Sedm samurajů

Mrzí mě, stejně jako v případě Meliésových filmů, že Sedm samurajů není prvním akčním filmem, který jsem kdy viděl. Akční žánr je už dávno někde jinde, nemá v sobě takovou duševní hloubku a takové dobrodružství s vtipem navrch. Můj zásadní problém bude v tom, že jsem nejdřív viděl remake - takže jsem zhruba věděl, co se bude dít a díky přepálené (SE) stopáži jsem na to čekal hrozně dlouho. Film bych rozdělil na 3 části: v první se dává sedmička dohromady a cestuje do vesnice. Tady je natočena každá scénka, která jen může být, nic se nepřeskakuje, nic nevystřihuje. Druhá, která je jádrem problémů a měla být sestříhaná na minimum, mapuje děj ve vesnici, přípravu na lapky a vztahy mezi vesničany a samuraji. Třetí je samotný boj, který s malými přestávkami a odbočkami trvá něco přes hodinu. Posledních 10-15 minut je to nejlepších, Mifune je bláznivý ďábel a Kurosawa navždy stanovil některé nosné myšlenky a technické parametry akčního žánru. Chtěl bych vidět 2 a půl hodinovou verzi, jestli by byla lépe sestříhaná, zaručeně by víc odsýpala a tím pádem mě víc bavila. Takto to byl ubíjející maraton, byť umělecky podaný velmi na výši. [Přesná stopáž: 207 min - SE] (29.07.2008)

Kurosawův klenot je na mě krapet rozvláčnělý, ale precizní v každém ohledu. Tímhle snímkem položil základy pro tolik příběhů, kdy se hrstka odvážných postavila na stranu slabých proti mnohonásobné přesile. V dnešní době bychom si obzvlášť měli těchto filmů cenit, protože i po tolika letech o nás jako lidech dokážou vypovědět nejvíce. K čemu je dobrý strachovat se o vousy, když můžeš přijít o celou hlavu? (20.05.2013)

Až do shlédnutí Sedmi samurajů jsem tvrdil, že mě asijské filmy vůbec neberou. No ale nechal jsem se přemluvit a pak jsem 207 minut zíral, jak mi neskutečně sedí Kurosawovo pojetí zoufalého boje vesničanů (těch, kteří skutečně vyhráli), podpořených partou perfektně napsaných a zahraných samurajů. Nesmírně zajímavé je už samo sledování rozdílu v přístupu k v podstatě stejnému ději, jako u Sedmi statečných. Zatímco v americké verzi hlavní roli hrají hrdinní kovbojové, kteří obstarávají veškerou špinavou práci, samurajové jsou spíš vůdčími osobnostmi starajícími se o taktiku a morálku. Vesničané jsou zpodobněni jako lidé naprostým zoufalstvím (scéna s ukradenou rýží se zaryje pod kůži) dohnaní k neuvěřitelné odvaze, i když u toho fňukají a pláčí, o to je to uvěřitelnější a syrovější. Právě tahle zemitost u mě vítězí nad ubohými moderními pokusy o kůl akci a supr choreografii plnou zpomalovaček, která sice je hezká na plátně, ale jinak celkem na hovno. Boj je ve filmu rychlý, zoufalý, smrtelný a reálný. A mimo něj dobře sedící herci. Jestli Seiji Miyaguchi opravdu držel meč v ruce poprvé, klobuk dolů, protože přirozeněji zobrazeného šermíře jsem snad neviděl. Vynikající film. (29.03.2007)

Japonci na sebe mohou být právem pyšní, protože již v roce 1954 přišli s tak úchvatnou dobrodružnou podívanou, na jakou se v Hollywoodu nejen do té doby, ale i pár let poté nikdo nezmohl. Bylo již řečeno mnohé i o amerických Sedmi statečných, kteří si celý námět vypůjčili a dle mnohých i předčili, ale já bych se do nějakého srovnávání moc nehrnul. Sedm samurajů je přeci jen strašně odlišný snímek, z něhož je cítit specifická japonská kultura a který nám celý příběh ropitvává daleko detailnějším, emotivnějším a reálnějším způsobem než americký příbuzný. Samurajové nebyli žádní kovbojové, kteří při nepřátelském ataku nehnou ani brvou, ale parta obyčejných veselých lidí s obdivuhodnou vytrvalostí a odvahou. A třeba z toho pohledu se mi japonský snímek zalíbil trochu více, nejenže představuje hrdinství a odhodlanost hlavních postav, ale věnuje se i jejich charakteru a zpočátku nelehkému soužití s utlačovaným obyvatelstvem. 207 minut možná vypadá úmorně, ale věřte mi, že lepším způsobem než sledováním Sedmi-statečných-samurajů pod vedením mistra Kurosawi je strávit asi nelze.. (22.10.2012)

Krásny typicky japonský hrdinný epos, ku ktorého poetickosti sa žiadny americký snímok nepribližuje. Zobrazenie všetkých japonských cností, tradičných hodnôt, vernosti, oddanosti, pokory a zároveň tej najpodlejšej chamtivosti a krutosti. Film má v sebe toľko citu a ľudskosti, koľko sa len do akčného eposu môže zmestiť, a citlivosť scén a vyváženosť scenára je cítiť v každej minúte tohto trojhodinového maratónu. Aj napriek tomu sa mi ale svižnejší a zábavnejší remake páčil o niečo viac. Monotónne situácie a občas neprehľadné scény si vyžiadali za obeť jednu hviezdičku, porovnávanie s 207minútovou verziou. 80%. (27.09.2008)