Jak básníci přicházejí o iluze

Nějakou chvíli poté, co jsem vychválil a opětihvězdičkoval Kleinovo Vážení přátelé ano, jsem si s nepotěšením uvědomil, že zrovna tak jako Básníci je to celé složeno z více či méně samoúčelných mikrovtípků, že příliš mnoho věcí se stane a rozhovorů proběhne jen proto, aby mohla zaznít pointová hláška, buď laskavý humor nebo laskavé moudro, obvykle obojí. No a teď zjišťuju, že to má i stejného scénáristu. A Holubi to samý. A vždycky je to nějaký sympatický přemýšlivý chlapík s nadhledem, který, jak pěkně vystihla NinadeL k jednomu dílu Básníků, "drží krok, ale ne hubu" (což lze však i obrátit). Ovšem Vážení přátelé ano má přece jen nějakou ideu, je to ten úplně zkorodovaný socialismus (pěkně spojen s hrdinovou krizí středního věku). Básníci mají jen jakési pseudotéma jakože strasti a slasti študáckého života. Což je málo. Výše uvedené je jedním ze dvou důvodů, proč tyto jinak celkem cool komedie nemohu považovat za hodnotný film. Tím druhým důvodem je fakt, že Štěpán Šafránek je ta úplně nejpodbízivější postava českého kina. (Už to spojení lékař-básník je hodně nejapné, byť bohužel nikoli nereálné.) K hodnocení prvních čtyř dílů (další jsem neviděl) si zástupně vybírám druhý, protože ten jsem kdysi viděl na véháesce tolikrát, že si většinu scén pamatuju do dneška. V tomto díle mimo jiné v zahleděnosti do jednotlivých žertovných scének tvůrcům ani nevadí, že Štěpán Šafránek je básník, který kvůli hmotnému prospěchu neváhá balit směšnou, hloupou a nehezkou dcerušku nějakého tuneláře. Kultem samozřejmě zůstávají Bronsteinovy výzkumy uspořádání psacího stolu a jejich řešení na katedře duševní hygieny. (10.08.2016)

Arnold Schwarzenegger v Československém filmu z roku 1984! Až dodnes jsem si toho nikdy nevšiml. Pro mě jednoznačně nejlepší díl série (ještě jsem tedy neviděl ten šestý, ale pochybuji, že by to překonal). Plně funkční skrumáž perfektně vystižených charakterů, komických postaviček a hlášek s velmi zábavným průnikem Járy Cimrmana. (05.05.2016)

Druhý díl BÁSNÍKŮ je dnes komediálním historickým filmem o skutečné podobě vysokoškolského studia pozdního komunismu. Hravost a nadhled, které ho provázejí, nezmizely, dospělost a vážnost, kterým se při nejlepší vůli nemohl vyhnout, nepřevládají. Výhody, nabízené tehdejším režimem, musejí na jedné straně dnešním studentům připadat jako sen, na straně druhé však dnes musí stejně zákonitě šokovat úzkost obzorů, příznačných pro předlistopadovou dobu. Příběh o dospívání, který mi ve své komediální podobě připadá jako varianta obdobně komponované a postupně vznikající Truffautovy pentalogie, si pohrává s variantností budoucího života: tou slušnou a nezištnou a tou rvavě konzumistickou. Bezradnost, kterou vyzařuje, není v žádném případě autorským selháním; naopak skvěle postihuje skutečný ráz doby karikatur rezavějících ideálů. Nenápadnost kvality je nápadným rysem poctivého Kleinova i Pecháčkova umění. Tuto formu nenápadnosti jim lze jen upřímně závidět. (02.01.2008)

Jsi modrá jako hladina. Jsi řeka, která usíná. Jsi jako nebe za úsvitu. A věříš na lži ze soucitu. Na nemoci a uzdravení, na hříchy a odpuštění. Ať se v každé roční době prostíráš ve mně a já v tobě, krajino nejkrásnějších míst, knížko má, v níž se učím číst. Ať klín tvůj láskou nepohrdne, když nosíš roucho milosrdné. (17.02.2008)

Stále stejně svěží, vkusná, vtipná a pohodová studentská komedie, což je v žánru vzácný úkaz na úrovni zjevení. Současně nejzdařilejší díl básnické série, plný drobných klenotů, ať už jsou to Svěrákovy přednášky a Leffinqwellův pracovní stůl nebo spousty nesmrtelných hlášek, které padají ze všech stran. „V praktických cvičeních něco přeřízl, soudruhu profesore.“ - „Ale, Sejkoro! To se mu v životě stane ještě mockrát.“ (11.09.2009)