Sny Akiry Kurosawy

Páni. Nečekal jsem, že by se mi to mohlo až tak líbit, popravdě jsem od toho nečekal vůbec nic. Sny Akiry Kurosawy kromě mnohdy snové atmosféry skoro u každé povídky taky nabízí zamyšlením nad historii, vztahu člověka k přírodě a k světu obecně (fakt bych neřekl, že Kurosawa má tak rád přírodu, z toho filmu to je přímo vidět) a taky smrti, co se poslední povídky týče. Žánrový vzorec Fantasy/Drama/Podobenství je tu naprosto oprávněně a splňuje to, co ve filmu uvidíme. Jednotlivé sny působí ze začátku dosti surrealisticky (především první dvě, hlavně ta od těch broskvoních, nic tak zvláštního (v dobrém slova smyslu) jsem už dlouho neviděl, ani ta povídka Kaige Chena v Daších deseti minutách mě nepřišla tak zvláštní, jako tahle, a to Chenova je sakra zvláštní, samozřejmě vše myslím v dobrém slova smyslu), některé jsou v tom tedy slabší, kvalita ale rozhodně neklesá. Finální dojem z toho všeho mám velmi dobrý (finální veselá povídka o smrti!) a tahle Kurosawova snová antologie se mi líbila fakt hodně a nemůžu říct, že bych se někde výrazně nudil (Tunel je sice utahaný, ale že bych se u něj bůhvíjak nudil jsem nezaznamenal). Dokonce přemýšlím i o zařazení do oblíbených filmů, ještě uvidím zítra. Ale ano, až takhle se mi to líbilo, a nemůžu jinak, než dát plný počet. Něco takového jsem od Kurosawy vůbec nečekal. 5* (03.07.2019)

Broskve se dají koupit, ale kde koupíš celý sad v rozkvětu? -- Koukala jsem na ohromená, ale většinou jsem si říkala, že ten můj úžas je dost povrchní, že nejsem dost chytrá na to, abych to úplně pochopila. Ale stejně jsem měla dojem, že ke katarzi došlo. Možná není třeba úplně rozumět, možná je důležité správně vnímat. (02.11.2010)

Zvláštní. Viděl jsem tenhle film jako dospívající mladík, jako muž zralého věku, i nyní středního věku, a pořád mne dostane svou atmosférou, pořád v něm nacházím nové paralely, spojitosti s Kurosawovým životem i celkovou nechvalnou tragédií Japonska za 2. sv. války (jak jejich připojení se k Hitlerovi, tak posléze jaderné bomby), ale jsou zde i další vnitřní krajiny režiséra - láska ke krajinářství a Van Goghovi (pobavilo mě, kdo ho hraje), láska k přírodě. Jednoznačně nejlepší povídka čeká na závěr, nejen že vše shrne, ale dokáže i z pohřebního tématu vykouzlit důvody k veselí. Plus ta pohřební píseň - dodnes se její jásavosti nemůžu zbavit a zní mi v hlavě. (05.07.2019)

Mám taký zvláštny pocit, že film, ktorý som videl pred týmto a aj tento majú akúsi previazanosť s tým, čo sa mi deje v živote a práve pre ten koniec akoby bez lásky iba o pominuteľnosti a plynutí času, mimochodom aj tento film bol tak natiahnutý, často prázdny, aj o tom by som vedel čo to povedať, aj o tej mozaikovitosti, či farebnosti, až som z toho trochu smutný. Chýba mi tam prvok lásky, či určitého zmyslu, ale aj napriek tomu pozoruhodný film, len škoda, že v mnohom ostávajú veci pri snoch, niekde možno našťastie, ale predsa občas by to chcelo niečo iné. Kurosawa a Honda to neodflákli, len možno to chcelo niečo iné. (17.08.2015)

Snímek se skládá celkem z osmi snů: Sunshine Through The Rain, The Peach Orchard, The Blizzard, The Tunnel, Crows, Mount Fuji in Red, The Weeping Demon a Village of the Watermills. Nejvíce se mi líbil sen poslední Village of the Watermills (Vesnice vodních mlýnů), kde bych neváhal dát maximální hodnocení. (07.01.2012)