Sladký ničema

Vzdycky mi utkvi nejaka hlaska z Allenovych filmu v hlave...tady nic. Trochu smutne musim rict, jelikoz beru vsechny Woodyho filmy od zacatku, ze tenhle me bavil asi nejmin. Az se zdraham rict to slovo prumer. Trochu muj nedostatek je, ze jsem nevidel Felliniho film "La Strada" (1954), na ktery pry "Sladky nicema" odkazuje (podobne jako predchozi "Celebrity" [1998], ktere byly ocividne inspirovane "La Dolce Vita" opet od Felliniho). "Sweet and Lowdown" je sice herecky kvalitni, ale oslovi rekl bych opravdu jen fandy jazzu. Ne ze bych tento styl nemel rad, od te doby co znam Woodyho se mi jazz kupodivu libi, ale tady je jeho podani velmi komorni, klubove, a navic vpodstate jen kytarove. Zpracovani snimku je jakoby az dokumentarni, ale pritom opet zcela fiktivni (neco jak "Zelig" [1983] - bohuzel narozdil od nej mnohem mene vtipne). Neustale "druhy nejlepsi na svete" Emmet Ray, se svym odtazitym charakterem objevi divku, na ktere aniz by si to zprvu priznal, mu velmi zalezi a jejiz ztrata nakonec zlepsi i jeho jedinou skutecnou lasku - hudbu. Penn je zde velmi dobry, ale nejlepsi je S. Morton, ktera ackoliv za celou dobu nerekne jedine slovo, hraje ocima a gesty opravdu bravurne a dokonale se na postavu Hattie hodi. Osobne me ale mrzelo, ze je pojeti vaznejsi, a i kdyz je zde par Woodyho forku, jsou jaksi "aby se nereklo". Jinak je dej vcelku unyly a neozvlastnuji ho ani lehce ujete Emmetovy zaliby. Zkratka umelci jsou divni, citove nevyzpytatelni, jako tento film. A i kdyz divak vyciti Woodyho pointu - cili tu podprahovou lasku, kterou si Emmet k Hattie ne a nechce priznat - je to typ filmu, ktery staci videt jednou. A to je u Woodyho skoda. (22.04.2014)

Woody chtěl vždycky natočit film o své třetí největší lásce (první je on sám, druhou Soon-Yi), o jazzu. Když k tomu konečně došlo, dal volný průchod zažranosti do tématu a natočil mystifikačně životopisné retro, které si vychutná jenom úzká skupina diváků. Tedy úzká skupina z úzké skupiny Woodyho fanoušků. Emmet Ray, bezpáteřný egoista, jenž objekty svého zájmu před uplatněním metody „Love and Leave Alone“ (obdoba „sveď a smeť“) rád zasvětí do tajů sólové deratizace, je ve své podstatě prosťáček nejprostší, který si odmítá sundat zrcadlovou clonu z očí. Až příliš pozdě začíná vidět okolní svět. Jeho tragikomický potenciál mohl být scénáristicky zužitkován mnohem lépe, herecky stěží. Penn dělá pro zlidštění Emetta maximum a netřeba znát skutečného Djanga Reinhardta, aby vás obsese hlavního hrdiny jakýmsi „cikánem z Francie“ pobavila i rozesmutnila. Stejně netřeba vědět, že za groteskními výrazy sladce křehounké Samanthy Mortonové stojí inspirace Harpem Marxem. Problém nastává s touhou lépe pochopit aranžmá, do něhož jsou hlavní postavy zasazeny. Bez ponětí o americké jazzové scéně 30. let budete asi (stejně jako já) sledovat četná, děj neposunující hudební čísla s chladným odstupem. Postupně jsem se znepokojením zjistil, že na mě ta nadměrná dávka jazzu, v níž můžete rozluštit i poctu Felliniho Silnici, Kmotrovi nebo Bonnie a Clydeovi, působí jako ukolébavka. Uznávám, nejsem vhodným divákem. 65% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Melies, MacGyver (02.06.2009)

Sladký ničema je jazzovou baladou ironií rozjíveného kabaretního klauna. Klaun vyvolil konstrukci se styčnými body slávy filmových světových veličin, ty doplnil o jazzové hrátky kytary s pocitem vnitřního světa, dále o uměleckou úzkost v niterné rozervanosti, a o Érota s psychoanalýzou. Klaun ve své jásající radosti ze života nenechá stranou ani filmový svět, vlastní intimní posedlosti a jevištní intelektuální artistiku. Životopisné prvky obhajuje dobrodružnou dynamikou a dodává jim punc dokumentu. Klaun si hraje s umělcovou osamělostí a rozpustile se hihňá u splavných anekdotických zlomenin. Vyvoleným hrdinou klaunovy lehoučce rozvernější verze jazzové balady je Emmet Ray (pozoruhodný Sean Penn), kytarový kouzelník jazzové kultury doby třicátých let. Pocity vnitřního světa jsou předávány v interpretaci hudebních not, úzkost je hnací silou umělce v jeho seberealizaci i dychtivosti po niterném naplnění. Osamělost je ale nechtěnou daní rozpolcenosti kytaristova vnitřního světa. Nejvýznamnější ženskou postavou je Hattie (velmi zajímavá Samantha Morton), němá pradlena a zároveň nejupřímnější milenka Emmeta. Laskavost se shovívavostí je sice mocnou zbraní, ale na umělcovu rozervanost obyčejně nevystačí. Důležitou postavou je Blanche (zajímavá Uma Thurman), Emmetova manželka z dobrých stavovských poměrů a intelektuálně ctižádostivá spisovatelka psychoanalytického vedení. Vášeň, láska, prchlivost a brzký příchod všednosti a nudy. Výraznější postavou je Al Torrio (příjemný Anthony LaPaglia), výkonný i nejvyšší osobní ochránce mafiánského šéfa a neurvalý milenec v manželství se nudící Blanche. A k výraznějším zde patří také Bill Shields (příjemný Brian Markinson), bubeník z Emmetova kvinteta a jeho druh newjerseyského osvěžení vášní života. Z dalších rolí: kamarádka Hattie i Billova tělesná radost ze života Gracie (Kaili Vernoff), pro Emmeta vydělávající animírky Hazel (Constance Shulman) a Iris (Kellie Overbey), Emmetem odmítnutá milenka Ann (Molly Price), konferenciér soutěže uměleckých nadějí (William Addy), přímý Emmetův agent Sid Bishop (Vincent Guastaferro), Hattie objevící hollywoodský filmový režisér (Josh Mowery), neobratný hollywoodský milovník William Weston (Fred Goehner), Alův veliký šéfík Joe Bedloe (Brad Garrett), ta Emmetova poslední milenka před jeho zmizením Ellie (Gretchen Mol), uctívaný Emmetův kytarový vzor Django Reinhardt (Michael Sprague), či průvodci jazzovým dokumentárním formátem (Woody Allen, Ben Duncan, Daniel Okrent, Nat Hentoff, Douglas McGrath a Sally Placksin). Sladký ničema je filmovým špásem kabaretního intelektuálního klauna, milujícího jazz. Je to lehoučké a radostné osvěžení, odlehčené ve formátu, niterném rozpolcení i metodách klaunových anekdot. (15.11.2020)

Z filmu je cítit, že je to Allenovo opečovávané dítě, které opravdu miluje. Příběh jednoho z nejlepších jazzových kytaristů první poloviny dvacatého století. Místy skvěle komediální, hlavně střílení na krysy a pozorování vlaků, také muzikantův vztah s němou holčinou je docela dost dojemný a absurdní zároveň. Sem tam se objevují i slabé momenty, dohromady je v nich vždy vidět Uma Thurman, ale dost částí filmu lze považovat za nanejvýš příjemné a pohodové. Penn ztělesnil Rae skvěle, s tím knírkem a úsměvem je to prostě on. Docela roztomilé, někde bych přítvrdil, ale já jsem to nenatočil. (25.09.2003)

Řekl bych, že Allen dal do tohoto snímku nejvíc ze sebe, ale bude to asi jen blbý dohad... Podle mě je škoda, že je film rozmělněný na lepší či horší scénky a vtípky. Nejvíc mě asi dostal ten s měsícem a Emmetova posedlost skládkami, potkany a vlaky. Penn je vynikající a Allenův scénář dává i nehudebníkovi-nejazzmanovi celistvý obrázek o jakési "komunitě" v určité době. Ovšem poslední scény a Emmetův konec mě málem rozplakaly... (17.09.2003)