Důvěrný nepřítel

Viděla jsem bídu s nouzí. A je jedno, jaké je to "na československé poměry" a jestli je to reálné, či nikoli. Je to film, že jo.. Roztříštěné, nesourodé, mnoho scén vytržených z kontextu, podivně obsazené (přestože Gabriela Marcinková nebyla vůbec špatná a Ondřej Malý byl tradičně perfektní), to zubaté ošklivé třeštidlo, to bylo děsné. Dále, v tomto snímku, podivně slizký Vojta (kvůli kterému bych z města a ateliéru neodjela, ani s pistolí u hlavy) , stejně tak Luknár a Hajdu- všechny mám ráda, no tady mi neseděl ani jeden... Dále mě potkalo úplně debilní rozuzlení a ta nekonečnááá stopáž! Jako přežila jsem to, ale byl to boj. Ono, možná kdyby se film v té střižně řádně sešmikal a přeskládal, dala by se tam solidní hudba, přeobsadilo by se několik postav a dalo by se to celé do parády nějakému skandinávskému rejžovi, možná by to potenciál mělo. Čert ví. (14.09.2018)

Asi se mi vyplatí hodnotit film tak, jak jsem si ho užila, jak na mě zapůsobilo zpracování, vizuál, herecké výkony, prostředí, dialogy a raději se nebudu vrtat v tom, jestli je scénář reálný nebo nereálný jako většina zdejších komentářů. Moje vědomosti totiž nejsou natolik široké, abych věděla, zda je tyto technologie možné využít v opravdovém životě, protože kdybych se měla nad každým scénářem takhle zamýšlet, asi bych nesměla dát dobré hodnocení ničemu. Takže já říkám, že Důvěrný nepřítel se mi líbil tak nějak lehce nadprůměrně, protože vizuálně byl na velmi vysoké úrovni, herecky jakbysmet, vyloženě mě tam nic konkrétního neštvalo, naopak to na mě působilo až zahraničním dojmem. Scénáristicky to samozřejmě mouchy mělo, šlo to ke konci až do extrémů a taky to začínalo být zdlouhavé, ale velké pomluvy o tomto snímku říkat nemůžu. Na české poměry velice výživné. (14.10.2018)

Ono nalepit k vážně míněnému technologickému thrilleru na plakáty slogan „od tvůrců filmů Snowboarďáci a Rafťáci“ svědčí buď o velmi svérázném smyslu pro humor distributora, nebo o jeho naprosté ignoraci diváckých očekávání, protože tohle by opravdu nalákalo do kin snad jedině masochisty. Ale pár slov k filmu: Rád ocením každou relevantní snahu přinést do československé kinematografie nějaký temnější žánrový film, ale tohle fakt ne. Postavy zažívají hodně podivné a znepokojivé události, ale z nějakého důvodu je úplně přecházejí a dále se o nich nebaví. Ony celkově postavy v tomto filmu jsou jen tak na oko, aby tam prostě někdo byl a mohl jakkoliv posouvat děj nějak kupředu, charakteristiku mají ale tak mělkou, až je to směšné - zvlášť v souvislosti s finálním zvratem, který staví na psychologii hlavní hrdinky Zuzany, ale tím pádem vůbec nefunguje. Postava její kamarádky je absolutně na pěst, Dyk je tam jen jako lákadlo pro holky a Ondřej Malý rekapituluje roli zlověstného podivína, kterého hraje ve všech filmech. A že scénář je fakt laciný a při troše zamyšlení nedává smysl? Nevadí, vyřešíme to tak, že se hlavní hrdinka bude neustále svlékat a koketovat s mluvícím domem. Námět se snaží být strašně moderní, přesto dává pocit, jako by zamrzl v minulém století (při sledování jsem si vybavil v principu hodně podobné Ďábelské sémě, přes čtyřicet let starý a mnohem, mnohem lepší film). On je Důvěrný nepřítel sám o sobě úplně zapomenutelný, ale co zřejmě nezapomenu, je ten neskutečně přestřelený product placement. Čeští filmaři jsou v tomhle ohledu unikát, protože product placement pod jejich rukama tak strašně bije do očí, až to z mnoha českých filmů dělá jednu dlouze rozbředlou reklamu. Z Důvěrného nepřítele jsem si tedy odnesl dvě věci: Vojta Dyk nosí oblek od Bandiho a v nejvyhrocenějších životních situacích surfuje po stránkách mall.cz. Směšné, opravdu směšné. (12.09.2019)

Od odpadu film unikol len o vlások a to vďaka faktu, že chudáci herci za to nemohli, kde hrali a čo im to tam do scenára napísali. Dostali zaplatené a robili čo mohli. Nevyčítajme im to, za ich honorár by skoro každý z nás zahral na mesiac i verejný vianočný stromček. Film sám o sebe je gebuzina. Hoci sprvoti sa zdá, že môže byť zaujímavým thrillerom, nakoniec ide o priehľadnú pointu o tom, ako nás môžu ovládnuť technológie, ale nakoniec ten dom ovládne celú ulicu, ba i mesto vzdialené nevedno koľko desiatok kilometrov od neho. Proste neskutočne chytrý dom, ktorý sa dokonca prejavil ako heterosexuál. Inak každý druhý komentár dáva hviezdu navyše za nahú Marcinkovú. Čiže keby tu nemasturbobala vo vani, film by mal tak 30% (05.01.2019)

Samá těžká dobová dramata (ale špatně uchopená) nebo romantické komedie (ale nevtipné a bez romantiky). Do jiných žánrů čeští tvůrci zrovna neskáčou. To Karla Janáka zaujal námět mysteriózního thrilleru. Dalo by se napsat, že Vojtěch Dyk je tak trochu trouba a víc než manželka jej zajímá programování, tudíž zaskočit musí vana (teda spíš gigolo Alfred), která jeho sličné ženě Gabriele Marcinkové přichystá intenzivní zážitek. Ale postupně. Mladý pár se nastěhuje do počítačem ovládaného moderního domu kdesi v Tatrách, prostě umělou inteligencí naprogramovanou jeho firmou. Tož je to chytrolín, který ve chvílích splínu pustí oblíbenou píseň, ráno uvaří kávu nebo zatáhne roletu. Tihle dva jsou sympatičtí, ale divák moc nevidí důvody, proč by spolu měli mít vztah, protože každý je nastavený jinak. Ale tak nějak to ubíhá, hraje u toho solidní hudba Ondřeje Brzobohatého, Marcinková párkrát ukáže prsa, párkrát se sejde s otravnou kamarádkou, párkrát upozorní, že ji štve, jak ji permanentně sleduje kamera. A pak začne chytrý dům zlobit a dělat věci, které mají působit děsivě. Ale nepůsobí. Mnohé se dá nicméně ještě logicky vysvětlit, ovšem pak se „to“ začne nabourávat do nemocničních zařízení, objevují se nájemní vrazi ve křoví a podivný soused má doma (hned tři) monitory a beztak je v tom namočený. Celé se to rozsype, je to nechtěně směšné a divák už jen sleduje hodinky. Nebýt závěrečného tápání, tři hvězdy bych dal. (25.08.2020)