• Jara.Cimrman.jr
    ****

    Soudit soudce za to, že za války soudili podle platných zákonů je zajímavý nápad. Já na to mám poněkud jiný názor než vysloužilý soudce Haywood, ale přesto mě sledování procesu dost bavilo. A nebylo to ani tak kvůli plamenným projevům žalobce i obhájce, ale dostalo mne charisma, které neuvěřitelně sálá ze vzpřímeně sedícího a vpřed čumícího Lancastera, jehož Dr. Janning patří k nejzajímavějším postavám, které jsem na obrazovce zahlédl.(16.3.2016)

  • GilEstel
    *****

    V roce 1948 již u veřejnosti hlavní vlna zájmu o soudní procesy s nacistickými pohlaváry výrazně ochabla. Smrtí posledních známých jmen „Hitlerových“ mužů rukou exekutivy, se v očích veřejnosti tato část dějin uzavřela. Přesto proces s bývalými soudci Třetí říše, znamenal pro vypořádání se s minulostí mnoho. Teprve zde se začínají objevovat některé zásadní otázky. Můžeme soudit lidi, kteří se řídili v tu dobu platnou exekutivou? Výklad práva není vždy stejný. I právo je jen nástroj v rukou člověka. Jak se ukázalo, není nedotknutelné. Zde šlo o obžalobu nacismu jako celku. Odsoudit tak bylo třeba všechny jeho reprezentanty. Moc soudní nevyjímaje, protože i ta se stala v Třetí říši jedním z pilířů hrůzovlády. O kolektivní vině není pochyb. Prokázat ale individuální pochybení, je věc mnohem choulostivější. Dalo by se říci, že podobným přístupem by se dalo odsoudit 90% Němců. V procesu tedy šlo spíš o jakousi morální očistu, kterou Německo muselo podstoupit, aby mohlo začít znovu žít. Ernst Janning význam tohoto okamžiku během procesu pochopil. Jeho plamenné doznání bylo jedním z nejsilnějších momentů filmu. Bylo o to silnější, že k němu došlo až na základě uvědomění si vlastního pochybení, spojeného s citovým pohnutím nad chybami let minulých, jehož iniciátorem se stal případ Feldstein. Síla dialogů ze soudní síně i mimo ni, je nosným pilířem celého snímku. Myšlenkové poselství je natolik významné, že lze přehlédnout i poněkud zkreslené, takřka učebnicově vzorové charaktery postav. O dokument rozhodně nejde. Film je pouze inspirovaný skutečnou událostí, má humánní poselství a je plný promyšlené empatie. Závěrečný dialog mluví za vše. „Netušil jsem, že to může dojít až tak daleko. To mi musíte věřit!“ „Doktore Janingu, tak daleko to došlo již v tom momentě, kdy jste odsoudil prvního člověka, o kterém jste věděl, že je nevinný.“ S. Kramer se ve svém filmu dotkl velmi citlivého tématu individuálního pochybení a viny každého jednotlivce, problematiky vypořádání se s minulostí v kontextu národním i mezinárodním. Provedl to s neuvěřitelnou grácií, citem a pochopením ke všem zúčastněným stranám. 88%(29.9.2011)

  • Aluska88
    *****

    Hvězdně obsazený strhující film. Od začátku až do konce jsem seděla jako přikovaná, ani na chvíli mě film nenudil a neměla jsem nejmenší potřebu dívat se, kolik je hodin. Hustá atmosféra a skvělá práce s kamerou.(15.10.2007)

  • Lynn
    *****

    Jedno z nejlepších dramat týkající se nějakým způsobem II. světové války, co jsem kdy viděla. Herecky ohromě působivé (Burt Lancaster, Marlene Dietrich... - ti všichni předvádějí takové výkony, že postavy Norimberského procesu opět ožívají). Nejpůsobivější je ovšem scénář, který divákovi nepředestírá obvyklé schéma "hodní Spojenci - zlé Německo", ale poodkrývá i zákulisí tehdejší politiky, politiky vždy špinavé. Emocemi nabitý, nikdy ale laciný film, jeden z těch, které právem patří do zlatého fondu.(6.5.2006)

  • Kulmon
    *****

    Další z výborných snímků ze soudního prostředí a opět se setkáváme se Stanleym Kramerem a Spencer Tracym. Během 5 let vznikly tři úchvatné filmy ze soudního prostředí: Dvanáct rozhněvaných mužů, Kdo seje vítr a Norimberský proces. K nim klidně můžeme počítat i Jako zabít ptáčka. Tyhle filmy prostě žeru. Nevím odkud začít pět ódy na tento tříhodinový kolos. Začněme třeba hereckými výkony. Spencer Tracy je v roli soudce Haywooda velmi přesvědčivý, byl to opravdu herec s velkým H. To samé lze říci i o představiteli Dr. Ernsta Janninga Burtu Lancasterovi. Vděčnou roli si záhrála Marlene Dietrich. Občas mi tak připadalo, že když mluví o Hitlerovi, nemluví tak úplně jen za roli paní Bertholtové. Asi základem takového filmu je scénář a ten je opravdu propracovaný, a za tuto mistrovskou práci obdržel právem Abby Mann Oscara. Jeho dialogy jsou neuvěřitelně opravdové. Ani z režijného hlediska nelze vytknout naprosto nic. Rád jsem zaregistroval i náznaky událostí, které v té době hýbaly světem. Uchopení moci komunisty v Československu tehdy ve světě opravdu nikdo nečekal a bylo skutečným šokem, co se stalo v tak demokratické zemi. Je zde řešena i první berlínská krize. Otázka viny a neviny není opravdu tak jednoduchá. My se pomalu prokousáváme jednotlivými skutečnostmi. Mohl za vše Hitler a jeho přisluhovači? Nebo za to mohl německý národ? Nebo celý svět, který politikou appeasementu nechal vše dojít až tak daleko? Aktuálnost tohoto filmu pro dnešek je nesmírná. A opět se ukázalo, že Historia Magistra Vitae. Po první světové válce byly Německu stanoveny reparace, které byly rozpočítány postupně až do roku 1987! Jenže během pár let bylo Německu vše odpuštěno, přišla hospodářská krize a Hitler měl cestu volnou. Zde lze najít paralelu, která zaznívá na konci filmu. Odsouzeno na doživotí bylo 99 lidí. Po 12 letech neseděl ani jeden. Važme si takových filmů a mysleme u nich!!!(9.5.2009)

  • - Píseň, kterou paní Bertholdová překládá soudci Haywoodovi, když jdou kolem hospody, se jmenuje "Lili Marlene". Tuto píseň nazpívala ve čtyřicátých letech i sama Marlene Dietrich. (Hejtmy)

  • - Roli Ernsta Janninga měl původně hrát Laurence Olivier. (Hejtmy)

  • - Ve scéně, kdy je soudce na večírku a Harry (William Shatner) začne svolávat jména kapitánů a dalších, aby se hlásili na svých stanovištích, ptá se ho soudce, o co šlo. Harry mu sdělí, že Rusové podnikli kroky do Československa a že panují pověry, že Masaryk spáchal sebevraždu, a proto tam posílají jednotky. Jan Masaryk, syn prvního československého prezidenta, byl tehdy skutečně nalezen mrtvý pod oknem koupelny jeho bytu, ale okolnosti byly dost nejasné. Jednou z nejpravděpodobnějších teorií je, že byl zavražděn komunisty. Ti se totiž obávali, že by mohl po vzoru svého otce založit například v Londýně exilovou vládu nebo jinak působit problémy jejich režimu. Není se proto co divit, že vydali oficiální zprávu o sebevraždě. Tento závěr ale veřejnost nebyla ochotná přijmout, protože vše nasvědčovalo opaku. Na konci 70. let proto komunisté při obnoveném vyšetřování přišli s teorií nešťastné náhody, která měla lid umlčet. V roce 2003 byl ale případ konečně uzavřen, a to jako vražda. Pachatel není dodnes znám. (Bohnice05)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace