Polnočná omša

Nekompromisní divácké profackování hned na začátku filmu, které Ti dá jasně a drsně najevo v jaké době se snímek odehrává, odstartuje vynikající narůstání děje, který graduje skutečně skvostně. Dokonale úlisný esesák a zoufalá nastalá situace nenechává diváka nijak zvlášť vydechnout, což podporují i výborní herci. Nejen krásná, ochotná a nebojácná sestřička, či Šméralova slovenština a celkově jeho výjimečná role, ale všichni zúčastnění dávají do filmu potřebný cit a vážnost. Jeden štědrý večer, na který se nezapomíná. Liška se moc nevyjadřuje, ovšem i těch pár tónů stačí na to, aby film pozvedl, jako vždy. Nutná je také znalost (alespoň základů) němčiny. Stejně jako V hodině dvanástej jsou veškeré dialogy v němčině bez překladu, v závěru to filmu dost škodí. I neukončená situace s farářem je dost zvláštní. Nicméně vypovídající síla filmu je neoddiskutovatelná. Poslední dobou se mi ty zásahy do svědomí slovenské historie nějak hromadí, což je jen dobře. (17.07.2013)

Tolik zla, hrůzy, strachu, úzkosti a napětí nacpat do příběhu, který se odehrává během Štědrého dne roku 1944 jsem musel rozdýchávat. Strašlivé zlo, boj o přežití za každou cenu a naprostá ztráta lidských hodnot, scény, u kterých tuhne krev v žilách. Nebudu rozpitvávat děj, tohle je brutální drama, které předčí snad i Krejčíkův předchozí Vyšší princip. Atmosféra by se dala krájet, herecké kreace neskutečné (tohle je vrchol, co se dá všechno zahrát a je zbytečné někoho vyzdvihovat, z těch všech výkonů mrazí), strach číhající z každého záběru. Strach, strach a zase jenom strach. A do tohoto skličujícího pekla hraje jako paradox vánoční hudba Zdeňka Lišky. Neuvěřitelná kombinace, o to více ještě umocňující krásu vánočního období v době odporného bestiálního vraždění. Lišák to prostě vždycky uměl, vzpomeňme třeba Spalovače, kde použil podobný kontrast. Polnočnou omšu jsem viděl poprvé někdy před dvaceti lety, potom asi před rokem a potřetí teď a musím říct, že každý další zážitek z filmu se pokaždé stupňuje. Jiří Krejčík byl puntičkářský režisér, který si potrpěl na sebemenším detailu, z herců vyždímal vždy maximum a proto je to ve výsledku sakra vidět. Ve svém úsilí a pečlivosti natočit věrohodný film z jakékoliv doby mě hodně připomíná Františka Vláčila, oba dva byli naši největší režiséři, nikdo netočil filmy jako oni. Klobouk dolů. Ještě bych zmínil, že se snímek natáčel na formát Cinemascope, to znamená absolutní vizuální krásu. A když si kameraman Rudolf Stahl mladší zaostřuje různé detaily a záběry, potom nezbývá tenhle klenot zařadit do kategorie filmů, kde pětihvězdičkové hodnocení nestačí. (27.04.2021)

Jsou filmy, které dokáží člověka svou výpovědí totálně "zmasakrovat". Polnočná omša, slovenský snímek českého režiséra Jiřího Krejčíka, mezi takového filmy bezesporu patří. Už ze samotného úvodu uvozeného vánoční koledou, v němž jsme svědky zmasakrování slovenských civilistů (mužů, žen i dětí), jde člověku mráz po zádech. Říká se, že "vánoce jsou svátky klidu a míru". Když jsme ale v tomto snímku svědky situace, při níž nacistický důstojník na návštěvě v rodině Kubišových hraje a zpívá koledu Tichá noc, zatímco v podkroví jejich domu ošetřují jejich uprchlého syna partyzána, těžko se lze ubránit pocitu naprosté absurdity. Stejně absurdní je vyznání, které onen důstojník sděluje Kubišovým u štědrovečerního stolu: "Já na Pána Boha věřím, ale spoléhám na našeho vůdce." Atmosféra u tohoto stolu by se přitom v tu chvílí dala doslova krájet. A když pak během půlnoční mše, za zvuku varhanní hudby a zpěvu koledy "Narodil se Kristus Pán, veselme se..." dochází k tragickému vyvrcholení celého filmu, je člověku skoro do pláče. (13.04.2017)

Dramatický příběh z doby Slovenského národního povstání. Mrazilo mě jak se museli lidé na esesáky usmívat a pokrytecky jim projevovat přízeň, když už před nimi nemohli prchnout. Jinak by stěží přežili. A jak to okupanti přijímali a považovali snad za zasloužené a upřímné projevy náklonnosti. Děkuji uživateli Schlierkampovi za podrobnější rozbor, protože jsem se v němčině ztrácela. Být u filmu titulky, dám plný počet. (27.02.2014)

Veskrze kvalitni filmarina a vyborni herci, ale je to az prilis okate ve snaze zdimat emoce (jeste ve vetsi mire nez u rovnez precenovaneho VYSSIHO PRINCIPU). Vylozene problematicky je pak samotny namet, at uz absurdnosti premisy (dva bratri jako polarni protiklady a treti presne na pul cesty mezi nimi), ci naroubovanim tendencni kritiky katolicismu. (15.05.2020)