Ariel

Pakliže se v přehledové historické publikaci Scandinavian Cinema: A Survey of the Films and Film-makers of Denmark, Finland, Iceland, Norway, and Sweden píše o dějinách finského filmu, je jako jeden z nejzřetelnějších projevů prosazování se místní kinematografie ve světovém kontextu zmíněn právě Kaurismäkiho film Ariel. I když si bratři Kaurismäkiové v té době svou tvorbou už vydobyli jisté renomé především na filmových festivalech, až Akiho snímek Ariel se dostal k širší divácké obci.
Stopovat hnutí distributorů či pohyby vkusu mezinárodního publika je dosti komplikované, a nelze proto jednoznačné říct, proč se „přelomem" v kariéře finského režiséra stal právě příběh horníka, kterého stihnou těžké rány osudu v podobě otcovy sebevraždy a nespravedlivého obvinění ze spáchání zločinu, jež ho přivede do vězení. Svou roli mohla sehrát ta skutečnost, že se Ariel s postupem děje proměňuje v poněkud netradiční vězeňský eskapistický film. V této souvislosti není možná od věci zmínit, že dva roky před Kaurismäkim natočil film o útěku z vězení (Mimo zákon/Down by Law) Kaurismäkiho „spřízněný" režisér Jim Jarmusch.
Kaurismäkiho tvůrčí (hlavně vizuální) styl v mnohém definuje jeho záliba v retro designu, kterou s postmoderní potměšilostí a v jakési ideové koláži zcela ústrojně zapojuje do svých děl. S jiným slavným americkým filmařem Davidem Lynchem sdílí např. zálibu ve starých (zpravidla amerických) autech, která se v jeho filmech objevují dodnes. Jako by se i těmito výrazovými prostředky snažil překlenout prostor mezi dobou, kterou si on i jeho vrstevníci mytizovaně spojují s určitou životní stabilitou a obecnou přehledností uspořádání světa.
Je to možná právě touha horníka Taista, hlavního představitele, překonat vršící se protivenství, co diváky filmu oslovuje a inspiruje. Nemluvě o tom, že s ním mnoho lidí sdílí i jeho potřebu vytyčit si (sice poněkud nekonkrétní) životní cíl. Spění k určitému bodu je pro postavu Kaurismäkiho filmu sice poněkud atypické, nicméně sama iluzivnost snahy dostat se pryč, někam jinam, a neustálé vynucené úkroky ze stanovené cesty nás nenechávají na pochybách, že se díváme na film finského režiséra. - Petr Pláteník (Letní filmová škola)