Hello, Dolly!

Resuscitace Broadwaye na filmovém plátně působí hezky a mile asi jako králíček v oblečku (což je bohužel i pozice Armstronga ve filmu). Taneční čísla nedělají žánru, který proslavili Ginger a Fred, přílišnou čest a nenabízejí ani distanci typu pocta, parafráze ap. Důvodem, proč muzikál vidět, tak zůstává hlavně osnova příběhu ve vztahu Bárbry a kouzelného Matthaua, kořeněná konverzačními oživeními. Hudba se bohužel převaluje v mezích glam-bigbandových aranžmá bez inovativních prvků. Důvod ke znovushlédnutí se ve srovnání s vrcholy žánru bude hledat těžko. (11.01.2014)

Pěkný muzikál plný humoru a skvělých písniček. Barbře Streisand tahle role dohazovačky sedne jako nic jiného (to byl první film s ní, který jsem viděla a v téhle roli už asi zůstane pro mě napořád) a ani Walter Matthau není špatný. Svělá pasáž v restauraci s Louisem Armstrongem... Jedinečná klasika. (28.04.2003)

Velkorysé taneční scény v režii člověka z nejpovolanějších, Genea Kellyho (Zpívání v dešti), vrcholí megalomanským muzikálovým číslem v luxusní restauraci, kde dostává prostor i Louis Armstrong. Skutečný, živý Louis Armstrong! Je to hlasitý, občas malinko neohrabaný film, který bez ustání jede na plné obrátky. Někdo křičí, někdo zpívá, někdo tančí a Walter Matthau i Barbra Streisand hrají o život. Občas vtipné, občas překvapivě chytré, občas sentimentální, ale každou scénou dávající vzpomenout na zlaté časy muzikálů. 85% Zajímavé komentáře: kleopatra, Oskar (21.11.2008)

Že byl Gene Kelly perfekcionistický šílenec, to jsem věděl. Ale že byl ještě k tomu megalomanský šílenec, to jsem se dověděl až teď:) Jistě, divadelní předloha byla už tehdy obrovský hit (10 cen Tony, to překonali až Producenti v roce 2001!) a 20th Century Fox nechtěli nechat nic náhodě, ale přesto - filmové muzikály už v té době měly éru své největší slávy za sebou, a tak gigantickou výpravu jako tady jsem v žádném starším filmu podobného ražení neviděl (snad se shodneme, že Vojna A Mír opravdu srovnávat nejde:)). Nejde jen o běžný ruch na ulici New Yorku roku 1890, o skupinová taneční čísla, ale zejména o scénu přehlídky cca v polovině filmu. To Vám prostě MUSÍ spadnout brada. Barbra Streisand zpívá a hraje jako o život, Walter Mathau dohání svým herectvím, co mu schází v hrdle, no a sluší se připomenout, že další hlavní roli má Michael Crawford, pozdější první Fantom Opery;) Marianne McAndrew je rozkošná, další dámy také, a říkáte si, co by vlastně mohlo dopadnout špatně, když kameru, hudbu i scénář mají na starosti ostřílení profesionálové - vycházející navíc ze zmíněné bomby, která srovnala Broadway se zemí. A to je právě kámen úrazu, respektive jablko sváru mezi obdivovateli a haniteli Hello, Dolly! Na příběh se můžete dívat z více úhlů - jako na operetní historku poplatnou původní frašce už z roku 1938, nebo na příběh silné ženské hrdinky, vyzbrojené těžkým arzenálem šarmu, vtipu a vyřídilky. A podobně to platí pro další věci - taneční čísla jsou velkolepá, ale tanečníci se záměrně pohybují v absurdně dětinských a přehnaných pózách, že to místy vypadá jak přenos z výročního plesu Ministerstva švihlé chůze:) Je to obdivuhodné, ale někomu tenhle komický záměr může přijít směšný až odpudivý. Já jsem se po chvíli uvažování přiklonil k obdivu k práci choreografů a řekl si, že to vlastně dokonale pasuje k řachandě a pitvoření, které se v jednotlivých scénách (bez urážky) odehrává. A byť vyústění příběhu je takové trochu WTF, jsem ochoten si říct, že Dolly Leviová byla mistryní v nasazování brouků do hlavy, a koneckonců Efraim Levi musel podle jejího vyprávění být naprosto dokonalý chlap, takže jí prostě přejete, aby jejímu smutku byl konec (a to není spoiler, svoje úmysly Dolly odhaluje už v úvodní scéně;)). Takže i když by film mohl naprosto v pohodě být o dvacet minut kratší (a Zpívání V Dešti bylo kratší skoro o tři čtvrtě hodiny;)), a stejně by byl napěchovaný umem tanečníků, hudebníků i choreografů až až, a na ději by se to nijak nepodepsalo, dám 80%. Ale je to hlavně zásluha Barbry Streisand, která mě dokázala přesvědčit, že by její Dolly mohla dokázat vládnout celému světu, nejen New Yorku nebo Yonkers (BTW to místo fakt existuje, a má dnes asi 200 000 obyvatel:D ). Ale naprosto chápu všechny, kdo tenhle film odmítají jako přeplácanou a příliš dlouhou šaškárnu. (21.06.2020)

Ve své životní filozofické pouti jsem narazil na jeden velký kámen. Člověk má být na jednu stranu upřímný - jak to říkal třeba Jan Hus, TGM nebo Jordan B. Peterson. Ale na druhou stranu podle Alana Wattse je život hra. A součástí hry může být i lež a přetvářka. Tento film tento konflikt dokonale vykresluje: mužský protagonista buduje své impérium na řádném základu, zatímco ženská protagonistka chodí světem, lže a vyvolává chaos. I když protiklady se přitahují, tak zde ten happy-end působí nepřirozeně a nuceně. Je zřejmé, že příběh hraje druhou roli a spíše slouží písním. Rád bych, aby to bylo naopak. (29.12.2021)