Svatba jako řemen

Tohle je určitě jeden z nejlepších filmů 60 .let. Jan Vostrčil a Vladimír Pucholt jako esembáci jsou nezapomenutelný. Trojice domnělých násilníku je taky k pokukání. V podstatě celé obsazení je vynikající. Nejlepší část z filmu je onen výslech a ty dva muzikanti v čele s J.Hlinomazem. Nejlepší Krejčíkův film. (24.12.2007)

Svatba jako řemen má ožehavý příběh, skvělé provedení a satirické podání. Téma s pokusem o znásilnění jistě není vhodné k veselí a smíchu. Ovšem jako hravě neposedná satira společnosti to celé funguje s nevšedním půvabem pobavení i uvědomění si mrazivého stavu skutečností. Již jen jednání nádražního pokladníka je výstižné. O co působivější je potom chování i charakter stranického funkcionáře, či policejního sboru, vůči jejichž jakémukoliv jednání není možné protestovat. Ale i chování ostatních lidí v průběhu celého příběhu je příhodným ironickým políčkem společnosti. Pro mne jsou hlavními hrdiny příběhu představitelé příslušníků policejního sboru Veřejné bezpečnosti (skvělý Vladimír Pucholt a neméně dobrý Jan Vostrčil). Ti předvádějí nekompromisní hru na udržování pořádku, vyšetřování závažných i nezávažných trestných činů, netrpění ani náznaku odporu, poslušnosti i toho lidského liberalismu v rámci celé té složité komplexní hry spravedlnosti a pořádku a moci. Další v pořadí je zneuctěná prodavačka potravin Hana (dobrá Iva Janžurová) s rozporuplnou pověstí, s diskutabilním důvodem, s nechtěným zážitkem, s nátlakem z vnějšku a nakonec i s odevzdaností a kapitulací. Další v pořadí jsou nadržení vyděděnci z běžnosti a násilníci z popudu s dotěrným iniciátorem (dobrý Pavel Landovský), sebevědomým svůdcem (dobrý Jan Schánilec) a ostýchavcem v pohnutí divokosti i zlomyslnosti náhody osudu (dobrý Jiří Hrzán). je tu uražená nevěsta (Alena Hesová), která si bere velmi osobně veškerý stav věcí. Jsou tu rodiče nevěsty: matka (dobrá Stella Zázvorková), která se snaží vše zachránit a urovnat, a otec (dobrý František Filipovský), který by nejraději ode všeho utekl. Z dalších rolí: mocný a nadržený tajemník (skvělý Jan Libíček), bodrý ženichův strýc a voják (Ilja Prachař), bezstarostný a zadržený hudebník (příjemný Josef Hlinomaz), zneužívající vedoucí obchodu potravin (Jiří Lír), svérázný pokladní vlakového nádraží (Václav Kotva), zvědavá a škodolibá teta Růža (Anna Kratochvílová), či velice rozhořčený ženich (Jiří Hálek). Svatba má býti místem nestřídmého obžerství. Policejní orgán se většinou dožaduje naprosté poslušnosti prostého lidu. A toto je velice adresná a kousavá satira společnosti. (06.06.2016)

Pár vtipných situácií v doprovode vynikajúceho herectva väčšiny hercov sa tu našlo, no celkovo ma príbeh nedokázal upútať natoľko, aby som si túto veselohru pamätal aj o pár dní. Druhá polovica však našťastie bola v tomto smere trochu lepšia. Konečne to dostalo nejaký ten život či šmrnc. Lepší priemer. 65/100 (04.03.2020)

Pokud na něco sedí název: hořkosladká tragikomedie a trefná satira poměrů ve společnosti, potom je to bezesporu tento snímek Jiřího Krejčíka. Řeší se tu sice znásilnění jedné ženy, nicméně tím kdo byl „ znásilňován“ byl český národ (lidé). Jedním slovem (téměř) geniální. Tím myslím od kamery, režie, tak především scénářem Zdeňka Mahlera a konče vynikajícími hereckými výkony Vladimíra Pucholta ( škoda ho zubaře jednoho, film v něm hodně ztratil), Jana Vostrčila., Jiřího Hrzána a takhle bych mohl pokračovat stále dál a dál... Při sledování těchto typů snímků se člověku derou do úst slova: zlatá 60.-tá uvolněná léta. Zní to sice jako fráze, nicméně to byla skutečnost. Mám rád tyhle „ Formanovské“ charaktery. Muselo být pro všechny skutečnou slastí tvořit v těchto uvolněných podmínkách a době bezvládí. Důkazem budiž filmy, které v tomto období vznikaly. Škoda, že to trvalo tak krátce a už vůbec se nebudu zmiňovat o tom, co následovalo poté. p.s. „nevím, jestli se amnestie vztahuje i na znásilnění“ (11.03.2011)

Představa komunistického čtyřicetiletí jako monolitu hrůzy a zločinu při konfrontaci se skutečností selhává až příliš často. SVATBA, dílo "pražského předjaří", je typickým projevem tehdejšího současného filmu. Zdánlivě banální příběh intimní situace, která se pohybuje i nepohybuje na pomezí znásilnění a zhrzeného a oklamaného citu, rozehrává celou škálu lidských povah a jedinečných kreací. Mladá generace, která se tu představuje, je poměrně záhy rozváta do celého světa. Ale ve filmu zblízka vidíme dožívající obávanou aroganci padesátých let, z níž zbývá zteřelá a ne příliš vážně braná frazeologie, počínající konzumismus na pozadí zastaralých aut a oprýskaných domovních omítek i nástup společnosti, která je odhodlána tento stav zvrátit. Zvlášť výmluvný je v této souvislosti tradičně prostořeký Landovského komentář z bonusů, z něhož se dozvíme, jak se Pucholt, skvěle ztělesňující socialistickou karikaturu kadeta Bieglera, o přestávkách mezi natáčením bavil tím, že zastavoval řidiče a po příslušném pokárání jejich servilnost odměňoval jimi dychtivě konzumovanými lízátky pořizovanými VP "obětavě" za jeho vlastní peníze. Lze-li režim tohoto typu pojednávat tak uvolněně a současně přesvědčivě, je za to třeba poděkovat dvěma nadčasovým mistrům našeho hraného filmu: scénáristovi Zdeňku Mahlerovi, který v té době prožíval zřejmě vrchol své tvorby, a pábitelsky sveřepému režisérskému dělníkovi českého stříbrného plátna Jiřímu Krejčíkovi. Je otázkou, nakolik některé detaily "kosmetiky doby", tj. šedesátých let, mohou být plně srozumitelné i dnes. Je to nicméně otázka, vyvolaná skvělým dílem mimořádné doby. SVATBY zdálky času tak zlatých let šedesátých. (25.04.2008)