Ran

Vskutku - ten - Ičimondži Hidetora, bol mimoriadne progresívnym krutovládcom, ktorý si zrejme povedal, že je už vari najvyšší čas odísť rovno do penzie, nakoľko počas predchádzajúcich päťdesiatich rokov jeho vládnutia, iba všade rozsieval samé nepokoje, až sa snáď automaticky kvôli tomu stal nielen absolútne rešpektovaným, ale zároveň i obzvlášť nenávideným kniežaťom, a tak sa následne rozhodol, konkrétne počas úvodných záberov, predznamenávajúcich istý lov divokej zveri, že odteraz s vysokou pravdepodobnosťou, prevezmú žezlá jeho traja zákonití zástupci, ktorí by si mali rozdeliť kráľovstvá na 3 rovné diely, ak sa teda nejako dohodnú...? Sú to presne títo: ako najmladší spadá do úvahy, synátor, Saburó, potom zase i najstarší, čiže prvorodený, Taró, a napokon i prostredný, Džiró. Bohužiaľ, čoskoro sa na samotného „starešinu”, strhne poriadna vlna kritiky, ktorú mu na jeho adresu vyjadril jeden zo synov, keďže je presvedčený o tom, že si nepremyslel svoju prednášku v jednej, zásadne, dôležitej veci, a to pred týmito, prítomnými účastníkmi, a tak si ho tým najprv pohneval, až to zašlo tak extrémne ďaleko, že ho zakrátko na to i vypudil a vyhnal zo svojho života, čo muselo vyhovovať tým ostávajúcim, aby sa tým pádom mohli medzi sebou začať poriadne „klbčiť”, kedy brat ani extra ne(za)váha v tom, či má vlastne (ne)priamo zavraždiť svojho brata... Je to iba otázka času, keď k tomu nakoniec dôjde? V podstate sa od tohto okamihu dostáva na rad nekontrolovateľná spleť samých intríg, ktoré čoraz intenzívnejším spôsobom podtrhuje jedna zo zákerných postáv v tomto skazenom dianí, čo ešte znásobuje i ústredný protagonista, spomenutý na začiatku, ktorý bojuje predovšetkým sám so sebou, so svojimi vlastnými démonmi, ktorí maximálne ovládli jeho prehnitú dušu. Skrátka, postupne sú do deja zakomponované aj ďalšie súvislosti s tým spojené, ktoré veľmi často vychádzajú na povrch, aby sa divák proste nenudil, ba práve naopak, toto majstrovské dielo, je priam nasiaknuté i neuveriteľnou choreografiou, čo sa teda týka celkového prevedenia jednotlivých bojových sekvencií, ktorých zase ale nie je toľko, aby som nimi ostal naplno pohlteným. Skôr mám taký dojem, že najväčšie napätie vzniká najmä vtedy, keď postavy medzi sebou riešia svoje plány a nasledujúce postupy, a to ani nehovoriac o tej „švagrinej”, z ktorej mi mimochodom - miestami naskakovala husia koža, tak som bol z jej uvažovania znepokojený, ale opäť nič nové pod slnkom, lebo v týchto časoch to bolo naprosto bežným javom, čo podčiarkuje i vyšperkovaný scenár na motívy „Shakespearovej” hry - Kráľ Lear a japonských, stredovekých legiend. Už, keď som pri tom stredoveku, tak mi to nedá nespomenúť, že tento pôsobivý snímok - zväčša vynikal, nielen autentickou výpravou a kostýmami (ocenenými Oscarom), ale aj výraznou hudbou a perfektnou kamerou trojice kameramanov, ktorí sa postarali o vynikajúcu kompozíciu obrazu, pred ktorou musí každý fanúšik slintať blahom! Určite sa taktiež jedná aj o audiovizuálny zážitok v priamom pomere s dôrazným zvukom, áno, jednoznačne si vyhľadajte súbor s Digital Theatre System (DTS), bez ktorého sa jednak v tomto prípade vonkoncom nezaobídete, čiže by ste boli zbytočne ochudobnení o všetky vaše zmysly, potrebné k maximálnemu vychutnaniu si tohto (veľko)FILMU, jednému z najväčších, aký bol v histórii kinematografie - nakrútený, a to myslím úprimne. Z tvorcovej strany dochádza k asi najlepšiemu snímku, aký počas svojej kariéry nakrútil, veď sa tomu ani nemusím príliš čudovať, keďže je v ňom zahrnutá predošlá práca, ktorú zdokonalil do tak brilantného celku, že pomaly ani nenachádzam dostatok vhodných slov na vyjadrenie celkového obdivu. Apropo, a Tacuja Nakadai, znovu predviedol oslnivý, herecký výkon, aký podal už v minulej Kagemuši, keď tentoraz ho možno ešte vylepšil, ak to tak môžem vôbec nazvať? (05.01.2023) (méně) (více)

Japonský režisér a scenárista Akira Kurosawa se právem zapsal do celosvětového filmového hledáčku, protože šlo o filmaře velmi výrazného, ve své práci naprosto přesného a především skutečně talentovaného. Kurosawa byl silný puntičkář, který točil jen když bylo to nejideálnější počasí a celkově se řádí mezi takzvané režiséry perfekcionisty. Jeho nejznámějším filmem je asi přece jen Sedm samurajů, tenhle japonský velikán toho má ale na kontě mnohem více a v jeho kariéře najdeme 32 filmů pod kterými je podepsaný jako režisér. Krom Sedmi statečných poté mezi jedny z jeho nejslavnějších bijáků patří právě Ran. Samotná myšlenka na film u Kurosawy vznikla při čtení článku o válečném lordu Mori Motonarim, který díky svým třem synům, kteří k němu byli loajální ovládl mnoha území a právě díky jeho synům se stal válečným lordem. Kurosawa poté přišel se svým scénářem, který pracoval s myšlenkou co by se stalo kdyby jeho tři synové zase tak loajální nebyli. Velmi výrazně poté Ran ovlivnil Král Lear od Williama Shakespeara, z jehož Kurosawa hodně čerpal a stejně jako v Ranovi tak i Král Lear pojednává o stárnoucím válečném lordovi, který předává moc svým dětem, s tím rozdílem, že ve hře Williama Shakespeara má Lear tři dcery. Ran si nicméně z Krále Leara bere důležité elementy a proto se dá skutečně považovat za adaptaci Williama Shakespeara. Především se ale sluší dodat, že Run je skutečná ukázka tvůrčí kreativnosti Kurosawy a důkaz toho jak výrazný tvůrce byl. Ran je především film, který těží ze svého vizuálního podání proti kterému prostě nejde vytknout vůbec ale vůbec nic. Ran má naprosto překrásnou kameru a naprosto skvěle pracuje s barvami. S tím má spojené překrásné kostýmy na kterých se skutečně nešetřilo a film byl za ně právem oceněn Oscarem. S tím je zase spojená naprosto překrásný výběr lokací pro výpravu. A též má film bravurní bitevní sekvence, ta první (ze dvou) je vyloženě neskutečně silná a Kurosawa v ní předvádí naprosto brutální jatka. Dopomáhá tomu i výborná hudba Tórua Takemicueho. Akiro Kurosawa zde především funguje jako opravdu silný vypravěč. U Rana sice přece jen trvá prvních pár minut než vás vlastně donutí se do vyprávění ponořit, skutečně se mu to ale po pár minutách povede a i přesto, že je Ran přece jen možná trošku přetažený a mohl být kratší po celou dobu funguje. Jenom je tohle přece jen možná film u něhož vizuální stránka převládá nad stránkou příběhu a vyprávění. Opět je nutné připomenout, že Ran není film s nezajímavým příběhem nebo, že by neměl totálně silné pasáže. Naopak jsou v něm najít třeba silné metafory nebo zajímavé podtexty. O stárnoucím pánovi Hidetorovi se například postupem čím dál tím více dozvídáme, že opravdu nebyl žádný svatoušek a možná si tak vše co se děje okolo jeho synů zaslouží. Všechny postavy tu vlastně mají nějaký smysl motivace, někteří se chtějí Hidetorovi pomstít, někteří mají trochu prostější motivaci- Chtějí prostě moc! Je tu nicméně problém, že ve finále tu skutečně není postava ke které by se dal vytvořit nějaký silnější vztah. Nepodaří se tu vybudovat ani u nejmladšího z Hidetorových synů ani u moudrého rádce. A je to ve finále sice škoda, zároveň mi ale tenhle fakt už dlouho nevadil u žádného filmu méně než právě u Ran. I přes vážný příběh tu nechybí jisté pokusy o humor, ten mě ale třeba právě na rozdíl od Kurosawových Sedmi samurajů nechával většinu času chladným a více jsem si užíval pokusy o černý humor, kterého ve filmu není zase tak moc, jakmile ale dorazí tak stojí za to. Pořád jde především ale o opravdu tragický příběh ze kterého je ona inspirace z Krále Leara cítit opravdu velmi a i díky skvělým hereckým výkonům se dá ta napjatá atmosféra všude kolem uvěřit. A to je u takového silného příběhu potřeba, především ale potěší, že veškeré menší podzápletky nebo charakterní vývoje někam vedou a mají smysl, což bohužel taky není pravidlo vytesané do kamene. Ve finále se dokonce objeví i jistá forma lítosti i přesto, že ještě pár minut nazpátek byste dotyčné postavě přesně takový osud přáli. I to je ale ukázka celkem silně vystavěného budování, které se tu Kurosawovi a spoluscenáristům povedlo. I když je pravda, že tu pořád měli kliku v silné předloze samotného Shakespeara. Sluší se ale dodat, že je Ran ve finále přece jen spíše volnější a Kurosawa tu přišel i s novými prvky. A právě kombinací Shakespearovské předlohy a Kurosawova vtisku vzniklo něco tak výjimečného a právem dodnes ceněného. Ran je spíše ,, jen´´ silné vizuální veledílo než dokonalá filmařina po všech stránkách. Je ale ukázkou skvělého tvůrčího týmu, který krom Kurosawova perfekcionizmu stojí také na výborné kameře, výborné výpravě, bravurním kostýmům nebo také silně funkční hudbě a celkově bezchybné vizuální stránce. K dokonalosti tomu přece jen něco malinko chybí a něco z filmu mohlo jít ven úplně nebo do něj jít alespoň v trochu pozměněné formě, přesto všechno ale přece silný filmový zážitek, který dokazuje, že Kurosawa nebyl veleben omylem...... (14.07.2020) (méně) (více)