Na dně

Možná zbytečně moc postav, některé z nich nestačí nějak zaujmout a jejich slova moc nevyniknou a snad i zbytečně ubírají prostor těm „hlavním“, výborným, trefným, výstižným a skvěle podaným postavám. Možná zbytečně moc dlouhé, ten závěr mi přijde přehnaně natažený. Pro tento film bych strašně rád uměl japonsky, protože bych si ho chtěl dát bez obrazu (a doprovodných titulků), myslím, že jen zvuková stopa by skýtala výborný zážitek. Zážitek to byl i tak, byť ne stoprocentní. (27.08.2012)

Oproti jiným Kurosawovým filmům tenhle pokulhává technickým zpracováním. Není tak vizuálně působivý jakoostatní mistrovad díla. Také zde v průběhu filmu absentuje hudba, což je škoda, protože ta vždy tvoří silnou stránku Kurosawy. Na druhé straně zde všichni herci předvádějí kocert, takže to film, společně se zajímavým příběhem vytdvihuje z průměru. (23.07.2005)

Perfektní přenesení tématu do japonských kulis. Depresivní podívaná, úžasně glosovaná starým poutníkem na útěku (postava, která představuje nemožnost odříznout se od minulosti - bez ohledu na to, jakého poznání člověk dojde či nikoli). Konec žádnou katarzi nepřinese a tak se můžem kochat příjemnými myšlenkami i po skončení. Rád bych vyzradil poslední slova filmu, ale... (23.01.2008)

Japonský majster Akira Kurosawa sa opäť našiel v ruskej, literárnej klasike, a tentokrát konkrétne u velikána Maxima Gorkijho, ktorého divadelnú hru z roku 1902 s názvom „Na dne” , teraz pre zmenu, filmovo (z)adaptoval, čiže preniesol do »obdobia Edo« (Obdobie Edo alebo tiež Tokugawa (1600-1868). Edo (dnešné Tokio) bolo sídelným mestom šógunov z rodu Tokugawa), pojednávajúca o niekoľkých úbožiakoch, žijúcich na okraji spoločnosti v schátranej ubytovni, ktorých každodenný stereotyp, jedného dňa naruší príchod potulného starca, ktorý možno každému z nich - vleje za krčah optimizmu, keďže sa vskutku zrovna nachádzajú v ozaj nezávideniahodných pozíciách, pričom každý má presne stanovené problémy najrôznejšieho rangu, s ktorými sa proste musia dennodenne potýkať, a keď sa do tohto "kotla" následne primieša aj nejaká tá intríga, tak o nevyspytateľné situácie je snáď automaticky dopredu postarané, áno, totižto, až do samotného konca, divák naprosto netuší, čo sa ešte môže stať, a predsa sa nakoniec stane, keď na úplný záver sa spustí (a)typická opona, kvôli ktorej budem mať naďalej o čom rozmýšľať, lebo sa mi dostáva akéhosi trpkého pocitu, čo mi to vlastne ten pán režisér počas tých dvoch hodín naservíroval na tanier, pritom som sa ho nemohol akosi ani poriadne nabažiť, až tak strašne mi chutilo, že si zase na druhej strane nemôžem pomôcť v tom, ako dvorný režisérov herec Toširó Mifune, bol v tomto prípade "zrejme" odsunutý na vedľajšiu koľaj, a to asi v takom prostom význame, že ho skrátka trochu "zatienil" ostatný, herecký ansámbel, povedzme i samotný mních Kahei alebo sestry Osugi s Okajou, no i napriek tomu som priam presvedčený o tom, že sa postava "Sutekičiho" medzi nimi určite len tak ľahko nestratila... (30.01.2022)

Za pozitívne hodnotím, že Kurosawa nerozvíja tému zlých majiteľov a vykorisťovaných nájomníkov, ktorá sa núka, ale hlavným motívom sú ľudia. Ľudia, ktorých stav nie je odzrkadlením nepriaznivého osudu, ale ich vlastného života. Tragédia príbehu nespočíva v smrti, prítomnej vo viacerých podobách, ale v bezútešnosti postavenia tých, ktorí sa do neho dostali vlastným pričinením. Starý mních im otvára oči. Obhajuje právo každého jedinca byť akceptovaný a žiť dôstojne ako človek. Zároveň však predpokladá, že sa sami pohnú z miesta. Ako to povedal jeden z postihnutých: „Povedal nám, aby sme šli, ale nepovedal kam.“ (15.10.2003)