Předlohy Jana Nerudy patřívaly kdysi k oblíbeným filmovým i televizním tématům. Tímto snímkem na sebe před rovnými šedesáti lety upozornil začínající Jiří Krejčík. I ve výrazně ateliérovém dílu dokázal evokovat mentalitu a předsudky předminulého století. Jednou v úsměvném, jindy ve zvážnělejším nahledu postihl ruch v jednom malostranském domě, představil pestrou plejádu nejrůznějších nájemníků, kteří tam bydlí, i často malicherné rozbroje, které mezi nimi propukají. Za průčelím malostranského domu "U dvou slunců" pulsuje život. Bydlí zde Bavorovi, věční otroci hokynářského krámku. Domácí Ebrovi, kteří potřebují výhodně provdat dceru. Starý mládenec doktor Loukota a další zajímavé nerudovské postavičky. (oficiální text distributora)
Malá Strana, dům U Dvou slunců. Mladý Václav Bavor předčítá za noci své verše malostranským střechám a netouží po ničem jiném než po dráze spisovatele a novináře. Nastává pondělí, den první. Seznamujeme se se všemi obyvateli domu, jejich problémy, libůstkami a charakterovými vlastnostmi. Strávíme s nimi celý týden. Stejný jako všechny ostatní, a přitom odlišný, plný snů, lásky i nelásky, života i smrti. Na jeho konci se alespoň některé tajné touhy vyplní, jiné vezmou za své…
Jiří Krejčík začínal za války u filmu jako statista a vystřídal různé pomocné profese, než debutoval jako režisér dokumentárních filmů. Po válce krátce působil v Krátkém filmu, v letech 1947-1948 se mu ale podařilo realizovat hned tři hrané snímky - Týden v tichém domě, Ves v pohraničí a Svědomí. Každý z nich svědčil o šíři režisérova talentu, ovšem Týden v tichém domě se usadil v diváckém povědomí nejméně.
Přitom jde v nejlepším slova smyslu o tradiční ateliérový film, který navíc omlazuje zjevná nápaditost a hravost dravého debutanta. Krejčík se v prostoru malostranského domu, jenž opouští zřídkakdy, pohybuje s nebývalou suverenitou, udivuje lehkostí, s jakou se dokáže prosmýknout z místnosti do místnosti, z osudu na osud, perfektně umí dovyprávět mikropříběhy všech důležitých postav. Jeho týden prožitý mezi tolika charaktery má proto naprosto přesný, symetrický tvar, což je při vědomí střídmé metráže malý zázrak. Při sledování snímku má tak divák nutkavý pocit, jako by četl Nerudu, ale podivuhodně mladistvého, s ohromnou dávkou poezie a lehkosti.
Na tom má jistě podíl i kamera Václava Hanuše, který se na sklonku 40. let vypracoval v jednoho z nejlepších kameramanů střední generace. Suverenita, s níž v barrandovských ateliérech vykouzlil všechny soumraky a rozbřesky dopadající do oken „tichého domu", odkazuje k řemeslné dovednosti, o níž se většině současných českých kameramanů ani nezdá. Talentovaný Jiří Šust pak dokázal zkomponovat patřičně dramatickou, či melancholickou hudbu, kterou Krejčík dovedně užívá nejen jako prostou kulisu, ale také jako prostředek pro vygradování jednotlivých sekvencí. Týden v tichém domě je vzácným příkladem filmové adaptace, jež se pohybuje v intencích původního textu, a přitom jej aktualizuje a činí ho mladším. -
Aleš Říman
(Letní filmová škola)