Loupežník

Hlavní hrdinka neuměla bohužel ani hrát, ani zpívat. Josef Kodíček se snažil film uchopit jako melodrama se zpěvy, ale nepomohly ani humorné prvky, které vyzněly často naprázdno. Za pozornost stojí figura herdekbaby se srdcem na správném místě v podání Marie Hübnerové. Z dnešního pohledu je snímek spíše cenný k zdomumentování vývoje československé kinematografie. (24.10.2016)

Původní Čapkova divadelní hra, napsaná na počátku dvacátých let, patřila k reprezentativním repertoárovým kusům většiny pražských divadel – vedle první, zahajující, inscenace (1920), uvedené na prknech pražského Národního divadla v hlavních rolích s Olgou Scheinpflugovou a Rudolfem Deylem, je tu několik úspěšných repríz, ať už na vinohradském jevišti nebo opět na domovské scéně v letech následujících (1938, 1954 a 1969). Film není divadlo, zákon, který se tehdy, na počátku třicátých let, tvůrci teprve učili ovládat, padá samozřejmě i na vrub Kodíčkovy režie Čapkovy hry. Kodíček, sám především divadelní režisér, vybavil svůj film nevhodným rámováním – změny ve scénáři vystupují na povrch až markantně a herci se před kamerou pohybují nejistě, s evidentními rozpaky a nedůvěrou. Marie Hübnerová, jakkoli je její jediné filmové vystoupení vzácnou raritou, svou Fanku příšerně přehrává, totéž se dá říci i o ostatních – Martě Májové, Jaroslavu Gleichovi, který byl ovšem tenoristou, o Peškovi, jehož zkušenost s Kodíčkem jej na několik let odradila od dalšího filmování... V čem je tedy nefilmový Loupežník zajímavý ještě dnes, pro současného diváka? Minimálně tím, že tu zní vynikající Jeremiášova hudba a snad i tím, že se na plátna vůbec dostal samotný Čapek. Žel, o Čapkově myšlení, o symbolice textu a o lidské pošetilosti toho Kodíčkův film mnoho neříká. Inu, jak se říká – žádný učený z nebe nespadl. (13.02.2011)

Strašidelný bizár aneb Dnes tady lovím já, vy špenáte. 1) Čapkova divadelní hra z roku 1920 v knižní podobě mi pomáhala formovat postpubertální postoje ke světu. Jejímu textu ani ději jsem moc tehdy nerozuměl, ale o to to bylo dráždivější._____ 2) Pak jsem v televizi uviděl divadelní záznam hry s Jaromírem Hanzlíkem (1972). Inscenace Vinohradského divadla mi přišla výstižným vyjádřením toho, co měl Čapek na mysli. Mimochodem, informace o tomto díle zde na ČSFD chybí._____ 3) Zpěvohra s melodramatickými songy mě překvapila. Zaujal mě zajímavý akční střih souběžných dějů 24letého Alexandra Hammida._____ 4) Slavná herečka 66letá Marie Hubnerová (Fany) lámala nádherně rukama, i když chvílemi spíš vypadala, že si nacvičuje hitlerovský pozdrav. Sympatický 36letý (!) Theodor Pištěk (profesor) kontroval mimořádně nesympatickému loupežníkovi, 31letému (!) později úspěšnému opernímu pěvci Jaroslavu Gleichovi._____ 5) Nejhorší byl 39letý Josef Kodíček (scénář a režie). Čapek o své hře napsal: Myšlenka...zrodila se z touhy po domově…vyrostla vzpomínkou na mladost a svobodu, na rodný kraj a kamarády, prostě na domov. Ale nebyla jen vzpomínkou, nýbrž i loučením. Kamarádi z doby tehdejší, dosvědčte autorovi, není-li tento Loupežník aspoň trochu podobiznou vás samotných, vás, kteří jste tančili v Zátiší, sahali po každém děvčeti, utrhli každou růži a současně zvedli odboj proti stávajícímu vkusu v umění... Kodíčkovi se ve své neumělé režii podařilo tento autorův odkaz dokonale zazdít. (25.09.2016)

Originál drama jsem nikdy neviděl, ale jeho obsah mi je povědomý z gymnaziálních studií. Film se skutečně nezdařil. Řada scén na sebe vůbec nenavazuje, zdá se, jako by tam dokonce některé chyběly a některé jako by byly slepeny přeházeně. Nevím, ale z analytického hlediska člověk z filmu mnoho nemá. Snad až poslední část, kdy Loupežník obsadil dům rodičů Mimi, je celistvější, zato však je sehrána ještě více amatérsky než zbytek filmu. Přes všechny nedostatky, které se Kodíčkovi dají vytknout, dávám dvě hvězdičky. Především kvůli Marii Hübnerové. Její rozmáchlá gesta připomínající taekwondo, její přenádherné "šmarjá", to si minimálně jednu hvězdičku zaslouží. A pak velice civilní projev Marty Trojanové, na niž bylo radost nejen pohledět, ale i poslouchat. Jako jediná (snad ještě s výjimkou mistra Pištěka) nepřehrávala a hrála velmi přirozeně. To je ta hvězdička číslo dvě. (05.03.2016)

Myslím si že povedená veselohra. Oceňuji ten nápad že to neskončilo kýčovitě tak, že by se rodiče dívky smířili se vztahem jejího budoucího ženicha. Ne, opravdu nesmířili. :-) A dokonce tam nebyl ani dotažený happy end což mě taky překvapilo. A ještě se mi moc líbilo prostředí ve kterém se natáčelo a do toho Pešek sehrál fajn malou roli. Zkrátka pro jedenkrát na pobavení to stojí za to vidět. (26.07.2020)