Reklama

Reklama

Janička

  • Francie Jeannette, l'enfance de Jeanne d'Arc (více)
Trailer 2

Obsahy(1)

Po podvratné minisérii Malej Quinquin a groteskní Líné zátoce přichází nevyzpytatelný francouzský auteur Bruno Dumont s dosud nejexcentričtější komediální náloží: bizarním breakcore/rap/metalovým muzikálem o dětství a spirituálním probuzení mladistvé Jany z Arku. Janička je ironickým i smrtelně vážným festivalem absurdních choreografií, retardačních fórků a zbožné odevzdanosti. Je to metafyzická besídka Dumontovy chráněné dílny, do níž patří Duch svatý stejně jako pubescentní strýček tančící tecktonik a rapující v podivném severofrancouzském dialektu. (Film Europe)

(více)

Videa (2)

Trailer 2

Recenze (32)

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Bože. Ach ano. *** Jeannette aneb o dětském životě a rozjímání Jany z Arcu nenapodobitelný muzikál, zjevení hudebně rozpjaté mezi žalmickým metalem, dětsky andělským vyzpěvováním a pastýřsky něžnou lidovou operou, vtělené v pásmo mistrovsky nasnímaných výjevů, uhrančivě vybočující choreografie a hlasových a hereckých projevů neherců, v meandrovitý proud stříbřité řeky Mázy, ryzích myšlenek a naléhavých sdělení. Forma tu jen rozsvobozuje a umožňuje uvolnit se k autentickému vnímání a prožití příběhu o pochybách, strachu a přijetí odpovědnosti za svůj život a osud. *** Kinematografie tryskající v ryzí podobě a čistém souznění s vyššími záměry. Méně to vychválit nelze, byť - jako ostatně všechna díla Bruno Dumonta -, doporučit mohu jen vyvoleným s vnitřně naladěnými přijímači a nezanesenými kanály. (Pro ty, kdo dokázali ocenit kouzlo Manuliho Legendy o Kašparu Hauserovi, je tohle šťastně shůry spadlá povinnost.) *** Ale Bože, ach ano. Děkuji. (Poprvé viděno ve Světozoru, 2017. Podruhé JitkaFest, 2022.) *~ ()

Jenda 

všechny recenze uživatele

Dvouhodinový "WTF moment," aneb návštěva na vánoční besídce ve francouzském ústavu pro slabomyslné. Jak točit muzikál, když nikdo neumí hrát, tančit, ani zpívat (pravda... zcela jako v nějakém amaterském filmu)? Po třiceti minutách falešného zpívání jakýchsi náboženských písní jsem si myslel, že nepřežiju už ani deset minut, ale pak jsem přijal koncept filmu, a začal se chlámat pokaždé, kdy někdo začal "tančit." V nefestivalovém světě je tento počin slepá větev evoluce, ale festivaloví (nebo festivalovým snímkům uvyklí) diváci k tomuto Dumontovu výlevu budou přívětivější. Zvláště pokud před projekcí také již něco vylívali (do sebe)... ()

Reklama

hygienik 

všechny recenze uživatele

Všetky povesti o Janičke sú 100% pravdivé. V polke som už chcel odísť z kina a v 3/4 som dospel k názoru, že Bruno Dumont je ho..do, ktorému nie je svätá Cirkev, národ, multikulturalizmus, proste nič. Janička je čosi ako Jesus Christ Superstar režírovaný Larsom von Trierom. Škoda, že motívy sa tam veľmi často opakujú, lebo to, čo vám v 1. hodine prišlo originálne zaujímavé a smiešne, je v 2. hodine už nudné, drzé a otravné. ()

Aristes 

všechny recenze uživatele

Nikdy jsem neměl rád muzikály. Janička je ovšem dost svérázný film tohoto žánru, a to už jen tím, že má daleko k muzikálům s dokonale secvičenou choreografií a vytříbeným zpěvem. Vlastně je tomu spíš naopak. Pohyby postav jsou většinou neobratné, a zpěv zde nezřídka sklouzává do nelibozvučných poloh. Jak je tedy možné, že jsou pohyby těl v tomto filmu tak fascinující a plné života, že od nich nedokážu odtrhnout oči? A proč ke mně tak bezprostředně promlouvá to, jak se ve filmu mluví či zpívá, spíše než „o čem“, tedy obsah mluveného a zpívaného textu? Přistupme ihned k příkladům. Janička ve filmu tu a tam, když se hudba svým charakterem přesune někam do španělských končin, tančí cosi připomínající flamenco. Její pohyby jsou však zvláštně neohrabané, nezralé, jinými slovy máme před sebou skutečně dítě, které neumí tančit, tělo, které se učí, tanec, který se teprve rodí. Stáváme se tedy svědky pohybů, které postrádají technickou virtuozitu profesionálních tanečníků, které však přesto (anebo právě proto) ze sebe nechávají tryskat cosi podivuhodně živoucího. Podobně když postavy ve filmu pohazují hlavou nahoru a dolů, napodobují tak posluchače metalových koncertů, avšak způsob, jakým to dělají, tento kód jaksi rozvrací. Dumont se v tomto případě pohybuje na nesmírně tenké hranici, odkud může stejně snadno upadnout do prázdných klišé jako vytvořit cosi nesmírně originálního. V pohybech sice rozpoznáváme, že patří ke kultuře metalu či španělského tance, ale přesto tyto pohyby v sobě mají něco navíc, co toto rozpoznání činí problematickým, čímž se tento kód jaksi rozpadá, a smysl toho, co vidíme, se rozlévá přes jeho okraje. Tato gesta podléhající určitému kódovaní v sobě totiž vždy obsahují jakýsi cizí prvek, jakousi odchylku, která se vzpírá jednoznačné identifikaci. A také tím, že pohyb a zpěv ve filmu postrádají technickou dokonalost, připojuje se k nim cosi, co není pouhým výsledkem tvůrčího úmyslu, nýbrž něčím, co je daleko spíše dílem okamžiku a uspořádání, jehož jsou součástí. Dumont tak dosahuje toho, že nám ve svém filmu ukazuje pohyby, které díky své nezralosti ze sebe uvolňují jakýsi smysl přesahující to, co do nich bylo vloženo jako intence, a tím nás nechává spatřit tělo tak, jak je v sobě, tělo konající pohyby, jejichž smysl přetéká přes hranice toho, co by tyto pohyby „měly znamenat“. Právě proto nikdy nedochází k tomu, že by film upadl do nějakého mustru, neboť pohyby a zpěv postav jsou neustále ve stavu jakési bifurkace, jež nám zabraňuje předvídat, k čemu dojde v následujícím okamžiku. Z toho dle mého uvážení pramení nesmírně živoucí náboj tohoto filmu, neboť v něm ustavičně dochází k něčemu neočekávanému. Dumonta totiž nezajímá zpěv jako produkt ducha, zpěv ovládnutý, nýbrž to, jak se zpěv rodí. A právě v tomto rození nechává vyjevovat něco, pro co se jen obtížně nacházejí slova, něco, co přímo bují životem a co se podle mě bytostně týká těla. Janička totiž v žádném případě není intelektuální film, a obsah Péguyho textů není tím hlavním, o co ve filmu běží. Sám Dumont v rozhovorech přiznává, že zvolil Péguyho text zejména pro jeho muzikalitu, nikoli pro jeho myšlenkový obsah. Jde tedy především o tělo textu, o slovní matérii, do níž se obsah teprve zavíjí. A právě způsob, jakým Dumont tuto matérii rozezvučel a roztančil, činí z tohoto filmu výjimečné dílo, jež je pro mě především životem a humorem překypující oslavou těla a tělesnosti. () (méně) (více)

Hwaelos 

všechny recenze uživatele

Není to zdaleka dokonalé, ale můžu celkem poctivě říct, že jsem nikdy nic takového neviděl. Retardovaný muzikál plný úvah o svrchovanosti Boha a superioritě francouzského krále, se zjeveními, které spouští salvy smíchu tak mocné, že lidi padají ze sedadel, herci se skvělým vokálním projevem, ale strašlivě prkenným herectvím a pohybovými kreacemi, jeptišky, jež headbangují s takovým zápalem, že jim padají plachetky z hlavy, rap horší než od Leoše Mareše a zcela statická kamera, která nás nechává kochat se francouzskou přírodou a všudypřítomnými ovcemi. Kdo nevěří, ať tam běží. ()

Galerie (14)

Zajímavosti (1)

  • Celosvětová premiéra proběhla 21. května 2017 na Cannes FF. (ČSFD)

Související novinky

Filmový festival Be2Can bude velká nádhera

Filmový festival Be2Can bude velká nádhera

02.10.2017

Čtvrtý ročník přehlídky prestižních festivalových snímků Be2Can uvede premiérově držitele Zlaté palmy z Cannes, snímek Rubena Östlunda Čtverec, který festival zahájí, film IIdikó Enyedi O těle a duši… (více)

Reklama

Reklama