U pokladny stál...

Zdařila komedie, která stojí na konverzačním humoru a herectví hlavního představitele. Zároveň se však dá film považovat za lehce sžíravou satiru (ikdyž u Balady o deliriu tremens mě až trochu zamrazilo, protože z ní jde dost dobře cítit dobový podtext). "Co tady hledáte? - Tady sem měl doutník. - Tak proč ho tady necháváte vy Kubo! - To nebylo Kubo, to bylo Portoriko!". (30.09.2010)

Vlasta Burian v excelentní formě, u něho to snad ani jinak nejde. Hraje Kryštova Rozrucha, příhodné jméno pro takovou osobu, který jde do nemocniční pokladny reklamovat zuby, protože je dostal na svůj ischias místo léčivého bahna. Následně je zaměněn, vlastní vinou, za primáře Marka a odjede s revizním lékařem (Marvan) do lázní. Pravý primář Marek se pro změnu vydává za Rozrucha, aby se ujistil,že ho jeho milovaná Heduška má opravdu ráda. Trošku se nám situace v lázních zkomplikuje. Všechno se na konec v nemocnici vyřeší. Záměny se vysvětlí. (02.10.2009)

V úvodních titulcích nás tvůrci filmu upozorňují, že nejde o záměrnou satiru, ale povídejte to někomu, kdo si snímek potom s gustem vychutná a nachází vtipné a sarkastické narážky v každé druhé scéně. Je to satira jako hrom a dá se krásně použít i na dnešní dobu a zkaženou společnost. A nebýt té uřvané a dlouhé (a nudné!) baladě o deliriu, byl by to dokonalý film. Tahle scéna se sem vůbec nehodí. Přesto nejlepší Burianovka. (12.04.2014)

Veledíla takovéhoto formátu,navíc dlouhověkého kalibru nepotřebují snad žádný comment...a tak pouze)nepřeberně neskutečná hráčská elita v čele s VlastíkemB. alá českým Louis deFunésem i nepřekonatelným V.Tréglem+srdečným množstvím nezapomenutelných rolí,bavících už po generace stále dokola zasazením přímé rány do komediálních útrob většiny z nás/památečným duem s J.M.ve Přednostovi stanice o 2roky později všechno stvrdili! (11.04.2020)

Rozruch vyvolává rozruch, kamkoli přijde. Úvodní tobogan v nemocenské pojišťovně, kam přichází směnit zuby za bahno, absolvuje ještě co by bezvýznamný a všemi přehlížený prosťáček s ostrým jazýčkem, ale v luxusním lázeňském hotelu už se dík bezděčné záměně stává vykonavatelem rafinované pomsty. Je nabíledni, že Vlasta Burian se tu cítí jako ryba ve vodě, sype jeden geniální vtípek za druhým, vychutnává si své spoluhráče a na závěr si střihne geniální a dosud nepřekonanou baladu o deliriu tremens. Byla by ale chyba domnívat se, že film stojí a padá jen s Burianem, na place se tehdy sešla plejáda špičkových partnerů, kteří si na nepoměrně skromnějším prostoru vydobývají zaslouženou pozornost. Jaroslav Marvan obohatil svůj tradiční fond o precizně vyvedenou figurku nedbalého doktůrka holdujícího v míře ne právě malé alkoholu, Trégl kráčí k divácké nesmrtelnosti s doutníkem a legračním slamákem na hlavě a Čeňku Šléglovi, který je v závěrečné etudě vydán napospas Burianovým fantasmagoriím v oboru léčení zaníceného palce, se dostává velké herecké satisfakce za všechna příkoří, jímž musel později čelit. Pokladna jasně dokazuje, o jak velkou a nenahraditelnou osobnost jsme Lamačovou vynucenou emigrací přišli. A zdá se, že nejen my. P. S. Pane kolego, co si dáváte na noc? – Já si dávám rolety dolů. (04.10.2008)