Leningradští kovbojové dobývají Ameriku

Prvnímu celovečernímu filmu s Leningradskými kovboji předcházelo několik krátkých snímků či přímo klipů, v nichž Kaurismäki prostřednictvím filmových prostředků dotvářel a rozšiřoval vyznění hudební produkce této slavné finské kapely. Ale až teprve v celovečerním projektu Leningradští kovbojové dobývají Ameriku nechal výstřední finské muzikanty „pořádně" promluvit. Nemluvě o tom, že fiktivní příběh filmu založil na mystifikační stínohře utvářející image této kapely.
Leningradští kovbojové na začátku neprodukují hudbu v Leningradu (Petrohradu), jak by napovídal název skupiny, ale na dalekých a širých sibiřských pláních. Jejich mistrně utvářené kompozice a grandiózní instrumentace sice dokonale rezonují s geografickými a historickými determinantami „domoviny", leč v důsledku jejich hudba nikoho nezajímá. A nikdo za ni hlavně neplatí. Což nejvíce tíží manažera kapely Vladimira (v podání Kaurismäkiho erbovního herce Mattiho Pellonpää). Stačí jen nepatrné vnuknutí a celý cirkus jménem Leningradští kovbojové se přesouvá do Spojených států amerických. A to i s netradičním nákladem, který představuje zmrzlý basák kapely Silu Seppälä, uložený v něčem, co připomíná kadibudku…
Umístit děj prvního celovečerního a zároveň i mystifikačně reflektujícího snímku o Leningradských kovbojích do Ameriky se zdá takřka logické. Právě na kontrastu západního hudebně popkulturního mechanismu (projevujícího se v oblečení, vlasové stylizaci, ale třeba i v pódiovém projevu členů kapely) a východního (ruského) izolacionismu (a s tím související bohaté lidové hudební tradice) je vybudováno know-how kapely. Jelikož finská zkušenost s Ruskem (potažmo Sovětským svazem) i jeho kulturou je především díky geografickému sousedství bohatá, jeví se takřka nezbytným, aby se Leningradští kovbojové tvůrčím způsobem vyjádřili k druhému živnému zřídlu inspirace.
Směs obdivu i obrazoborecké neúcty je pro Kaurismäkiho film charakteristická. Režisér nás spolu s kapelou přivádí na takřka posvátná místa, kde se doslova utvářely dějiny moderní hudby, aniž by nás na tuto skutečnost nějak přímo upozornil. Naopak zde nechává své oblíbence rozjet parodickou show, která je reflektujícím a milostivým vyznáním… - Petr Pláteník  (Letní filmová škola)