2001: Vesmírná odysea

Jó, tož z tohoto filmu jsem schopná se i pokakat, to klidně přiznám. :-D

abyste se nam tu nepokakali.

Jo jo, přesně tak, souhlasím, pánové. To jsou aspoň slova do pranice! :-)

to je můj člověk.. :)

2001 je asi nejlepší film, jaký jsem kdy viděl... v kuse celý jsem ho viděl asi třikrát.. a pokaždé zírám a zírám..

a o tom to je

Skvělý film, leč závěr jsem opravdu nepobral.

v te dobe by se mne to urcite libilo :D asi bych byl hipík

zhulený :D

no nevim, zkusim se na to podívat jeste jednou tentokrat zhuleny, sice mam rad Kubricka ale toto se me nelibilo.

Finále s proplouváním vesmíru je snad nejhypnotičtější scena vubec.

jo, já bych řekl, že platí.

dobou noc.. já musím ještě na něčem pracovat

Mikeš: prosím, nevysvětluj si to jako ubírání práva se otevřít. v tomhle bodě jsem to radikalizoval schválně. v nadsázce bývá ledacos mnohem patrnější, a tak jí často používám. nešlo mi o nic jiného, než o zdůraznění, že čistě pocitové komentáře jsou hrách na zeď. samozřejmě jsem ten ban vážně nemyslel, bože, vždyť tu celou dobu jen lobuji za více tolerance a za svobodu projevu :) já říkám, ať si každý říká, co chce, jen musí počítat, že totéž právo má i druhý, a co vysloví může být stejně tak dobře i zničující kritika tvého názoru. tak to prostě v demokracii funguje, pravdu nemá každý jen proto, že každý má svobodu svůj pohled zveřejnit, ale pravda vzniká až v konfrontaci těchto názorů (implicitně je v tom vyjádřený předpoklad, že ty názory se zkrátka musejí střetávat, o to se tu marně snažím celou dobu a nebýt flankera a tebe, bylo by to úplně marné). takže jsem pro svobodu tyto postoje vyjádřit, ale jsem proti postojům samým. no prostě v duchu Voltairova slavného bonmotu: "Nesouhlasím s tím, co říkáš, ale budu se do smrti být za tvé právo to říct." ... možná si to nevybavuji úplně přesně. a k tomu Stalkerovi bych jen zopakoval, že na autorovy intence nehleď. dílo mluví samo za sebe a kolikrát je i moudřejší než autor, jak říkává Kundera :)

no vida jaká pěkná diskuze se nám z toho vyvinula. Jseš v tomhle hodně radikální. S komentama to cítím zhruba stejně, s pocitama jako záležitostí intimní ještě víc, ale ubírat lidem právo se ostatním otevřít? To by bylo špatné, je dobré, že se o to někdo snaží. Je to tady potom jako nějaká skládanka, kterou si člověk může skládat před filmem i po filmu. Je to fajn. Samozřejmě - nikdy se nedočkáme přesného popisu pocitu, ale složením více nejasných získáme jeden jasný - snad ten náš. Od Tarkovského jsem viděl Zrcadlo, pokochal se u Solaris a nechal se totálně vycucat od Stalkera, který má pro mě osobně hodně vážný význam, byť se asi můj názor na smysl filmu moc neshoduje s Tarkovského ideou. (ale kdo ví, upřímně mi to je celkem jedno, jen jsem mu za ten film dost vděčný - asi tak nějak, jak ti lidi, které si tu citoval, za Zrcadlo)

Mikeš: myslím, že ti začínám lépe rozumět. a zkusil bych nějak navázat. zdá se mi, že sdělit něco univerzálního, co by bylo srozumitelné už většině, protože se to dotýká toho, co máme všichni společného, lidství je opravdu nejlepším příkladem, to je neporovnatelně snazší, než sdělit něco tak osobního, tak subjektivního, dalo by se říci, že i intimního, že to není komunikovatelné, to je kumšt! každý máme nějaké pocity, třeba právě z filmů. já často říkávám, že se o nich bavit odmítám, a že neschvaluji stavět komentáře jen na "dojmologii", že bych takovým uživatelům bral práva komentovat a bla bla bla, a proč to? protože pocity jsou něco výsostně intimního, je to tvůj pocit, a nelze ho zprostředkovat druhému člověku. to je vyloučené. můžeš o něm mluvit, zkoušet ho popsat slovy, ale to není adekvátní. ani zdaleka není! větších úspěchů, jak ho zachytit slovy, dosahuje básnictví. a existuje i poezie filmová, nebo chceš-li - poetická výstavba filmového díla. tak svá díla buduje například Andrej Tarkovskij, každý viděl Zrcadlo a dobře to zná. to je tak důvěrný, tak intimní film, že jeho myšlenku plně nepronikne nikdo krom jeho autora. divák je subjekt, autor je subjekt a to jsou dva body, mezi nimiž je nekonečná přímka, když mi odpustíš geometrickou metaforu. ale přeci se najdou tací, kteří Zrcadlu dokonale rozumí! jak je to možné?! protože Tarkovskij byl génius, a i když do značné míry intuitivně, rozuměl těm nesmírně sofistikovaným výrazovým prostředkům filmu, které jsou tak složité, že se v jejich systému nemůže plně orientovat nikdo, protože to je spleť možností jak pavučina, a v jeho poli se dílo realizuje. ale když se povede využít tohoto obrovského potenciálu, který překonává ostatní umělecké směry, protože je do sebe synteticky integruje, jak se do daří Tarkovskému, vzniká umělecké dílo. strašně se mi líbí některé reakce na Zrcadlo:

Děkuji Vám za Zrcadlo. Měla jsem stejné dětství... Ale jak jste o tom mohl vědět? Stejný vítr i bouřka... "Galko, vyhoď tu kočku!" křičí babička... Tma v místnosti... Stejným způsobem zhasla petrolejka a celou duši zaplnil pocit Očekávání matky. ...A jak překrásné je ve Vašem filmu probuzení vědomí a mysli u malého dítěte!... A jak je to věrné. Bože... vždyť my opravdu neznáme tváře našich matek. Jak je to přitom prosté. Víte, v tom temném sále, když jsem se dívala na ten kus plátna osvětlený Vaším talentem, jsem poprvé pocítila, že nejsem opuštěná..." to není žádný sentiment, myslím, že autorka filmu opravdu porozuměla, nebo jiný:

"Váš film jsem v průběhu jednoho týdne viděla čtyřikrát. Chodila jsem na něj ne proto, abych se pouze dívala, ale abych alespoň několik hodin prožila skutečný život se skutečnými umělci a skutečnými lidmi... Vše, co mě trápí, čeho se mi nedostává, po čem toužím, co mě rozrušuje a z čeho je mi nevolno a dusí mě, vše, co vydává světlo a teplo, vše, čím žiji a co mě ohromuje - to všechno, jako v zrcadle, jsem viděla ve Vašem filmu. Film se pro mě poprvé stal skutečností, a to je důvod, proč na něj chodím, proč ho chodím do kina žít."

a všechno to vrchovatě dorovnávají ohlasy nechápavé, dožadující se exaktního vysvětlení, a dopisy velmi negativní, ohánějící se slovy jako "propadák", "šmejd", "slepý výstřel, který nedostřelil k divákovi, a to je podstatné" nebo odsudky "takovéto filmy nepotřebujeme". a je to snad kvůli těmhle lidem horší než Hollywoodský kasovní trhák... tím upomínám zase citaci Valušiaka.

no, nemáš zač, kdyby mě to vadilo, tak sem nepíšu. Velkou pravdu máš s tou životní zkušeností. S tím v zásadě souhlasím. Ekonom nejsem, to byla jen snaha o redukci mých delších vět, které mi zmizely. Ale právě těmi čísly jsem chtěl tu rozmanitost zahrnout. Masy lidí spojuje jedno - jejich lidství. Naopak těch pět jednotlivců spojuje něco specifického, nějaká životní zkušenost, kterou masa z většiny nemá. Nevím, kdo to má s předáním hodnot jedné či druhé skupině těžší, ale ti, co se snaží "útočit" na většinu podle mě mají komplexnější schopnosti, než nějaký dejme tomu režisér klubových filmů. Třeba Michalea Baye za umělce pokládat nemůžeme, ale třeba takového Tima Burtona ano. Ten dělá chytré věci mainstreamovým způsobem a to já miluju nejvíc, protože se ta krása dostane k více lidem. Je to snad v každém z nás chuť předat zážitek někomu dalšímu, ne? Já jsem možná introvert, ale tuhle chuť mám po shlédnutí dobrého filmu vždy. Klubový režisér mi dává do cesty za předáním dost hrubé překážky, mainstreamák mi naopak cestu usnadňuje. A promiň, jestli tímto přímo neodpovídám na tvůj příspěvek, docela se v tom už motám. :D

ta první otázka nijak nerespektuje neopomenutelnou rozmanitost lidí, jejich osobností, citových životů, nerespektuje názorovou pluralitu, mnohoznačnost a mnohovýznamovost umění, jeho symbolické aspekty. redukuješ umění na mediální komunikace, které zprostředkovávají jakási kvantifikovatelná data. hlubší zkušenost s uměním a s filosofií, by ti ukázala, že myšlenka nebo téma se nedá kvantifikovat, to mé jediný rozměr a to je hloubka. a záleží na víc i na recipientovi, jak moc si dokáže do té hlubiny sáhnout a kolik si toho tím pádem vezme. takže těžké to mají oba stejně, záleží na tématu a na každém jednotlivém jedinci zastoupeném v té pětici nebo té tisícovce a na celé jeho životní zkušenosti. jsi snad povoláním ekonom, že vše redukuješ jen na ta čísla? ale jinak je to dobrá otázka, podněcuje to k diskuzi. podle tónu to často nebývá zjevné, ale věř mi, že si moc cenním toho, že ty tahle témata stojí za těch pár slov v diskuzi a za ten vynaložený čas. díky.

Mikeš: jak jen můžeš mít rozum a prohlašovat o axiomu, že je nesmyslý? vždyť neděláš nic jiného, než že papouškuješ pravidla tržního hospodářství, jen tomu, čemu by se mělo říkat bohapustý tovární produkt říkáš umění. ale umění není nálepka, kterou si každý vyloží, jak se mu zachce, nebo podle nějakého sedimentu dobové konzumní společnosti, jak to děláš ty. ono to slovo význam má, i když se možná v moderní době začal vytrácet. a to vůbec nebudu brát ohled na ten socialistický apel jak vystřižený z manifestu minulého režimu. a já žil v přesvědčení, že ideologiím, podle kterých "film patří lidu" už se smějí i děti na písečku, jak byly prostoduché a naivní. tohle je tedy pro mě jak polití kýblem ledové vody. umění je samozřejmě pro diváka, i pro svého tvůrce, který je i sobě divákem, ale nesmí být za každou cenu pro každého, jak jsme se o tom právě bavili s Djkomou a shodli jsme se. to by nebyl jen kompromis, to by byla degradace, banalizace, profanizace uměleckosti. to, co popisuješ, je naprostá smrt krásy. skutečné umění bude vždy pro elitu. a tím nemíním žádné intelektuály! to v žádném případě. někteří z nich možná, ale tohle se nedá ohraničit nijak jinak, než že tou elitou jsou diváci s citem pro krásu a se srdcem, s láskou a pochopením k uměleckému vyjádření. a to se dá říci o málokom. nesejde na věku, vzdělání na ničem. umění nikoho nediskriminuje. je jen tvojí volbou, zda mu budeš chtít porozumět. ale většina zákonitě neporozumí a většina rovná se průměr, to je neoddiskutovatelné. nejlépe, když zajdeš do knihovny a doplníš si mezery ty sám. přečti si kratičkou kapitolu Pohyb v knize O duchovnosti v umění od Wassilyho Kandinského. také ti ocituji dalšího, kdo je moudřejší a filmu znalejší, než my, Josefa Valušiaka, viz a věz:

"Odebíráme umění sílu léku a degradujeme je na předmět konzumace, moderněji řečeno objekt tržního hospodářství. Nesouhlasím s převládajícím názorem, že i umění (speciální film) je zbožím. Ano, má určitý vnější atribut zboží: směňuje se za peníze. Ale rozdíl je přece v samé podstatě věci: nevím, jestli podle ekonomů zboží, které nikdo nekoupí, zůstává zbožím, ale rozhodně ztrácí smysl. Naopak umění, které nikdo a dokonce nikdy nekoupí, svůj smysl neztrácí: okouzluje a promlouvá! Často se tvrdí, že nejlepší je dílo, které je umělecké a zároveň navštívené mnoha diváky. Ale to je přece evidentní směšování pojmů, klasifikace z oboru ekonomiky, která nemá nic společného s kritérii estetickými. Umění je uměním, plní-li výše naznačené funkce (estetické, noetické atd.) zcela nezávisle na počtu diváků, kteří zaplatí vstupné. Umění není výdělečný artikl, ale není to ovšem ani sbírka nesrozumitelných formálních výstřelků. Nechci být obviňován z elitářství. Vím, že existovalo a bude existovat umění pro náročné a přemýšlivé a současně (nikoliv pod nebo nad ním) i umění pro širší publikum. Ale obojí musí mít své charakteristické znaky: určité minimum formálních (estetických) kvalit a určitou hloubku obsahu."

základ neodvozuj z intencí autora a v povídce nehledej fascinující obraznost, která je opět Kubrickovým přispěním.