U pokladny stál...

U pokladny stál... je kvalitativně ještě o stupínek výš než Přednosta stanice - pokud je to vlastně vůbec možné. Vážně jsem se královsky bavil - v podstatě od začátku do konce - což se mi u komedie stává jednou za uherský rok. V úvodu zmatky s bahnem a protézou, uprostřed bláznivá záměnová taškařice v lázních a v závěru bizarní lékařský zákrok - prvotřídní zábava je zaručena, na čemž má mamutí podíl vynikající Vlasta Burian, jemuž výtečně sekundovali Marvan se Šléglem a drobnou měrou i dámské osazenstvo. U pokladny stál... je nadčasovým dílem, které zcela hravě osloví i dnešní publikum. (12.01.2021)

V úvodních titulcích nás tvůrci filmu upozorňují, že nejde o záměrnou satiru, ale povídejte to někomu, kdo si snímek potom s gustem vychutná a nachází vtipné a sarkastické narážky v každé druhé scéně. Je to satira jako hrom a dá se krásně použít i na dnešní dobu a zkaženou společnost. A nebýt té uřvané a dlouhé (a nudné!) baladě o deliriu, byl by to dokonalý film. Tahle scéna se sem vůbec nehodí. Přesto nejlepší Burianovka. (12.04.2014)

Jedna z Top 5 komedií Vlasty Buriana (se Zlatým dnem, Katakombami, Baronem Prášilem a Ducháčkem). Burian jede jako namydlený blesk. Ať už řeší patálie s léčivým bahnem, zmatky se záměnou osob nebo provádí legendární operaci prstu, tak gag střídá hlášku, hláška střídá skvělý dialog, dialog přechází v gag, to vše skvěle vypointované. A bez jediného zakolísání, za což film vděčí nejen Burianovi, ale také jeho zdatným nahrávačům, ať už je to Jaroslav Marvan nebo Čeněk Šlégl. Jeden z filmů, které nestárnou a to nejen tím, že mnohé ze situací a vtípků jsou až překvapivě aktuální i dnes. (01.07.2014)

Rozruch vyvolává rozruch, kamkoli přijde. Úvodní tobogan v nemocenské pojišťovně, kam přichází směnit zuby za bahno, absolvuje ještě co by bezvýznamný a všemi přehlížený prosťáček s ostrým jazýčkem, ale v luxusním lázeňském hotelu už se dík bezděčné záměně stává vykonavatelem rafinované pomsty. Je nabíledni, že Vlasta Burian se tu cítí jako ryba ve vodě, sype jeden geniální vtípek za druhým, vychutnává si své spoluhráče a na závěr si střihne geniální a dosud nepřekonanou baladu o deliriu tremens. Byla by ale chyba domnívat se, že film stojí a padá jen s Burianem, na place se tehdy sešla plejáda špičkových partnerů, kteří si na nepoměrně skromnějším prostoru vydobývají zaslouženou pozornost. Jaroslav Marvan obohatil svůj tradiční fond o precizně vyvedenou figurku nedbalého doktůrka holdujícího v míře ne právě malé alkoholu, Trégl kráčí k divácké nesmrtelnosti s doutníkem a legračním slamákem na hlavě a Čeňku Šléglovi, který je v závěrečné etudě vydán napospas Burianovým fantasmagoriím v oboru léčení zaníceného palce, se dostává velké herecké satisfakce za všechna příkoří, jímž musel později čelit. Pokladna jasně dokazuje, o jak velkou a nenahraditelnou osobnost jsme Lamačovou vynucenou emigrací přišli. A zdá se, že nejen my. P. S. Pane kolego, co si dáváte na noc? – Já si dávám rolety dolů. (04.10.2008)

Je vskutku překvapivé, jak neobstarožní, ba naopak nadčasová tato komedie je, tempo je výborné, gagy povedené a Vlasta Burian si svou roli skutečně užívá. Ačkoliv ze scénáře je možno vycítit, že byl psán jako "spojovatel" jednotlivých scén (gagů), ve výsledku to vůbec nevadí, protože film je vyrovaný, každá jeho část je tak dobrá, jak dobrý je celek a naopak. Síla humoru pramení zejména z konfrontací postav - vtipně drzý Burian vs zaběhnuté formalní jednání ostatních, kteří na něj nejsou absolutně připraveni. Trochu bláznivé, ale nikoliv splachovací... Což čas už prokázal. 8/10 (27.05.2009)