Opilý anděl

Jednoduchý lineární příběh přátelství doktora Sanady a nemocného gangstera Macunagy je narušován občasnými snovými sekvencemi a až lyrickým vyzněním některých sekvencí. Opilým andělem prostupuje všudypřítomná hudba, kytarová melodie, která se v podání vícero postav stává tichým vypravěčem filmu (částečné a možná nechtěné experimentování s (ne)diegetickou hudbou). Snímek na mě působil často až nejaponským dojmem, což ale není myšleno pejorativně. Jakási univerzálnost příběhu byla často doplňována pocitem, že by se podobný námět mohl zfilmovat téměř kdekoli. (26.02.2011)

Akira Kurosawa je pre mňa jeden z najzaujímavejších režisérov vôbec. Jeho osobitý štýl, ktorý skĺbil podmanivosť východu, využívajúc pri tom aj západný štýl rozprávania - tvorí veľmi špecifickú ikonu na filmovom poli. Jeho vplyv na rôzne americké snímky je očividný. Opitý anjel predstavuje jeho prvý výraznejší film, v ktorom neskôr uplatnil mnohé zo svojich postupov a ktorý nesie rôzne špecifiká jeho tvorby - snaha o konanie dobra - stavanie protikladov vedľa seba - a samozrejme stály spolupracovníci na poli hereckom - Takashi Shimura a Toshiro Mifune. Film nepotrebuje využívať metafory alebo prirovnania- vystačí si s obyčajným výkladom príbehu - ktorý je obohatený o prvky Noir a ktorý je zaujímavý práve pre svoju schopnosť nič nekomplikovať a tak sa stať uveriteľnejším, osobnejším a v rámci prostredia aj živším. Ďalšie jeho diela budú niesť výraznejší rukopis a svoju slávu a bezchybnosť skutočne dosiahne až o niekoľko rokov neskôr, ale aj napriek tomu mám tento film rád, pretože na mňa vplýva určitou univerzálnosťou a aj napriek dobe svojho vzniku je pre mňa stále aktuálny, úsmevný a dramaticky bezchybne vystavaný. (28.02.2012)

Film je plný symbolov a alegórií. Špinavý rozkladajúci sa močiar, ktorý oddeľuje doktora od nečistoty mesta je brilantným zobrazením nielen stavu v meste ale aj chaosu povojnového Japonska. Je odrazom korupcie v meste a v jednej z prvých scén vidíme ako sa v ňom hrá skupinka detí (budúca generácia). Doktor ich vyháňa a neskôr jedného z chlapcov upozorňuje, aby hlavne z močiara, do ktorého neustále pribúda nový odpad, nepili vodu, lebo ochorejú. Boj gangstra Macunagu s tuberkulózou je symbolicky zobrazeným bojom s vlastným vnútrom. Boj o vnútro - vlastnú dušu chvíľu prehráva a chvíľu vyhráva, čo sa prejavuje zmenou jeho zdravotného stavu. (09.10.2003)

Trojice Kurosawa-Mifune-Shimura poprvé spolu. Na to, že jde právě o jeden z ranějších Kurosawových snímků, je to rozhodně jeden ze skvostů mezi jeho filmy. Příběh samotný není nijak složitý, v podstatě sledujeme vyvíjející se vztah mezi laskavým avšak svérázným doktorem ("opilý anděl") a tvrdohlavým cholerickým yakuzákem. Shimura a Mifune se v těchto rolích skvěle doplňovali a jejich výměny byly místy jak komické, tak dojemné. Zkrátka dvojice k pohledání. Příběh má navíc i své prosté sdělení o tom, že silou vůle člověk může změnit svůj život. Za mě proto plní vše, co bych od Kurosawova filmu očekávala. Navíc oproti některým jeho pozdějším filmům má tento rozumnou stopáž, která není přestřelená, což pro mě bylo taky příjemné. A jako třešničku na dortu bylo celkově zajímavé sledovat mladého Mifuneho v jedné z jeho prvních rolí. ~(4,1★)~ (29.03.2020)

"Podivné je, že ten lid, stále otevřený vnějším dojmům a následkem toho stále přijímající dojmy, stále rozechvěný, dovede vždycky zůstati pánem sebe. Podobá se své smavé zemi, chovající podzemní oheň, jejíž lávy vylévá sto sopek. Je vlídný a usměvavý, a propuká-li někdy v zuřivou prudkost, zůstává tato prudkost vždycky metodicky řízena. Rozumuje i ve hněvu, jeho strašlivá statečnost jest jen jasnozřivým zanícením jeho vůle. Stylizuje i své cítění. A jeho umění, vzešlé z přesného rozmachu, z lyrického unesení, uzavřeného v čisté formě, třebas někdy zadrhávané, se nepodává proudu báječného pudu, který je řídí. Jsa v jádru sobecký a žárlivě střehoucí svých vymožeností pro sebe, nechce tento národ podati leč přeměněný jejich obraz." (Elie Faure) (26.02.2020)