Sny Akiry Kurosawy

Říkám si, co asi z těch obrazů vyzařujících z projektoru bylo skutečně prosněno a čemu z těch možných snů předcházely skutečné události, zažité zkušenosti, které temným či světlým vizím propůjčily barvy (a v tomto případě barvy vždy podmanivé, ať už nejpestřejší v deštivém lesním dnu nebo svinuté v hlubině sněžného víru)? Sen je dění nejdůvěrnější a – spolu s myšlenkou či obrazem, které první zablesknutí doprovázejí (a po nichž často zbývá jen dým, který i nadějné plamínky uhasí přeháňkou nespavosti), nejprchavější. Pojmenování těchto mikropovídek tak manifestuje jejich intimitu, vnitřní závažnost a nutnost jejich vyslovení, sdělení, a tedy vyjadřuje i hlubokou prožitost řešené klíčové otázky filmu – jak se má člověk chovat k přírodě i k bližnímu. Závěrečná návštěva ve vesnici vodních mlýnů pointuje toto tázání, ilustrované obrazy kácených sadů, devastované krajiny, atomových katastrof apod., odlišně orientovaným pohledem – ne k přírodě co vnějším okolnostem a podmínkám, ale k lidskému životu, který osvětluje jako bezhraničný (tělem a časem neomezený) fenomén, přirozeně zasahovaný, ba prostupovaný přírodou. Názornost předcházejících alegorií, která by mohla mylně přijít jako tendenční, přehnaná, ideologická, se novým, probuzeným hlediskem – prostým sou-bytím – zvýznamňuje jako lidské „rozkoukávání“, které si dosud nepřipouští vlastní totožnost se svým protějškem. Tak se v závěrečné povídce alegoricky rozkoukává chodec, aby se i jím nakonec stala příroda, a i on přiložil květinu na hrob své minulosti. PS: A ještě pár slov Emila Filly: „Člověk bude šťastný, když opět a opět bude moci splývati jeho podstata s podstatou světa, když víc pozná, že substancí všeho je svoboda v jejím nepřetržitém uzpůsobování jako jednoty. Člověk vůbec, a nynější zvláště, ve svém způsobu a hodnotě charakteru, jedinečnosti – ducha – chce klid, neměnitelnost, setrvačnost, a to i při nepřetržitém dění světa a vzdor tomu měnění a proudu. Ale klid je dosažitelný jen jako jednota, jednota jeho ducha s duchem světa: uskutečnitelná jednota v kontemplaci, v blaživém zažívání a nazírání svého klidu a dění světa. Člověk se nemusí vzdát svého požadavku po klidu, i třeba jako vzpoury proti měnitelnosti a dění světa – může plně zůstat člověkem, ale musí víc připustiti smysl světa v jeho konkrétnosti, jedinečnosti, jeho projevu jako charakteru, ducha – jeho cesty po svém dosahovat své svobody. Člověk by potřeboval nemíti tolik katastrof (ovšem nikoliv za cenu dezerce, klasicismu, lenosti), chce-li se státi trochu moudrým, jako je hvězda, pes a žížala. Nikoliv státi se hvězdou, psem a žížalou, ale státi se pomocí jich dokonalejším, celejším člověkem a vytrvaleji šťastnějším. Je třeba asi kladl nové otázky - tak začíná každá náprava - a o to jde. Nesmí připustit, aby tyto otázky kladl dnes jen rozum - neboť by byly nesmyslné, ale aby je kladla sama duše, celek člověka. Odpovědi od rozumu duše nemůže potřebovat.“ (02.03.2017)

K tejto, mimochodom, tak trochu nedotiahnutej "kurosawovke", by som normálne povedal, že v nej predovšetkým prevládali najprv - jednotlivé, zväčša, hypnotické a magické obrazy, a to ešte i za asistencie vizuálnej zložky z renomovanej, trikovej dielne - Industrial Light & Magic, a až následne potom, sa snáď na rad automaticky dostávali i filozofické dialógy s potrebnými replikami, ktorých zas ale nebolo toľko, ako zrovna v predchádzajúcich prípadoch, keď bývala forma a obsah = vskutku, na rovnakej úrovni, pričom by som tentoraz podotkol, že bohužiaľ, prvá časť zvíťazila nad tou druhou, vďaka čomu sa napokon vykryštalizovalo iba priemerné (z)hodnotenie, tohto kinematografického počinu z roku 1990, ktoré ale, mimoriadne zdôrazňujem, udeľujem práve tomuto ("najobľúbenejšiemu") režisérovi, zakaždým veľmi nerád, pritom sa mi to nestalo po prvýkrát, ale zase ani nie po veľakrát. • V podstate je celý zložený z ôsmich snových sekvencií, trvajúcich zhruba po 15 filmových minút na každý jeden sen, a prezentujúcich rôzne témy, a to konkrétne v podaní „zasnívaného” protagonistu v mladšom vydaní, a samozrejme, neskôr i v staršom vydaní, ktorí sú vlastne „alter egom” samotného Akiru Kurosawu. Áno, a taktiež majú všetky sny svoje mená, medzi vôbec najpozoruhodnejší, by som pravdepodobne zaradil - ten siedmy v poradí, ktorý je zároveň i ten úplne najdesivejší, aký si určite nielen ja dokážem osobne predstaviť, ktorý môže divákovi kľudne privodiť potenciálnu nočnú moru, a tak ho buď radšej celý vynechajte (proste, pretočte dopredu), alebo skrátka si ho pozrite oveľa skôr pred vašim spánkom, ktorý by tým pádom nemusel byť kompletne narušený? Možno iba preháňam, a nič vám to nakoniec neurobí. A dokonca v jednom z nich si tiež zahral i Martin Scorsese, ktorý má kľudnejší charakter, čo sa ale nedá prehlásiť o postave, ktorú stelesnil. PS : "Dedina vodných mlynov" (Neďaleko hlavného ťahu dediny stála obrovská skala a na jej vrchole boli vždy rezané kvety. Všetky deti, ktoré okolo neho prešli, nazbierali poľné kvety a položili ich na kameň. Keď som sa čudoval, prečo to urobili a spýtal som sa, deti povedali, že nevedia. Dozvedel som sa to neskôr tak, že som sa opýtal jedného zo starých mužov v dedine. V bitke pri Boshine pred sto rokmi niekto na tom mieste zomrel. Dedinčania ho zľutovali, pochovali ho, kameň položili na hrob a položili naň kvety. Kvety sa stali na dedine zvykom, ktorý deti udržiavali bez toho, aby vedeli prečo.) PS 2 : Hore uvedený režisér Iširó Honda - nerežíroval tri epizódy (sekvencie), keď sa ale najskôr jedná iba o mylnú predstavu, nakoľko tu pôsobil len, ako kreatívny konzultant filmu, no jeho tvorivý rukopis tu nemožno necítiť, ba práve naopak, myslím si, že hlavnému režisérovi, poskytol dostatok cenných rád, ako s nimi naložiť, keďže mali na mňa mimoriadne desivý účinok, najmä čo sa teda týka toho „Tunela” , a to ani nehovoriac o tej „sedmičke”, ktorá ma doslova k smrti vydesila! (06.01.2023)

Co vznikne, když se coby režisérská dvojice spojí dvě zdánlivě neslučitelné osobnosti japonského filmu: režisér mnoha legendárních dramatických, kriminálních a samurajských filmů s osobitou poetikou + tvůrce brakových sci-fi horrorů s přerostlými monstry v čele s Godzillou? Vůbec jsem si to nedokázal představit a výsledkem byl surrealistický film, ve kterém jsem často nevnímal rukopis ani jednoho z nich. I když nepopiratelné filmařské kvality v pečlivě vystavěných scénách s pomalým tempem, typické pro Akiru Kurosawu, tu rozhodně jsou, stejně tak v post-apokalyptickém snu s přerostlými pampelišky a neotřelými myšlenky o světě jsem nakonec badal i jednu z možných stop Iširó Hondy. :) Zatímco mnozí režiséři se ke konci své bohaté tvorby již různým způsobem vyčerpávají nebo opakuji, u těchto dvou mám pocit, že oba tu natočili jeden ze svých vůbec nejlepších počinů, ne-li přímo ten nejlepší! ...s jedinečnou poetikou a atmosférou ztvárněných snů, které postupně ukazují přírodu v různých fázích. Zatímco ty první, vyloženě surrealistické sny jsem vnímal jen ve fantaskní a pocitové rovině, v posledních třech snových povídkách už ke mě začínalo doléhat i poselství o nevyhnutném vztahu člověka k přírodě a potřebu vážit si jí stejně jako život, dokud zde tyto hodnoty kolem nás jsou. Možná, že ta zimnice i čertovská apokalypsa byly svou délkou až natažené, ale celkový prožitek, kdežto každý sen má v sobě úžasné scény a jedinečnou atmosféru, to bohatě vyváží. Ještě musím vyzdvihnout povídku o setkání s van Goghem (v podání Martina Scorseseho! – se kterým se po Kolem půlnoci jako hercem setkávám tento měsíc už podruhé a v obou případech mě dokázal zaujmout) a nebývale optimistickou, pestrobarevně vytvářenou náladu u poslední povídky na téma smrti, včetně skvělého hudebního vyvrcholení. [95%] (01.09.2022)

Mám taký zvláštny pocit, že film, ktorý som videl pred týmto a aj tento majú akúsi previazanosť s tým, čo sa mi deje v živote a práve pre ten koniec akoby bez lásky iba o pominuteľnosti a plynutí času, mimochodom aj tento film bol tak natiahnutý, často prázdny, aj o tom by som vedel čo to povedať, aj o tej mozaikovitosti, či farebnosti, až som z toho trochu smutný. Chýba mi tam prvok lásky, či určitého zmyslu, ale aj napriek tomu pozoruhodný film, len škoda, že v mnohom ostávajú veci pri snoch, niekde možno našťastie, ale predsa občas by to chcelo niečo iné. Kurosawa a Honda to neodflákli, len možno to chcelo niečo iné. (17.08.2015)

Prvé štyri poviedky sú esenciou čírej krásy (kam, pochopiteľne, patrí i estetika ošklivosti) postavenej na rozprávaní prostredníctvom obrazu, eliminácii hovoreného slova na nevyhnutné minimum a metaforickej skratke. Ak sa aj v poviedke Tunel (atmosférou evokujúcej hrôzostrašné a melancholické príbehy z čias americkej občianskej vojny z pera Ambrose Bierceho) hovorí o čosi viac, neprekáža to, keďže je evidentné, že nejde o jednoznačne uchopiteľný kus. V ďalších poviedkach Kurosawa rezignuje na mystickú atmosféru a exemplárne snové tajomstvo a servíruje čosi, čo by som si ja do svojho "denníka snov" nikdy nezapísal. Tam, kde sa nám dostáva informácií o účinkoch plutónia, stroncia a cézia a o prednostiach tradičného života na vidieku, tam sa nedá meditovať ako v zenbudhistickej záhrade s balvanmi a zvlneným štrkom. Koncepčná stratégia sa tu dramaticky mení a dáva vzniknúť schizofrenicky pôsobiacemu dielu. Kontemplatívne a hypnotické prvé štyri poviedky však zapôsobia tak intenzívne, že sila ich vízie poľahky zatieni irelevantné momenty. (24.06.2007)