místy značně rozšafná komedie s hlavní postavou nezdolného optimisty, z jedné třetiny o poznání vážnější a smutnější drama. Karel Heřmánek jednoznačně podává životní výkon. Z těch prvních dvou třetin čiší kouzelná atmosféra, z té třetí třetiny mrazí. Kachyňovi se skutečně velmi umně podařilo spojit více povídek v jeden kvalitní celek. Právem jeden z nejslavnějších a nejúspěšnějších českých filmů osmdesátých let. (29.05.2014)