Ikimono no kiroku
I Live in Fear
Obsahy(1)
Postarší zámožný Nakajima ( Toshiro Mifune ) je posedlý děsivou představou atomové katastrofy. Jeho vroucné přání spasit celou rodinu útěkem do Jižní Ameriky však nařáží na silný odpor dětí, které si uvědomují, že by se tím výrazně zmenšilo jejich očekávané dědictví a rozhodnou se raději otce nechat prohlásit za nesvéprávného. Herecký výkon pětatřicetiletého T. Mifuneho v roli starého muže balancujícího nad propastí je naprosto strhující... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (51)
Zlatá Palma - výběr ()
Autoritativní hlava rodiny se zdánlivě iracionálním strachem z výbuchu vodíkové pumy na straně jedné. Na té druhé jeho početné potomstvo. Obě strany se mají rády, ale ve chvíli kdy otec rozhodne, že prodá svůj podnik a tím pádem jedinou obživu rodiny a všichni se mají odstěhovat za pofidérním bezpečím do Brazílie musí rodina chtě nechtě zasáhnout. Zdánlivě vztahové drama o dysfunkční japonské rodině slouží již tradičně Kurosawovy jako sociální sonda a k (nejen) tehdy aktuálnímu vyjádření k dopadu studené války na běžné lidi, což obvzláště v Japonsku má svou nespornou výpovědní hodnotu. Námět je zajímavý a scénář z něj dokázal vytěžit spoustu rovin a úhlů pohledů na věc. Přes dobré herecké výkony všech zúčastněných stojí celý film na jediné roli, kterou hraje dvorní Kurosawův Pan Herec - excelentní Toshiro Mifune. V první moment takový výběr zarazí, jelikož je přecijen nalíčen poněkud prvoplánově staře, ale jak začne hrát všechny pochyby rychle ustoupí. Co na tom, že mu v době natáčení bylo pětatřicet let... Své role stařeckého "blázna" se zhostil tradičně na výbornou. Nejeden herec již na filmovém plátně ztvárňoval starého člověka, ale ještě nikdy to nebylo tak věrně. To co se jiní snaží zahrát přehráváním a využíváním klasických hereckých berliček zvládá Mifune jen za pomocí pohledů. Působivé dílo, které má co sdělit i dnes. ()
VYNIKAJÍCÍ!!! Ze všech těch Kurosawových perel je tahle nejblyštivější. Fakt úchvatný film díky mnoha věcem, ať už je to originální příběh, mistrova režie či naprosto dokonalý herecký výkon Toshira Mifuneho. Glorifikování hereckých výkonů je běžná věc, ale toto mě dostalo. Prostě jeden z filmů, které by si vnímavý divák opravdu neměl nechat proklouznout mezi prsty. ()
,,NAVRHUJI, ABY Kiichi Nakajima BYL PROHLÁŠEN ZA PRÁVNĚ NEZPŮSOBILOU OSOBU, NA ZÁKLADĚ PŘEMRŠTĚNÉHO STRACHU Z ATOMOVÝCH A VODIKOVÝCH BOMB A Z NÁSLEDNÉ RADIOAKTIVITY“..... /// Dramatický drama o jednání, který (údajně) odporuje zdravýmu rozumu. MŮŽOU ČLOVĚKA PRO JEHO POCITY ZBAVIT SVÉPRÁVNOSTI? Film má prej neskutečnou výpovědní hodnotu, ble ble ble… No a co na to já? Snímek pro hloubavý typy a ty, kteří chtěj od filmu dostat víc, než mně může Kurosawa dát. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Když ráno v Japonsku mrknu na oblohu, mám panickej strach že hoří. 2.) Chci si vychutnat Mifuneho herectví (hrát v 35letech starýho dědka je frajeřina). 3.) Thx za titule ,,fridatom“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()
Kurosawa je z mého pohledu silnější tam, kde se od mýtické minulosti plné samurajů vrací do současnosti a zpracovává závažná témata hýbající Japonskem jeho doby. Žiji ve strachu je psychologické drama o podnikateli, který je v 50. letech 20. století až příliš zaměstnaný myšlenkami na válečné útrapy 2. světové války a zejména na jaderné výbuchy v Hirošimě a Nagasaki. Strach z nové války a jaderných zbraní se pro něj stává posedlostí do té míry, že začne plánovat emigraci do Jižní Ameriky. Tomu se ovšem celá rodina brání, ať už proto, že by ztratila úspěšnou firmu, nebo z důvodu kulturní bariéry a neznalosti španělštiny. Věci dojdou tak daleko, že rodinný konflikt musí řešit soud a rodina se rozhodne svého patriarchy zbavit odklizením do psychiatrické léčebny. Dobře zahrané, výborně zrežírované a především je to film, který něco vypovídá o japonské společnosti své éry. Celkový dojem: 80 %. ()
Pan Kurosawa nam naserviroval film plny detailov a mnozstva nevypovedanych otazok. Tento film prinuti rozmyslat kazdeho. A prinuti vas o tom rozmyslat naozaj vazne. Sila filmu spociva aj v tom (ako aj v ostatnej Kurosawovej tvorbe), ze na vyjadrenie podstaty pouziva velmi lahko pristupne a zrozumitelne prostriedky (priklad zo zivota) a tak nieje treba uporne sa sustredit, aby vam nieco neuniklo, ale staci kludne sledovat a prezivat pribeh. Film je tak ludsky, ze si priam uvedomujete ze to vsetko sa odohrava aj v skutocnom zivote okolo vas. Film otvara diskusiu k otazkam ako - Je verdikt sudu zarucene spravodlivy? Je to len subjektivny nazor posudzujucich avsak pravda moze byt inde? Uvedomujete si ako vase ciny vplyvaju na vsetko okolo vas? Je blazon on, alebo ja? Pozrite si tento skvely film, zamyslite sa a nechajte si chutit. A Toshiro Mifune je famozny. (10/10) ()
Akira Kurosawa se chopil zajímavé látky a neméně poutavě se mu ji povedlo interpretovat na filmové plátno. Jako jiné snímky poválečné japonské kinematografie se i Žiji ve strachu vyrovnává s národním traumatem 2. světové války a poukazuje na napjatou atmosféru dlouhých desetiletí v průběhu Studené války, kdy strach byl přirozeným každodenním společníkem - další globální konflikt mohl propuknout kdykoliv. Vychvalovat bezchybný výkon Toshira Mifuneho, který se ponořil do duše paranoidního starce obávajícího se atomové hrozby snad nemá ani příliš smysl, již tradičně je úžasný, uhrančivý a přesvědčivý jako nikdo jiný. Po první projekci nemohu nad 4* (na režisérovy poměry mi přijde kamera příliš sterilní a plochá, hudby by člověk pohledal), přestože ideový přesah a vyústění snímku je takřka geniální... ()
Drama vypráví o starém muži, který je provázen obavami z atomové bomby a přemlouvá svou rodinu, aby se s ním přestěhovala do Brazílie. Dochází ke střetu tradičního chápání otcovské autority a nechuti podvolit se jeho téměř paranoidním představám. Toširo Mifune odvádí ve svých pětatřiceti letech v roli starého nevrlého muže tradičně skvělý výkon. ()
Silné sociální téma a (jak jinak) oslňující Toshiro Mifune. Nepřijde mi, že by tenhle film nějak výrazně zaostával za zbylou tvorbou Kurosawy... propad tvrdohlavě sebevědomého, "atomově paranoidního" Nakajimi do hlubin skutečného šílenství je zachycený dobře. A protože starému pánovi jeho vnitřní hrůzy, díky výkonu jeho představitele, beze zbytku věříme, stejně jako nemůžeme z rozumového hlediska odsoudit poněkud chladně prezentovanou Nakajimovu rodinu, jasného favorita film nemá. Scéna, v níž muž hovoří o radioaktivitě, zatímco Nakajima drží v náruči dítě, v tváři se mu promítají zoufalé emoce a všemu dělají zvukovou kulisu tušené válečné letouny, je jednoduše perfektní. A poslední záběr taky. ()
Jak jsem tak sledoval Kurosawovu tvorbu, ale i jiné japonské snímky z 50. a 60. let, dochází mi, že v té době měl japonský film velký kvalitativní náskok před americkou tvorbou. I tento film je dalším argumentem pro toto tvrzení. Tento film dokáže oslovit široké obecenstvo, a to i se svým intelektuálním nábojem a uměleckou kvalitou. Umění v krystalicky čisté formě, zde předvádí jeden z nejlepších filmových herců 20. století Toshiro Mifune. Jeho metamorfóza v paranodiního starce je geniální. Když se díváte na dnešní filmové hvězdy, Toma Hankse, Tima Robinse, Toma Cruise…atd., nic proti nim, ale až na vyjímky jsou ve všech svých filmech pořád identičtí. Ale Mifuneho herectví je fascinující, v každém Kurosavowě filmu naprosto autenticky ztvárnil diametrálně odlišnou postavu a Žiji ve strachu je toho zářným příkladem. Na filmu jako samotném oceňuji, že ponechává prostor pro vlastní uvážení diváka. Ač stařec vzbuzuje soucit, nepřehání přesto? Jsou jeho reakce přiměřené? A na druhé straně, ač jsou jeho synové pěkní hajzlíci, je jejich stanovisko tak nepochopitlené? A závěr, i přes sympatie ke starci, dává za pravdu spíše synům…Plný počet nedám proto, že mě filn nestrhnul tolik jako mistrovo ostatní filmy. Není geniální, pouze výborný. ()
Jít za svým snem nebo ve strachu utíkat, jaký je v tom rozdíl? A je špatné tomu bezohledně obětovat vše? Kurosawa netočí špatné filmy, stejně tak jako Mifune nepředvádí špatné výkony (tedy myslím z těch filmů, co jsem od tohoto dua zatím viděl)! V tomhle filmu obzvlášť! ()
Kurosawa rozpitvává problém strachu z možného nebezpečí. Zdá se mi, že toto hlavní téma není tak silné, aby vystačilo na celý film. Ani přidaná linie o devalvaci důvěry v rodině není schopna doplnit snímek na plnohodnotné drama. Jenže herecké výkony i sám scénář, který se snaží napravit nedostatky námětu, se natolik rozšafně rozmáchli, že je nejen nelze poplivat, ale je potřeba je pochválit. A Kurosawovi nelze upřít, že si pro své filmy vybíral velmi neotřelá témata. ()
Kurosawa vedel akou formou sa vyjadrovať k aktuálnym spoločenským témam a zároveň skúmať aj ľudskú psychiku a jej temnejšie stránky. Toto spojil vo výborne fungujúci celok vo filme Žijem v strachu, kde reaguje na nedávnu japonskú atómovú katastrofu a vhodne ju dopĺňa typickým ľudským sebectvom. Mne z toho vychádza, že ľudia sú všade a stále rovnakí. ()
Ďalší z filmov, ktorý ma neoslovil. Zjednodušene by sa dalo povedať, že je to film, v ktorom sa Nakajima panicky obáva atómových a vodíkových bômb a plánuje emigráciu celej rodiny do Južnej Ameriky, ktorá by podľa jeho informácií bola po jadrovej vojne jediným bezpečným miestom na Zemi. Všetci ostatní sa potia, klaňajú a chcú ho zbaviť svojprávnosti. Film reflektuje na psychózu časti japonského obyvateľstva, ktorá pretrváva aj po desiatich rokoch od jadrového útoku na Hirošimu a Nagasaki. Súčasným divákom už film nemá čo povedať. ()
...A síce od neslávnych príhod v Hirošime a v Nagasaki, keď vtedy "vojnoví štváči" , alias Spojené štáty americké, v auguste roku 1945, zhodili s odstupom času iba troch dní, dve atómové bomby na tieto japonské mestá, čím sa v podstate ukončila 2. svetová vojna, uplynulo zhruba už desať rokov, čo ale automaticky hneď neznamená, že by sa skrátka všetci obyvatelia Orientu, zrazu zbavili svojho pocitového strachu z toho, aby sa nedajbože znovu neopakoval "jadrový holocaust" ?! A práve veľké obavy z opakovania sa nedávnej histórie, má napríklad i jeden postarší pán Kiiči Nakadžima, majiteľ malej zlievárne, ktorý sa teraz silou-mocou, snaží presvedčiť svoju početnejšiu rodinu, aby sa spolu s ním presťahovali do Južnej Ameriky, konkrétne do brazílskeho São Paula. No, oni namiesto toho, aby ho v tejto myšlienke podporili, by ho najradšej zbavili svojprávnosti, o čom by mal rozhodovať rodinný súd, ktorého úvodné pojednávanie mám možnosť sledovať na začiatku. Všímam si, že nie sú extra nadšení z tohto nápadu, no i napriek tomu sa 'dedo' za žiadnych okolností nevzdáva svojho odvážneho plánu. Ako tak ďalej pozorujem nasledujúcu líniu vzťahov a udalostí, nie je to vôbec jednoduché, byť v nejakej prevahe, ak sú ostatní proti mne, keď o tom proste nechcú ani počuť, kedy to z protagonistového pohľadu vyzerá najskôr len tak, ako "ísť sám hlavou proti múru" . Čím sa viac približujem na samý koniec, tým to nakoniec vypadá tak, že pravdepodobne hrdina emigruje asi úplne sám, keďže "komu niet rady, tomu niet pomoci ?" / Strihový majster Čózó Kobata si opäť vzal do rúk svoje spoľahlivé strihačské nožničky, pomocou ktorých zostrihal výsledný materiál presne do takej podoby, na akú sa vonkoncom ani nemôžem (po)sťažovať, pretože koľkokrát režisérovi/strihačovi Kurosawovi (áno, niekedy si totižto svoje počiny strihával svojpomocne) "ušla ruka" , ale samozrejme nie vždy to bolo na úkor samotnej veci. Rozumel som mu zakaždým, akonáhle to samotný príbeh vyžadoval, trebárs Sedem Samurajov, tam sa táto stopáž zrejme nestratila, kedy mala svoje pevné miesto, no na druhej strane občas neuškodilo, aby sa povedzme snímok skrátil pod 2 štandardné hodiny, lebo sa naň potom trochu i lepšie pozeralo, t. j. proste sa menej vliekol. (Nemyslite si ale, že by som pohŕdal jeho dlhšími kinematografickými dielami.) Ako najmä aj v tomto prípade, kde si Toširó Mifune vo svojom veku 35 rokov, zahral postavu raz tak starú, čiže ako zrelý 'sedemdesiatnik' , je priam excelentný, až sa tomu pomaly ani nechce veriť ! Vskutku, podal priam majstrovský, herecký výkon - pár excellence, pred ktorým si skladám klobúk dole. Akira ma zasa nesklamal, za čo som mu obzvlášť vďačný. ()
Skvělý film, jehož pochopení dnes asi do jisté míry brání neznalost dobového kontextu. Člověka nutně přivede k přemýšlení o strachu, o racionalitě, o globálních hrozbách atp... Celkový dojem: 80% ()
Mifune v netradičnej úlohe starého muža, hlavy rodiny, ktorý je posadnutý strachom z atomovej katastrofy. Myšlienka síce zaujímavá, prevedenie taktiež, ale všetko sa to dostane do slepej uličky, z ktorej niet úniku. Potom už zostane jedine záver, aký ponúka tento film. Čakal som viac. ()
"Často se musím ptát sám sebe: Je blázen on, nebo jsem blázen já?" praví postava psychiatra na účet hlavního hrdiny, který je svým okolím považován za šílence, přestože zůstal možná jediným, kdo má v situaci bezprostředně hrozícího atomového konfliktu stále všech pět pohromadě. Žiji ve strachu je smutným, ale působivým svědectvím o době, kdy studená válka byla mimořádně horká a existenci bipolární světové civilizace zajišťovala jen rovnováha strachu (dnes nahrazovaná o málo bezpečnějším unilateralismem Západu, který stále disponuje dostatkem bomb k vymazání této planety z mapy vesmíru). Jinak Mifune v tomto díle podává svůj životní výkon! Viděl jsem (asi jako každý) mnoho mladých herců hrát starce. Mifune je všechny strčí do kapsy. ()
Snímek, který na první pohled může působit jako pojednání o japonském strachu z atomové hrozby. Ve skutečnosti jde o pouhou kulisu a hlavní téma je zcela nadčasové a univerzální, dokonce bych řekl, že v současnosti je výjimečně aktuální. Zatímco zvesela pracujem na tom, abychom se ubavili k smrti, ignorujem reálné hrozby (např. postupné ořezávání svobod pod pseudozáminkou terorismu) - jsme menší blázni, než paranoici? Byť má film jedno základní ústřední téma, není plochý a periferně rozehrává několik dalších otázek. Vynikající. ()
Mifune v roli paranoidního starce je naprosto excelentní. Film má celkově velmi zajímavý námět a příběh. Bohužel poslední půlhodina je zbytečně šíleně natahovaná. ()